Anální hygiena

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Toaletní papír

Čištění zadnice je důležitá hygienická aktivita v oblasti konečníku a hýždí následující po defekaci.

Nejčastější způsob čištění zadnice je pomocí toaletního papíru či vody. V některých kulturách se užívá textilní látka, písek, listy rostlin, větvičky, kukuřice nebo dřevo. Tradiční hinduistické komunity a většina muslimských komunit používá k tomuto účelu vlastní levou ruku (pravá slouží k manipulaci s potravou a k pozdravení). Ve středověké Evropě se za tímto účelem používaly mechy a lišejníky, s nimiž se za tímto účelem ve městech čile obchodovalo. Zvláštním případem čištění je vnitřně aplikovaný klystýr.

České výrazy[editovat | editovat zdroj]

Čeština nemá pro tuto činnost úplně neutrální výraz ani odborný termín. V hovorové řeči se mluví o vytření či utření (mytí) zadku (zadnice, řiti), vulgárně pak prdele.

Toaletní papír[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Toaletní papír.

Používání toaletního papíru přišlo z Číny, kde je doloženo jeho užití od 6. století n. l. a jeho rozšíření ve 13. století. Ještě v 19. století byl v Evropě k používání toaletního papíru odpor s poukazem na možné zdravotní komplikace. Současné toaletní papíry mají různé vzory, barvy, vůně a různý počet vrstev. V dobách nouze byl a je užíván i novinový papír, který ale může ucpat záchodové mísy.

Voda[editovat | editovat zdroj]

Čištění zadnice vodou se provádí jednak umytím teplou nebo vlažnou vodou jako jiné části těla, a jednak nad proudící vodou nad bidetem. Mezi země, kde je bidet užíván jako častý způsob čištění, patří Španělsko, Itálie, Řecko nebo Francie. V některých zemích se užívá spolu s toaletním papírem, v Japonsku naopak bez něho. Ve skromnějších podmínkách se užívá sprcha spojená s toaletou (také zřídka muslimská sprcha) nebo sprcha s teplou vodou spojená s umyvadlem (v Evropě častější).

Problémy s čištěním zadnice[editovat | editovat zdroj]

Technika čištění zadnice je kulturně podmíněná, proto také malým dětem do 4. roku věku[1] po vykonání potřeby utírá zadnici zpravidla rodič, anebo kdo jde zrovna kolem. Nejčastějším problémem je nedokonalé umytí a vznik tzv. hnědých pruhů na spodním prádle. Zbytky stolice totiž zůstanou zapleteny v chloupcích, které se vyskytují převážně na zadnicích mužů okolo řitního otvoru, případně se setřením zadnice toaletním papírem rozprostřou dál po hýždích, a během času se tlakem přenesou na spodní prádlo. Podle marketingových průzkumů[kdo?] má bílé spodní prádlo (trenky, slipy) u mužů oblíbenost pouze 30 %, u mužů nad 40 let pak pouze 15 %.

Častým problémem při čištění je bolest způsobená hemoroidy spojená s nepatrným krvácením nebo tzv. zapařením způsobeným především nošením obleků v parných dnech.

Kulturní rozdíly[editovat | editovat zdroj]

V západní kultuře a na dálném východě je používán v drtivé většině toaletní papír, případně bidet. V některých původních indiánských kulturách se vyskytují různé zvyky vzhledem k přírodním podmínkám. Očistu chápanou daleko šířeji nařizoval i Starý zákon, Židům ale nenařizoval její způsob. Nový zákon už žádná ustanovení tohoto typu nemá a nespojuje čistotu duše s hygienickým předpisy.

Například islámská víra má celý kodex Qadaahul Haajah,[2] který se čistotou zabývá a je kombinací citací z Koránu a Hadísů. Podle tohoto kodexu musí muslim:

  • zvolat „Ve jménu Alláha, Alláhu, žádám tě, zbav mě všeho zlého a hříšného!“,
  • vstoupit na toaletu nejprve levou nohou,
  • nebrat na toaletu Korán ani jakoukoli posvátnou věc,
  • nesmí se při defekaci obrátit zády k Mecce,
  • defekaci nesmí vykonávat stojící, ležící nebo nahý,
  • svléknout oblečení může jen, když je zadnice těsně nad zemí,
  • kálející nesmí pozorovat své pohlavní orgány nebo vyšlou stolici,
  • nesmí při defekaci plivat, smrkat, dívat se sem a tam, dívat se k nebi nebo se dotýkat těla,
  • čištění zadnice se provádí levou rukou a vodou, papírem nebo pískem
  • správný postup je nejprve 3× protřít zadnici toaletním papírem zepředu dozadu a zpět (v zimě pak opačně), užívají se dva, maximálně 3 prsty podle přesně daného postupu (směr a tlak),
  • při odchodu by měl muslim říct „děkuji Alláhu, že jsi mě zbavil nečistoty a dal mi úlevu“,

V některých severských zemích jako je Norsko nebo Švédsko existují koupelny se dvěma neoddělenými toaletami pro manžele, kteří vykonávají potřebu a očistu společně. Na dálném východě, např. v Tibetu, je zvykem hromadná návštěva toalet, ve skupince minimálně po třech. V některých afrických zemích chodí lidé do buše či na pláž, kde si s fekáliemi a čištěním zadnice poradí vlny moře nebo teplý písek.

Provádění rimmingu
Související informace naleznete také v článcích Toalety v Japonsku a Islámská toaletní etiketa.

Sexuální anální praktiky[editovat | editovat zdroj]

S narůstající oblibou análního sexu se užívá častěji v domácnostech i výplachů nebo klystýrů, a to nejen z hygienických důvodů. Pokud je předmětem sexuálního vzrušení muže ženský klystýr, jedná se zpravidla o fetišistickou úchylku, v pornoprůmyslu se užívá označení clinic sex. Některé páry nebo skupiny provádějí sexuální techniku zvanou anilingus (sexuální ukájení jazykem v anální oblasti).

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Purigado de anuso na esperantské Wikipedii.

  1. Anal Cleansing
  2. USC-MSA Compendium of Muslim Texts