Menachem Begin
Menachem Wolfovič Begin (hebr. מְנַחֵם בְּגִין ) (nar. 16. srpna 1913 + 9. března 1992) byl velitelem jednotky Irgun, nositelem Nobelovy ceny míru a premiérem Izraele za Likud.
Mládí
Begin se narodil v rodině obchodníků se dřevem v Brest Litevsku. Mezi dvěma světovými válkami město leželo ve východním pohraničí Druhé Polské republiky. V současnosti leží v Bělorusku.
Z matčiny strany pocházel z ctihodné rabínské rodiny, otec byl zapálený sionista, obdivovatel Theodora Herzla. Později oba Beginovi rodiče zahynuli při holokaustu. Základní vzdělání se Beginovi dostalo v Mizrachi škole, ve 12 letech vstoupil do sionistické organizace Hašhomer Hacair. Ve 14 letech potom začal navštěvovat polskou státní školu, kde se mu dostalo vzdělání ve světských předmětech.
V roce 1931 začal studovat práva na Varšavské univerzitě. Zde dostal zejména výbornou průpravu v rétorice, která ho později proslavily. Promoval v roce 1935, ale právnickou praxi nikdy nevykonával. V těchto letech se také stává žákem Vladimíra "Ze´ev" Žabotinkého, zakladatele revizionistického směru v sionismu a příslušníkem mládežnické organizace Betar. Už v roce 1937 byl vedoucím Betaru pro Polsko a Československo.
V roce 1937 prchá před nacisty, ale je zatčen sovětskou NKVD a odsouzen na osm let do gulagu za to, že byl "agentem britského imperialismu". Gulag opustil v květnu 1942 a už v srpnu téhož roku dostal nabídku stát se komisařem Irgunu. To odmítl, neboť se cítil vázán přísahou v Polské armádě, kde sloužil jako překladatel. Později byl ale uvolněn a mohl se připojit k Irgun.
V Britské Palestině
Irgun vznikl v roce 1931 poté, co se odštěpil od Hagany. Begin se velitelem Irgun stává v roce 1944. Zatímco Hagana udržuje s Brity spojenectví z důvodu společného postupu proti nacistům, Irgun formálně vyhlašuje protibritskou revoltu. V letech 1944 - 1948 zahájila Irgun totální ozbrojené povstání a podniká (společně s Lehi) stovky útoků proti britské přítomnosti v Palestině navzdory zákazu ze strany Židovské agentury. Vyjímkou je několik měsíců v letech 1945 - 1946, kdy své protibritské akce koordinuje společně s Haganou v rámci Hebrejskéhu hnutí odporu. Tato spolupráce ale končí po útoku na hotel Krále Davida v Jeruzalémě, který Irgun provedla přes výslovný nesouhlas vedení Židovské agentury. Židovská agentura, pod vedením Davida Ben-Guriona prohlašuje Irgun za "nepřítele židovského lidu" a její příslušníky aktivně pronásleduje.
Vznik Izraele
V roce 1948 Velká Británie opouští Palestinu a vypuká válka o nezávislost. Irgun (společně s Lehi) bojují proti arabským silám. V dubnu 1948 se Irgun s Lehi zúčastnili tzv. masakru v Dar Jassinu. Begin je kritizován za podíl na této akci, ačkoliv se na ní vůbec nepodílel.
V květnu 1948 Begin v rozhlase vyzval příslušníky Irgun, aby složili zbraně a připojili se k nově vytvořeným Izraelským obranným silám a Irgun formálně rozpouští. Přesto i nadále přetrvává napětí mezi ním a Ben-Gurionem, které vyvrcholilo demonstrativním potopením nákladní lodi Altalena převážející zbraně pro Irgun .
V politice
V roce 1948 zakládá pravicovou stranu Herut (Svoboda) (později přejmenovanou na Likud), se kterou v roce 1949 v prvních volbách získává 11,5% hlasů a 14 křesel v Knessetu a stává se nespornou hlavou opozice vůči Ben-Gurionově Mapaj. V této pozici zůstává až do roku 1977.
Beginovo osobní nepřátelství s Ben-Gurionem vzniklé zejména po aféře Altalena kulminuje v otázce Dohody o odškodnění mezi Izraelem a Západním Německem podepsané v roce 1952. Begin dohodu kritizuje jako faktické odpuštění nacistických zločinů vůči Židům a volá po občanské neposlušnosti. V lednu 1952 dokonce vede demonstraci v Jeruzalémě, která kamením zaútočí na Knesset a zraní několik příslušníků jeho ostrahy.
V dalších letech ale Beginova voličská základna stagnuje a proto v roce 1965 spojuje svůj Herut s Liberární stranou a zakládají Gahal, v jehož čele stane Begin. Přesto v následujících volbách nezaznamená úspěch. V roce 1966 na stranické konferenci Gahalu volá mladý Ehud Olmert po Beginově rezignaci. Begin chce odejít, ale je částí strany ppřemluven a zůstává. Po propuknutí Šestidenní války v roce 1967 vstupuje Gahal do vlády národní jednoty pod vedením Leviho Eškola. Begin získává křeslo ministra bez portfeje a poprvé se tím dostává do vlády. Vláda národní jednoty trvá až do roku 1970, kdy Begin a Gahal vládu (v té době vedenou G. Meirovou) opouští pro neschody v politických otázkách.
V roce 1973 je několika opozičními stranami, včetně Gahalu utvořen Merkaz Hofshi (Free Center), později přejmenované na Likud. Rok nato získává tato strana 39 křesel v Knessetu, ale stále ještě zůstává v opozici.
Následky z Jomkipurské války měly v izraelské společnosti za následek rozčarování s vládnutím Strany práce (dnešní Avoda) a protěžování Aškenázské elity na úkor židovským přistěhovalcům z arabských zemí (Mizrahi). A právě tito voliči tvořili podstatnou součást Beginova úspěchu.
Ministerský předseda Izraele
17. května 1977 vyhrál Likud pod Beginovým vedením volby. Skončila tak téměř 30 let trvající nadvláda Mapaj. Ve 120ti členném Knessetu získal Likud 43 křesel a přestože s podporou menších židovských náboženských a krajně ortodoxních stran byl schopen dosáhnout parlamentní většiny, hledal Begin podporu i u centristických elementů, aby své vládě získal větší legitimitu (ministerstvo zahraničí například nabídl Moše Dajanovi).
Do funkce ministerského předsedy byl Begin uveden 20. června 1977.
V roce 1978 s podporou ministra zahraničí M. Dajana a ministra obrany E. Weizmana v Camp Davidu za patronace amerického prezidenta Jimmy Cartera dohodl a v roce 1979 společně s egyptským prezidentem A. Sadatem podepsal Izraelsko-egyptskou mírovou dohodu. Izrael se zavázal předat Egyptu zpět Sinajský poloostrov. Egypt se stal první arabskou zemí, která uznala Stát Izrael a Izrael poprvé přijal princip mírového řešení Arabsko-izraelského konfliktu. Pro Begina se tato smlouva navíc stala argumentem pro osobní obranu z nařčení z nezodpovědného vlastenčení. Přes noc se stal z radikála zodpovědný politik s historickým přesahem. V roce 1978 navíc s A. Sadatem obdržel Nobelovu cenu za mír.
Uvnitř Likudu se mírová smlouva s Egyptem stala cílem silné kritiky. Její uzavření a odstoupení Sinajského poloostrova bylo vnímáno jako odklon od tradiční politiky. Při ratifikaci smlouvy v Knessetu se několik nejvýznamějších členů Likudu (např. Jicchak Šamir) zdrželo hlasování a smlouva byla schválena jen díky podpoře ze strany opozice. V tom samém roce část nespokojených členů Likudu ze strany vystoupila. Sinaj byl Egyptu předán v roce 1982.
V roce 1981 zaútočilo izraelské letectvo na Beginův příkaz na irácké jaderné zařízení v Osiraku, když se před tím Izrael pokoušel neúspěšně vyjednávat s Francií o nepokystování jaderné technologie Iráku. Operací Opera zahájil Izrael tzv. Beginovu doktrínu: "Za žádných okolností nedovolíme nikomu vyvíjet zbraně hromadného ničení pro použití proti lidu Izraele."
Invaze do Libanonu
6. června 1982 schválila izraelská vláda invazi do Libanonu. Operace dostala název Mír pro Galileu a jejím cílem bylo vytlačit OOP z Libanonu. Ale to, co se zpočátku jevilo jako jednoduchá akce se zkomplikovalo, zejména po střetech s libanonskými milicemi a syrskou armádou. Begin doufal v krátkou a omezenou akci, která však skončila až po jeho funkčním období, v roce 1985. V izraelské společnosti postupně narůstala deziluze a nespokojenost s touto válkou. Navíc poprvé v celé historii IDF nevládl jednotný konsenzus s její činností. Kritika dosáhla vrcholu v roce 1982, po masakru v palestinských táborech Sabra a Šatila. V Tel Avivu demonstrovaly desítky tisíc Izraelců a Kahanova komise konstatovala, že za krveprolití je nepřímo zodpovědná Beginova vláda a obvinila ministra obrany Ariela Šarona z nedbalosti. Šaron byl nucen rezignovat. Krátce nato začalo vycházet najevo, že Begin měl velmi zkreslené představy o cílech celé kampaně i o vývoji na bojišti. O několik let později obvinil Haaretz Šarona, že Begina záměrně klamal. Soudní při proti těmto novinám Šaron prohrál.
V srpnu 1983 Begin podává rezignaci hluboce deprimovaný nejen z vývoje války v Libanonu, ale i ze smrti své manželky Alizi.
V důchodu
Zbytek života trávil Begin v ústraní, na veřejnost vycházel pouze když chtěl navštívit hrob své manželky. Zemřel v roce 1992 v Tel Avivu. Pohřben byl na Olivové hoře a nikoliv na Herzlově hoře, tradičním hřbitově pro židovské vůdce.
Zdroj
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Menachem Begin na anglické Wikipedii (číslo revize nebylo určeno).
Odkazy
Česky:
Anglicky: