Wikipedista:Klaramed/Pískoviště

Privatizace v Československu po Sametové revoluci

úvodní text

Historický kontext

V rámci událostí Sametové revoluce roku 1989 docházelo v Československu k hromadění otázek na to co bude následovat po pádu komunistického režimu. Následovala obrovská změna, jak v měřítku politickém, tak i ekonomickém. Stejně jako v Polsku, Maďarsku a dalších bývalých státech východního bloku musela nastat změna z ve společnosti a přechod do kapitalismu.

Tímto problémem se zabývala celá řada českých a slovenských ekonomů. V důsledku únorového převratu 1948 získala moc Komunistická strana Československa. V rámci její vlády bylo intenzivnější pokračování a dokončení transformace ekonomiky Českolovenska do systému Centrálně plánované ekonomiky (CPE). Tento systém měl již v období války značnou popularitu, a její provedení podporovaly i mnohé nekomunistické strany, odborové organizace, dělníci v závodech, ale i někteří ekonomové a podnikatelé. Podle výzkumu provedeného Československým institutem pro veřejné mínění roku 1947 byla značná část veřejnosti pro alespoň částečné znárodnění klíčových podniků a bank, a to zhruba kolem 65% tázaných.[1]

Centrálně plánovaná ekonomika trvala až do Sametové revoluce, kdy ji bylo třeba nahradit něčím novým. Znárodněný majetek bylo potřeba navrátit původním vlastníkům, nebo převést do soukromého vlastnictví.

Rychlá a pomalá privatizace

Důležitou osobností debaty o bezúplatných převodech majetku státu na soukromé osoby byl bezpochyb Jan Švejnar. Ten přišel s návrhem tzv. “Pomalé privatizace”, který se podobá tomu provedenému v Polsku.

“Jeden možný a dost přitažlivý postup spočívá v následující řadě opatření: prvním krokem je zvýšení disponibilního bohatství obyvatelstva. Část státního vlastnictví průmyslových, zemědělských a jiných podniků se rozdělí obyvatelstvu, podobně jak to bylo provedeno při privatizaci např. v Kanadě ( v provincii Britská Kolumbie) a v Chile. To lze realizovat například tak, že všechny státem vlastněné podniky jsou vládou naráz proměněny na akciové společnosti s určitým počtem akcií, které by byly drženy speciálními vládními korporacemi (holdingovými společnostmi). Tento krok by okamžitě zamezil prodeji národního bohatství jednotlivci či skupinami. Uvedené korporace pak rozdělí část akcií na počítačem uvedená konta občanů , která mají formu diverzifikovaných souborů (portfolií) akcií.”

Tento návrh, kterým se uskutečnil spíše v Polsku se však nakonec v Československu neuplatnil.

Důležité pro ekonomy byla ale provést privatizaci co nejrycheji, dokud ještě v obyvatelstvu kolovala nálada pro změnu. Vliv na rychlost privatizace měla také tzv. Předprivatizační agónie, tedy ztráta motivace aktuálních manažerů podniků vést podniky dál do té doby, než budou zprivatizovány a získají nové vlastníky. Zvítězila nakonec tak  “Rychlá privatizace”, při které budou podniky privatizovány ihned, a o jejichž restruktualizaci se postará až nový vlastníci.

Průmysl

Transformaci průmyslových podniků můžeme rozdělit na krátkodobou a dlouhodobou.

Krátkodobá transformace spočívala pouze v rychlé reakci podniku na šok a tyto firmy se zakrátko dostaly do problémů. Dlouhodobá, "hloubková" transformace firmu výrazně změnila, zahrnovala investice, inovace, rozvoj firmy pro konkurenceschopnost na mezinárodních trzích. Dlouhodobou formou transformace však prošlo málo podniků, jednak kvůli finančním bariérám, kvůli strachu manažerů z odporu zaměstnanců, roli tu hrál také střet obav o budoucnost podniku a osobních zájmů manažerů.

Zahraniční akvizice

Dlouhodobou transformací prošly zejména podniky, co se dostaly do zahraničních rukou. Noví majitelé dbali na vysokou produktivitu a kvalitu výrobku, zaváděli novou firemní kulturu, s čímž sice naráželi u zaměstnanců na problémy, ale žádné větší protesty se nekonaly. Změny v podnicích

jako Škoda Auto (Volkswagen), Sklo Union (Glaverbel Group), První brněnské strojírny (ABB).

Podniky, které zůstaly v rukou českých majitelů, neprošly tak rozsáhlou restrukturalizací, neboť jejich majitelé si její nutnost naplno neuvědomovali. Přesto, že existovaly možnosti zahraniční akvizice v podnicích, ale podniky je odmítaly. Pokoušely se různě restrukturalizovat, ale nevydělávaly, dále se zadlužovaly a nebyly schopny splácet své úvěry. Některé podniky přežily (Škoda. ETA Hlinsko, Česká zbrojovka), ale některé bohužel zanikly (Tatra, Poldi Kladno, ČKD, Chemapol).

Finanční sektor

Pomalá a neflexibilní. I tak by se dala nazvat privatizace ve finanční sféře po sametové revoluci. V důsledku nerozhodnosti porevoluční vlády se banky v ČR staly nežádoucí pro investory. nedostatečné využití zahraničních investorů při privatizaci velkých podniků na počátku privatizace jako takové, způsobila, že profit z prodeje byl minimální ne-li nulový. Ve většině případů stát zainvestoval více peněz do očištění bank od pochybných pohledávak, ale částky, které měly zvýšit hodnotu bank se neobjevili ve finální sumě za prodej. Výše investic státu byla často mnohonásobně vyšší než konečná částka z prodeje. Proč se však banky musely prodávat a privatizovat bylo založeno na stavu země po 40 letech. Banky nebyly schopné získávat spolehlivé a ověřené klienty na základě krátké historie, což přirozeně bylo rizikové a často nevýhodné. Privatizace jako taková však nakonec kvůli své vleklosti způsobila mnohem větší strukturální problémy a ztráty, které výrazně ovlivnily ekonomickou situaci v ČR.

Banky a privatizace

Česká spořitelna

Česká spořitelna prošla privatizací až v roce 2000, kdy 52% akcií bylo prodáno bance Erste Bank pod vládou ČSSD Miloše Zemana. Tento prodej se považuje za jedno z nejdůležitějších rozhodnutí, které rozhýbalo bankovní sektor v ČR, ale sklidila kritiku za nízkou cenu při prodeji. Hlavním problémem byla původní investice ČR do očištění České spořitelny od pochybných dlužníků. Tato investice stála stát 40 miliard korun. Efektivita nového vedení se však ukázala záhy po odkoupení České spořitelny, kdy se z prodělávající banky stala banka profitující (každoroční miliardové ztráty před rokem 2000, rok 2001 profit 1.8miliard korun). Prodej České spořitelny však měl dohru a okolnosti za jakých se banka prodala se staly jak tématem pro diskuzi tehdejších politiků, ale i důvodem pro soudní spory mezi mezi majitelem Erste a zaměstnanci Erste, kteří podezírali vedení Erste z uplácení politiků za účelem výhodného odkoupení České spořitelny.

ČSOB (Československá obchodní banka)

V roce 1999 se ČSOB stala součástí vítězné KBC, která zaplatila za 90% akcií kolem 54 milirard korun. ČSOB se stala druhou bankou v rukách soukromého vlastníka. Původně banka zakládána pro exportní účely, prošla na počátku 90. let změnou a začala se soustředit na jak tuzemské firmy tak i drobnější zákazníky. V roce 1992 se ČSOB musela restruktualizovat kvůli nespočtu rizik z devizových aktiv a pasiv v hodnotě desítek miliard korun. Podle expertních analýz však vškeré náklady na tuto transformaci dosahují až na téměř 172 miliard korun. Navzdory počátečnímu zadlužení, ČSOB byla jednou z mála bank, která v průběhu času stát nijak výrazně nezadlužila a to i díky vyhýbání se rizikovým půjčkám. Za takový úspěch banka vděčila zejména svému vedení v čele s Pavlem Kavánkem. To samé se však nedá řící o ČSOB po privatizačním řízení a vedení banky po převodu na nového majitele.

KB (Komerční banka)

Komerční banka byla v roce 1992 převedena v rámci privatizace na akciovou společnost. Podíly Komerční banky se posléze přerozdělily na pět různě velkých částí, přičemž většinové procento vlastnily Fondy národního majetku České a Slovenské Republiky a vlastníci kupónů při kupńové privatizaci (41%).V roce 1998 se Komerční banka dostala do finančních potíží a tím se jí snížila hodnota na trhu s akciemi. Dřívější prodej banky by tedy maximalizoval kupní cenu a minimalizoval ztráty. Stejně jako i jiné banky, Komerční banka byla prodána netransparentně a za podezřelých okolností.

IPB (Investiční a poštovní banka)

Snad nejkontroverznější okolnosti privatizace se týkají právě Investiční a poštovní banky. Banka vznikla rozdělením Investiční banky na českou a slovenskou část a později se spojila s Poštovní bankou. Mezi lety 1992-5 byl velký zájem ze strany zahraničních investorů na koupi IPB, kteří byli ochotní zaplatit plnou a skutečnou tržní cenu. 49,58% akcií bylo prodáno prostřednictvím kupónů. Banka byla plně privatizována až v roce 1998. Investor Nomura Europe, který odkoupil státní většinový podíl, nezabezpečil ozdravení banky a v roce 2000 mu byla Českou národní bankou odbrána licence na základě výrazného úbytku na hodnotě banky. IPB se záhy stala součástí ČSOB.

ŽB (Živnostenská banka)

Stejně jako všechny ostatní banky, Živnostenská banka se také v roce 1992 stala v rámci privatizace akciovou společností. Již v tom stejném roce byla nadpoloviční většina akcií prodána zahraničnímu investorovi International Finance Corporation a BHF-Bank. Tito investoři spolu s ostatními vlastníky svůj podíl však prodali a v roce 2003 se většinovým vlastníkem stalo UniCredito Italiano S.p.A..

Kuponová privatizace

Velkou součástí privatizace po Sametové revoluci byla bezesporu kuponová privatizace. Za její autory jsou považováni Tomáš Ježek, Dušan Tříska a Václav Klaus. Jednalo se o systém privatizace, který byl již dřívě vyzkoušen například v kanadské Britské Kolumbii.[2]

Systém kuponové privatizace v byl následující. Aby se občan mohl kuponové privatizace účastnit, mel se stát DIKem, tedy “držitelem investičních kuponů”. Každý dospělý občan si tak mohl za 35 Kč zakoupit kuponovou knížku, a následovně za každých 1000 Kč známku. Kuponová knížka obsahovala 10 kuponů, kde každý kupon tvořil hodnotu 100 bodů. Tyto body a kupony mohl občan následně uplatňovat v jednotlivých kolech vln kuponové privatizace. V každém kole mohl DIK reagovat užitím svých kuponů na vybrané akcie stanovené pro příslušné kolo. Pokud poptávka nepřevyšovala nabídku, akcie byly zájemcům v zaknihované formě připsány na účet ve Středisku cenných papírů a zbytek akcií příslušné společnosti postoupil do dalších kola. Pokud poptávka převyšovala nabídku, zájemcům nebyly akcie příslušné společnosti připsány a postoupily všechny do dalšího kola. Zbytek akcií po posledním kole zůstal Fondu národního majetku.

Celkem proběhly dvě vlny kupónové privatizace. První proběhla v ČSFR v roce 1992 o velikosti 5 kol. Bylo v ní nabízeno 988 akciových společností o hodnotě 212,5 mil. akcií. Účastnilo se jí 5,95 mil. oprávněných občanů.

Druhá vlna kuponové privatizace pak proběhla již v České republice v roce 1994 a obsahovala 6 kol. Bylo v ní nabízeno 861 akciových společností, z nichž bylo již 185 nabízeno i v první vlně. Hodnota těchto akciových společností tvořila 155 milionů akcií, z toho již 8 milionů akcií bylo i v první vlně. Účastnilo se jí 6,16 mil. oprávněných občanů.

Celkem se tak v obou vlnách kuponové privatizace nabízelo 1 664 akciových společností o celkové hodnotě 359,5 mil. akcií , a účastnilo se jich 12,11 mil. Osob.

Dalo by se hovořit i o třetí vlně kuponové privatizace, avšak tou byly označovány “ transakce na sekundárním trhu, v jejichž důsledku docházelo k očekávané koncentraci vlastnictví. Tato aktivita je spojována se jmény Pavel Tykač a Motoinvest.”

Investiční privatizační fondy

Většina registrovaných občanů své kupóny však ale neinvestovala do jednotlivých vln privatizace, ale svěřila je investičním privatizačním fondům. Ty od občanů vybíraly jejich kupony, které slibovaly investovat ve správné akcie, a později pak vyplatí investorům vyšší částku, než kterou do fondů svými kupony vložili. Pravděpodobně nejznámější byly Harvardské investiční fondy, které vlastnil Viktor Kožený. Ty slibovaly sloganem “jistota desetinásobku” svým investorům později vyplatit desetinásobek jejich vkladu, tedy 10 000 Kčs. Získal tak od důvěřujících investorů přes 1 milion knížek. Figurovaly zde i jiné případy jako již zmíněný Motoinvest,jehož se účastil například Pavel Tykač nebo Jiří Deinstl. Tyto a další fondy se účastnily rozsáhlého tunelování, neboť proti nim nebyly nastavené dostatečné ochrané mechanismy.