Přeskočit na obsah

Viktor Brack

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Viktor Brack
Rodné jménoViktor Hermann Brack
Narození9. listopadu 1904
Haaren, Německé císařství
Úmrtí2. června 1948 (ve věku 43 let)
Landsberg am Lech, Okupační zóny Německa
Příčina úmrtíoběšení
Alma materTechnická univerzita Mnichov
Povolánímučitel a politik
OceněníSS-Ehrenring
Politická stranaNárodně socialistická německá dělnická strana
ChoťThea Brack[1]
PříbuzníErik Brack[2] (sourozenec)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Viktor Hermann Brack (9. listopadu 1904 Haaren – 2. června 1948 Landsberg am Lech) byl německý politický funkcionář a člen Schutzstaffel (SS). Jako jeden z hlavních organizátorů masového vyvražďování postižených lidí (akce T4) a lékařských pokusů v koncentračních táborech byl v Lékařském procesu v roce 1947 odsouzen k trestu smrti a v roce 1948 popraven.

Mládí a členství v NSDAP

[editovat | editovat zdroj]

Narodil se 9. listopadu 1904 v Haarenu (dnes součást Cách).[3] Jeho otec byl lékař z Göttingenu, matka byla povolžská Němka ze Saratova.[4] Po absolvování reálky v Bad Dürkheimu a vyšší reálky v Ludwigshafenu se v roce 1921 přestěhoval do Mnichova, kde v roce 1923 složil maturitu na gymnáziu. Již v roce 1922 vstoupil jako dobrovolník do Reichswehru a byl součástí výcvikové jednotky pod vedením Eduarda Dietla. Podle vlastních slov se zúčastnil pivního puče.

V roce 1928 ukončil studium na Technické univerzitě Mnichov a krátce poté začal spravovat statek patřící k sanatoriu svého otce. Mimo jiné působil jako zkušební řidič BMW.[3]

V roce 1929, ve svých 25 letech, se stal členem Národně socialistické německé dělnické strany a Schutzstaffel. V letech 1930–1931 byl jedním z osobních řidičů Heinricha Himmlera.[3] Okolo roku 1932 se stal adjutantem Philippa Bouhlera a v roce 1934 byl jmenován náčelníkem jeho štábu.[5] O dva roky později byl jmenován náčelníkem Hauptamt II (hlavní úřad v rámci Hitlerova kancléřství).[6]

Akce T4

[editovat | editovat zdroj]

Úředníci Hauptamtu II pod vedením Bracka sehráli významnou roli při organizaci masového vyvražďování duševně nemocných a tělesně postižených lidí, tzv. akce T4.[7] V Hitlerově nařízení z 1. září[8] stálo, že organizováním této akce byl pověřen Philipp Bouhler a Karl Brandt.[9] Ve skutečnosti však akci organizovali jejich podřízení, jako byli Brack[10] (v rámci akce používal krycí jméno Jennerwein)[11] či Werner Blankenburg.[12] Z důvodu efektivity vyvražďování nechal Brack vytvořit čtyři úřady podřízené Hauptamtu II.[13]

V lednu 1940 rozhodl, že vyvražďování bude probíhat v plynových komorách.[14] Akce T4 vycházela z myšlenek eugeniky a zdokonalování rasy, které nedovolovaly postiženým nebo duševně nemocným lidem se rozmnožovat. Zpočátku byli nemocní lidé sterilizováni, avšak později nacisté přistoupili k vraždění.[15]

Dne 3. dubna 1940 předložil předním členům německé Rady obcí své důvody k vraždění těchto osob.[16] Jako důvody uvedl, že „připravují ostatní o jídlo a zbytečně zabírají místo v nemocnicích pro jinak vyléčitelné osoby“.[16]

Vyvražďování duševně nemocných a tělesně postižených lidí probíhalo v centrech Hartheim, Sonnenstein, Grafeneck, Bernburg, Brandenburg a Hadamar. Většina těchto center se nacházela na odlehlých místech (hrady a zámky) a byla obehnána zdmi.[17] Účast na akci nebyla povinná.[18] Během akce, která probíhala od září 1939 do konce druhé světové války v roce 1945, bylo v Německu, Rakousku, okupovaném Polsku a Protektorátu Čechy a Morava zabito 275 000 až 300 000 lidí.[19][20][21]

Podíl na holokaustu

[editovat | editovat zdroj]

V říjnu 1941 začali Adolf Eichmann a Brack používat k vraždění práce neschopných Židů plynové vozy, z nichž první tři byly zřízeny ve vyhlazovacím táboře Chełmno.[22] V plynových vozech byli vražděni Židé, Romové, lidé trpící tyfem, sovětští váleční zajatci a duševně nemocní lidé, jejichž těla byla uložena do masových hrobů v nedalekém lese.[22] Vraždění prováděly eskadry smrti Einsatzgruppen.[22]

Soudní proces a poprava

[editovat | editovat zdroj]

V dubnu 1945 byl Brack spolu se svým nadřízeným Philippem Bouhlerem zatčen.[23] Během jednoho ze soudních procesů v roce 1946 byl obviněn z účasti na náboru lékařů, k provádění eutanázie.[24] O rok později byl spolu s Karlem Brandtem opět obviněn z účasti na akci T4.[24] Radikálně prosazoval eutanazii a terorizoval lékaře a zdravotní sestry, aby zajistil dodržování postupů při vraždění.[25] Často také tvrdil, že o akci T4 nikdy neslyšel.[25]

Během soudních procesů trval na tom, že eutanazie byla „humánním opatřením“ pro nevyléčitelně nemocné a popíral holokaust.[26] Svou spoluúčast na masových rentgenových sterilizacích popíral, dokud nebyl konfrontován se svým podpisem na příslušných dokumentech a svými vazbami na Hitlera.[27] Popřel také, že by byl antisemita nebo že by se podílel na vyvražďování Židů.[28] Mimo jiné také dodal, že v roce 1942 vstoupil do Waffen-SS, aby se distancoval od režimu.[28]

Dne 20. srpna 1947 byl odsouzen k trestu smrti.[29] Byl popraven oběšením ve věznici Landsberg 2. června 1948 a na šibenici prohlásil, že si „přeje, aby Bůh dal světu mír“.[29]

Reference

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Viktor Brack na anglické Wikipedii a Viktor Brack na německé Wikipedii.

  1. ↑ Dostupné online.
  2. ↑ Dostupné online.
  3. ↑ a b c FRIEDLANDER, Henry. The Origins of Nazi Genocide: From Euthanasia to the Final Solution. Chapel Hill: University of North Carolina Press, 1995. Dostupné online. ISBN 978-0-80782-208-1. S. 68. Dále jen „Friedlander“. 
  4. ↑ SYRING, Enrico; SMELSER, Ronald. Die SS: Elite unter dem Totenkopf. Paderborn: [s.n.], 2000. ISBN 3-506-78562-1. Kapitola Viktor Brack – Parteimann, SS-Mann und Mordmanager, s. 89. 
  5. ↑ STACKELBERG, Roderick. The Routledge Companion to Nazi Germany. New York: Routledge, 2017. ISBN 978-0-41530-861-8. S. 186. 
  6. ↑ Friedlander, s. 41
  7. ↑ SCHAFFT, Gretchen E. From Racism to Genocide: Anthropology in the Third Reich. Urbana a Chicago: University of Illinois Press, 2004. Dostupné online. ISBN 978-0-25207-453-0. S. 159–163. Dále jen „Schafft“. 
  8. ↑ HILBERG, Raul. The Destruction of the European Jews. New York: Holmes & Meier, 1985. Dostupné online. ISBN 0-8419-0910-5. S. 225–226. 
  9. ↑ Schafft, s. 160
  10. ↑ Friedlander, s. 40
  11. ↑ LIFTON, Robert Jay. The Nazi Doctors: Medical Killing and the Psychology of Genocide. New York: Basic Books, 1986. Dostupné online. ISBN 978-0-46504-905-9. S. 141. Dále jen „Lifton“. 
  12. ↑ PROCTOR, Robert. Racial Hygiene: Medicine under the Nazis. Cambridge: Harvard University Press 1988 s. Dostupné online. ISBN 978-0674745780. S. 206–208. Dále jen „Proctor“. 
  13. ↑ Friedlander, s. 41–42
  14. ↑ Proctor, s. 189–190
  15. ↑ Lifton s. 71, 73–75, 100
  16. ↑ a b KAY, Alex J. Empire of Destruction: A History of Nazi Mass Killing. New Haven a Londýn: Yale University Press, 2021. Dostupné online. ISBN 978-0-300-26253-7. S. 34. 
  17. ↑ Lifton, s. 71
  18. ↑ Friedlander, s. 69
  19. ↑ LONGERICH, Peter. Holocaust: The Nazi Persecution and Murder of the Jews. Oxford: Oxford University Press, 2010. Dostupné online. ISBN 978-0-19-280436-5. S. 477. 
  20. ↑ BROWNING, Christopher. The Origins of the Final Solution: The Evolution of Nazi Jewish Policy, September 1939 – March 1942. [s.l.]: Arrow, 2005. ISBN 978-0-8032-5979-9. S. 193. 
  21. ↑ Proctor, s. 191
  22. ↑ a b c Lifton, s. 79
  23. ↑ WEINDLING, Paul J. Nazi Medicine and the Nuremberg Trials: From Medical War Crimes to Informed Consent. New York: Palgrave Macmillan, 2004. ISBN 978-0-23050-700-5. S. 34. Dále jen „Weindling“. 
  24. ↑ a b Weindling, s. 101
  25. ↑ a b Weindling, s. 222, 256
  26. ↑ Weindling, s. 158–159
  27. ↑ Weindling, s. 159, 173
  28. ↑ a b Weindling, s. 253
  29. ↑ a b Weindling, s. 302

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Viktor_Brack&oldid=23828645“