V-2

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z V-2 (raketa))
Skočit na: Navigace, Hledání
Raketa V-2
Replika V2 - první úspěšné rakety - v muzeu v Peenemünde
Replika V2 - první úspěšné rakety - v muzeu v Peenemünde.
Celková délka 14,00 m
Průměr 1,65 m
Vzletová hmotnost 12 805 kg (max.)
Dolet 300 km
Hmotnost bojové hlavice 738 kg
Počet stupňů 1
Motory 1 × A-4
Tah 270 kN
Doba hoření 63 s
Okysličovadlo tekutý kyslík
Palivo ethanol
Řez raketou V-2
Řez raketou V2
1. Bojová hlavice
2. gyroskopický naváděcí systém
3. radiový přijímač navádění
4. palivo (směs alkoholu s vodou)
5. trup rakety
6. okysličovadlo (kapalný kyslík)
7. nádrž peroxidu vodíku
8. Nádrže stlačeného dusíku
9. Vyvíječ páry (z peroxidu)
10. Palivové čerpadlo
11. Přívod paliva a okysličovadla
12. Rám motoru
13. spalovací komora motoru
14. stabilizační křídla
15. přívod paliva pro chlazení trysky motoru
16. řídící klapky (směr spalin)
17. řídící křidélka

Raketa V2 (německy: Vergeltungswaffe 2, zbraň odplaty, nebo A4 jako zkratka z Aggregat 4, čtvrtý typ rakety) byla raná balistická raketa použitá Německem v 2. světové válce proti Velké Británii a Belgii k ostřelování vojenských a civilních cílů. Jednalo se o jednu z tajných Hitlerových zbraní, kterými chtěl zvrátit průběh války. Zbraň však byla nasazena příliš pozdě.

Raketa V-2 byla první bojově nasazenou kapalinovou balistickou střelou s inerciální navigací. Úspěšný vývoj rakety představoval obrovský skok na poli raketových a příbuzných technologií. Vývojový program financovaný nacistickým Německem spolykal přes 2 miliardy dolarů v cenách roku 1944.[1]

Vývoj[editovat | editovat zdroj]

Šéfem projektu byl generál Walter Dornberger. Členem týmu byl i Wernher von Braun, který později projektoval mimo jiné i raketu Saturn pro americký program letu na Měsíc. Vojenské vývojové středisko, ve kterém se na projektu pracovalo, bylo umístěno na poloostrově Uznojem u vesnice Peenemünde.

Ke konci války měly obě strany spojenců snahu získat konstrukční plány, či celé rakety V-2. Západním spojencům se podařilo během operace Paperclip získat jak klíčový konstrukční tým Wernhera von Brauna tak i několik desítek kusů hotových raket. Sověti oproti tomu získali řadu méně významných odborníků a museli své rakety postavit z několika částí různých raket. I přes to se jim podařilo postavit cca 20 raket. Rakety byly později na obou stranách testovány a použity jako předlohy pro další vývoj vlastních raket.

Přímými následovníky této rakety jsou i bojové rakety z rodiny známé pod názvem Scud.

Popis[editovat | editovat zdroj]

Motor rakety V2

Navigační zařízení založené na principu gyroskopické plošiny, umožňovalo dosáhnout přesnosti zásahu cíle 17 km při doletu rakety 300 km. Výškový dostup se pohyboval okolo 85 km. Pohon rakety, jejíž hmotnost včetně bojové hlavice se blížila ke 13 tunám, zabezpečoval raketový motor na tekuté pohonné hmoty. Jako okysličovadlo využíval 4900 kg kapalného kyslíku, jako palivo pak 3800 kg etanolu. Vyvíjený tah téměř 27 tun byl motor schopen poskytovat po dobu 68 sekund. Po ukončení činnosti raketového motoru byla rychlost letící rakety 1400 m/s.

Raketový motor byl tehdejším nejvýkonnějším raketovým motorem a vrcholem soudobé raketové techniky. Jeho hmotnost, včetně pomocných agregátů, činila 980 kg. Zásobování spalovací komory pohonnými hmotami z nádrží zajišťovalo turbo-čerpadlo poháněné paroplynovou turbínou, kterou poháněl katalyticky rozkládaný peroxid vodíku. Pohonné hmoty byly do spalovací komory vstřikovány soustavou 1224 vstřikovacích trysek.

Výroba[editovat | editovat zdroj]

Hromadná produkce raket V-2 byla zahájena v lednu 1944 v podzemní továrně Mittelwerk, ukryté pod horou Kohnstein poblíž Nordhausenu v Durynsku.

Budování továrny v prostorných podzemních tunelech, původně ražených pro těžbu anhydridu, bylo zahájeno v srpnu 1943. Již na podzim 1943 zde bylo nasazeno okolo 10 500 dělníků. Pracovní síly dodával koncentrační tábor Dora, budovaný společně s továrnou v těsném sousedství vstupu do tunelů. Tábor byl založen jako pobočka koncentračního tábora Buchenwald, odkud pocházela většina nasazených vězňů. Na podzim roku 1944 došlo k jeho osamostatnění pod novým názvem Mittelbau a tábor se tak stal centrem rozsáhlé sítě poboček v okolí.[2]

Táborové baráky byly obyvatelné až od jara 1944, do té doby museli vězni přežívat v podzemí. Mnoho lidí v podzemních tunelech našlo svoji smrt, jen mezi říjnem 1943 a březnem 1944 zemřelo při budování továrny a výrobě raket 2900 zajatců. V nejkrutějších obdobích dosahovaly denní ztráty až 100 dělníků.[3] Celkem zde bylo nasazeno více než 60 000 vězňů, z kterých zhruba 20 000 zahynulo. Největší část dělníků představovali ruští, francouzští a polští Židé a dále váleční zajatci a němečtí nuceně nasazení pracovníci. Protože rakety byly vyráběny pomocí nucené práce, potýkala se jejich výroba s velkým množstvím sabotáží. To se projevilo na značné bojové poruchovosti raket.

Na jaře roku 1944 se ve Škodových závodech v Dubnici nad Váhom, v té době součást Hermann Göring Werke, začaly vyrábět spalovací komory motorů V-2. Bombardování továrny 7. července 1944 a pozdější propuknutí povstání nakonec pokračování výroby součástek pro rakety na Slovensku znemožnilo.[4]

Bojové nasazení[editovat | editovat zdroj]

Start V-2

Celkem bylo v průběhu 2. světové války vyrobeno přes 6000 raket V-2, z nichž téměř 3172 bylo odpáleno na nepřátelské cíle. Mezi nejčastější cíle raket V-2 patřil Londýn, proti němuž bylo vypáleno 1358 raket a dále belgické Antverpy, na něž bylo vypáleno 1610 raket. Aby bylo dosaženo co nejvyšších škod s maximálním zaskočením obyvatelstva, byly rakety odpalovány nejčastěji krátce po půlnoci. V rámci zkušebních testů a výcviku bylo odpáleno dalších 1000 až 1750 raket.

Celkově bylo vypáleno asi 3200 raket:

Padlý americký voják po útoku V2 na Antverpy 27. listopadu 1944
  • Útoky V2 na cíle v Německu

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://www.astronautix.com/lvs/v2.htm
  2. Jens-Christian Wagner: Guide To The Mittelbau-Dora Concentration Camp Memorial, Stiftung Gedenkstätten Buchenwald und Mittelbau-Dora, 2010
  3. Tyto údaje uvádí např. renomovaný západoněmecký týdeník Die Zeit, Die Hölle unter dem Harz, In DIE ZEIT, č. 38, 14. září 2006, str. 42.
  4. Tvaroška, R., 2001, Výroba V-2 na Slovensku. Armáda, 11/2001, s. 27

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Tracy Dungan: V-2: A Combat History of the First Ballistic Missile. Westholme Publishing 2005, ISBN 1-59416-012-0

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]