Váhikum
Váhikum je předpokládaná tektonická jednotka Západních Karpat, která by měla být analogií alpského jižního penninika, tedy dnes zaniklý prostor pokračování alpského Piemontsko-ligurského oceánu, který je v Karpatech označován jako „Váhický oceán“. Tento prostor se podle některých představ v období od střední jury (bajok) po konec křídy mohl nacházet mezi oravikem a severním okrajem tatrika. V průběhu křídy až paleogénu byla jeho oceánská (nebo ztenčená kontinentální) kůra subdukována a později překryta násunem tatrika.[1]
Historie výzkumu[editovat | editovat zdroj]
Přítomnost penninika i jeho předpokládaný výskyt na rozhraní externid a internid předpokládal Dimitrij Andrusov už v roce 1960. Termín váhikum je odvozen od řeky Váh, zavedl jej ve svých pracích v letech 1980 a 1981 Michal Maheľ, na základě analogie s Alpami.[2]
V roce 1982 byly v severní části Považského Inovce identifikovány první výskyty svrchněkřídových vápnitých břidlic.[3] Tyto horniny byly pokládány za součást klapské jednotky.[1] Po nálezu jurských olistolitů radiolaritů někteří autoři předpokládali existenci kontinuálního jurského až svrchněkřídového vrstevního sledu, který označili termínem „belická jednotka“ a považovali je za součást váhika.[4]
Pozdější výzkumy tyto názory nepotvrdily a příslušnost těchto hornin k váhiku zpochybnily.[5][6] Nejistota samotné správné definice váhika způsobuje, že někteří autoři horninové celky označované za váhikum strukturně řadí do infratatrika,[7] tedy k vnější části tatrika, která měla přiléhat k váhickému oceánu.
Existence váhika jako oceánské domény je v současnosti zpochybňována, i když není vyloučena jeho existence několik kilometrů pod horninami externí části tatrika (infratatrika). Diskutabilní zůstává i otázka příslušnosti dalších jednotek, považovaných různými autory za součást váhika.
Stavba a členění[editovat | editovat zdroj]
Za možné zbytky váhika jsou považovány především zachované fragmenty belické jednotky v Považském Inovci a to v jeho severním (mezi Selcem a Mnichovou Lehotou) i jižním bloku (severně od Hlohovce). Tvoří je slabě metamorfované usazené horniny. Nejstaršími z nich jsou olistolity radiolaritů svrchní jury (malm), které podle některých interpretací sklouzly do spodněkřídových křemitých břidlic a svrchněkřídového (senon) flyše (hornobelické souvrství).[8] Výrazně hlubokovodní původ těchto hornin[9] však kontrastuje s přítomností jiného materiálu ze slepenců, obsahujících i klasty okolního krystalinika (hlavně svorů).
Analogické strukturní postavení krystalinika a mezozoika jsou známy i v Malých Karpatech (borinská jednotka) a Malé Fatře (kozolská jednotka). Z nich ale pouze borinská jednotka má svůj ekvivalent v penniniku Východních Alp. Na základě studia vrtů iňačovsko-kričevské jednotky se předpokládá váhikum i v oblasti Panonské pánve. Iňačovsko-kričevská jednotka tvoří předterciérní podloží Panonské pánve na východním Slovensku a západní Ukrajině. Tvoří ji slabě metamorfované triasové karbonáty, křemenné břidlice a další břidlice typu bündnerských, na které nasedá paleogénní flyš, místy se serpentinity.[10] Za možnou součást váhika také někteří vědci považují surovínskou jednotku na Myjavské pahorkatině.
Reference[editovat | editovat zdroj]
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Váhikum na slovenské Wikipedii.
- ↑ a b (slovensky) Michal Maheľ: Geologická stavba československých Karpát, díl 1 – Paleoalpínske jednotky, Veda, Bratislava 1986
- ↑ (anglicky) Michal Maheľ: Island character of Klippen Belt: Vahicum - continuation of Southern Penninicum in West Carpathians, Geologický zborník 3/1981, str. 293-305
- ↑ (slovensky) Anna Kullmanová, Viera Gašpariková: Vrchnokriedové sedimenty v severnej časti pohoria Považský Inovec, Geologické práce 1983, str. 85-95
- ↑ (slovensky) Dušan Plašienka a kolektiv: Pôvod a štruktúrna pozícia vrchnokriedových sedimentov v severnej časti Považského Inovca, prvá časť – Litostratigrafia a sedimentológia, Mineralia slovaca 5/1994[nedostupný zdroj], str. 311-334
- ↑ (slovensky) Ján Pristaš a kolektiv: Vysvetlivky ku geologickej mape Podunajskej nížiny – Nitrianskej pahorkatiny 1:50 000, Vydavateľstvo Dionýza Štúra, Bratislava 2000
- ↑ (slovensky) Miloš Rakús, Jozef Hók: Manínska a klapská jednotka – litostratigrafická náplň, tektonické zaradenie, paleogeografická pozícia a vzťah k váhiku, Mineralia Slovaca 1/2005 Archivováno 5. 3. 2016 na Wayback Machine., str. 9-26
- ↑ (slovensky) Marián Putiš a kolektiv: Infratatrikum Považského Inovca (Západné Karpaty) – geodynamická evolúcia kontinentálneho svahu v susedstve oceánskeho penninika, Mineralia Slovaca, 1/2006[nedostupný zdroj], str. 7-28
- ↑ (slovensky) Dušan Plašienka: Tektochronológia a paleotektonický model jursko-kriedového vývoja centrálnych Západných Karpát, Veda, Bratislava 1999, ISBN 80-224-0567-1
- ↑ (slovensky) Štefan Méres, Dušan Plašienka: Pelagické sedimenty lazianskeho súvrstvia: relikt vrchnej časti oceánskej kôry z akrečnej prizmy aktívneho kontinentálneho okraja (belická jednotka, Považský Inovec, Západné Karpaty)[nedostupný zdroj], in: Spoločný kongres Slovenskej a Českej geologickej spoločnosti, ŠGÚDŠ, Bratislava 2009, str. 127-128
- ↑ (anglicky) Dušan Plašienka a kolektiv: Evolution and structure of the Western Carpathians – an overview, Mineralia Slovaca – Monograph, str. 1-24