Sydir Kovpak

Sydir Kovpak
Sydir Kovpak
	„Mazák“
Narození	7. června 1887; Kotelva, Ruská říše
Úmrtí	11. prosince 1967 (ve věku 80 let); Kyjev, SSSR
Místo pohřbení	Bajkovův hřbitov
Vojenská kariéra
Hodnost	Generálmajor
Doba služby	1914–1925; 1941–1945
Sloužil	Ruská říše; SSSR
Složka	Carská armáda; Rudá armáda
Velel	1. ukrajinská partyzánská divize
Války	První světová válka; Občanská válka v Rusku; Druhá světová válka
Bitvy	Brusilovova ofenzíva (1916); Kerenského ofenzíva (1917); Buguruslanská operace (1919); Belebejská operace (1919); Ufimská operace (1919); Kyjevská operace (1920)
Vyznamenání	Sovětská; Zlatá hvězda hrdiny Sovětského svazu (2x); Leninův řád; Řád rudého praporu; Řád Suvorova; Řád Bohdana Chmelnického; Medaile "Partyzánu Vlastenecké války"; Medaile za vítězství nad Německem; Ruská; Svatojiřský kříž; Svatojiřská medaile
	multimediální obsah na Commons

Sydir Artěmovyč Kovpak (ukrajinsky: Сидір Артемович Ковпак, rusky: Сидор Артемович Ковпак, 7. června / 26. května podle juliánského kalendáře 1887 – 11. prosince 1967) byl jeden z nejvýznamnějších velitelů sovětských partyzánů během druhé světové války, důležitý člen komunistické strany na Ukrajině a dvojnásobný Hrdina Sovětského svazu.

Životopis

Kovpak se narodil 7. června 1887 v obci Kotelva na Ukrajině v chudé rolnické rodině. Prožil nelehké dětství. V deseti letech jej rodiče poslali pracovat do místního obchodu s potravinami, kde musel dělat nejtěžší práce. V roce 1905 nastoupil k vojenské službě v carské armádě. Po jejím ukončení pracoval v Saratově v říčním přístavu a tramvajové vozovně jako dělník.

Po vypuknutí první světové války v červenci 1914 byl znovu povolán do armády. V roce 1915 získal první Svatojiřský kříž (IV. třída). Osobně mu jej udělil sám car Mikuláš II.. V roce 1916 byl přiřazen ke 186. Aslandužskému pěšímu pluku, se kterým se zúčastnil Brusilovovy ofenzívy. Byl nasazen jako průzkumník a prokázal hrdinství, za které byl vyznamenán Svatojiřským křížem (III. třída) a Svatojiřskou medailí (III. třída a IV. třída).

Po převratu v Rusku se v roce 1919 přidal k bolševikům a vstoupil do KSR(b). Během občanské války vedl partyzánské oddíly na Ukrajině proti německým a rakousko-uherským okupačním vojskům a poté i proti Bělogvardějcům.

Po válce se stal předsedou oblastního sovětu v městě Putyvl. Během stalinských čistek v komunistické straně hrozilo Kovpakovi zatčení, ale byl včas varován. Utekl a musel se nějaký čas skrývat. Bezprostředně po okupaci Ukrajiny Němci za druhé světové války Kovpak odešel do lesů u Putyvlu a stal se velitelem místních partyzánů. Kovpakův oddíl postupně rostl do velkých rozměrů a díky materiální podpoře ze Sovětského svazu se mohl pouštět do odvážnějších akcí. Šlo především o tzv. Stalinský výpad (1942 – 1943) a později Karpatský výpad (1943). Kovpak byl velmi respektovaným velitelem. Partyzánský velitel Dmitrij Medvěděv uvádí, že Kovpakovi partyzáni připomínali spíše pravidelnou armádu než odbojáře, jelikož ve výzbroji měli kromě pušek, granátů a samopalů i těžké kulomety, minomety, protitankové pušky a děla.

Kovpakovci prováděli řadu diverzních akcí a bojovali nejen s Němci a jejich spojenci ale i s (protikomunistickou) Ukrajinskou povstaleckou armádou, která byla důležitým faktorem zejména na západě Ukrajiny. 31. srpna 1942 odjel Kovpak do Moskvy, kde jej osobně přivítal Stalin a Vorošilov a spolu s dalšími partyzánskými veliteli se účastnil zasedání o dalším postupu. Během Karpatského výpadu se divize dostala v horách do těžké situace: partyzáni přišli o děla, Kovpak byl raněn a letecky transportován do Moskvy a padl komisař Rudněv (existují i spekulace, že jej nechal Kovpak zavraždit), divize jako celek byla rozprášena a partyzáni se museli v menších skupinkách probíjet z obklíčení. Za své zásluhy během partyzánských bojů byl Kovpak v dubnu 1943 povýšen do hodnosti generálmajora.

Po skončení války působil jako člen Nejvyššího soudu Ukrajinské SSR a Místopředseda Nejvyššího sovětu Sovětského svazu na Ukrajině. Kromě zastávání důležitých funkcí v komunistickém vedení Ukrajiny se věnoval literatuře a sepisoval své zážitky z války. V Československu vyšla v roce 1951 jedna z jeho knih s názvem „Pochod partyzánů“, kde jsou v duchu tehdejší doby podrobně popisovány partyzánské boje a řada těžko uvěřitelných úspěchů.

Zemřel 11. prosince 1967 ve věku 80 let. Pohřben byl v Kyjevě. Na jeho památku byly po něm pojmenovány ulice v Putyvlu, Sevastopolu, Charkově nebo v Nižním Novgorodě, střední škola číslo 111 v Kyjevě a vybudováno několik památníků. I Praha měla před rokem 1989 svoji Kovpakovu ulici (dnešní ulice Generála Píky). Na Ukrajině je (přinejmenším do roku 2012) oficiálně považován za národního hrdinu.