Suchoj Su-15

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Su-15
Su-15 Flagon.jpg
Určení záchytný stíhací letoun
Výrobce Suchoj
První let 30. května 1962
Zařazeno 1965
Vyřazeno 1996 (Ukrajina)
Charakter vyřazen
Uživatel PVO
Ukrajinské letectvo
Výroba 1966-1981[1]
Vyrobeno kusů 1 290
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Suchoj Su-15 (v kódu NATO "Flagon") byl sovětský dvoumotorový stíhací letoun z poloviny 60. let 20. století, jehož první prototyp vzlétl 30. května 1962. Do výzbroje byl zařazen roku 1967, kde nahrazoval typy Su-9 a Su-11. V průběhu doby byl letoun postupně modernizován a byly produkovány různé verze. Ve službě zůstal do 90. let.[2]

Vývoj[editovat | editovat zdroj]

Suchoj Su-15 Flagon-A v muzeu v Kubince v moskevské oblasti

Po zjištění různých limitů dřívějších typů Su-9 a Su-11 v případě zachycení bombardérů Boeing B-52 Stratofortress, hlavně ohledně radarových možností a výkonu letadel, v OKB Suchoj zahájili vývoj překonstruovaného a schopnějšího letadla. Vznikla řada vývojových typů včetně T-49, které sdílely trup Su-9 (včetně konfigurace s jediným motorem), ale už používaly vstupní ústrojí po stranách letounu, aby se dal do nosu letounu namontovat radar RP-22 Orjol-D ("Orel") a T-5, což byl v podstatě značně upravený Su-11 s rozšířenou zadní částí trupu, kde byly zamontované dva motory Tumanskij R-11.

Z těchto konceptů vznikl T-58, který kombinoval dva motory s upravenou verzí nosu T-49, ale se vstupním ústrojím více vzadz za kokpitem. Pro výrobu byl schválen 5. února 1962 jako Su-15 a prototyp poprvé vzlétl 30. května 1962. Testování začalo 5. srpna 1963, ale jeho vstup do služby byl zpožděn politickým bojem s konstrukční kanceláří Jakovlev skrz kapacitu výrobní linky v Novosibirsku, kde se také vyráběl Jak-28P. Su-15 se ukázal být výborný ve většině ohledech kromě doletu a oficiálně byl schválen 3. dubna 1965. Sériová výroba začala následující rok, do služby u protivzdušné obrany vstoupil v roce 1967 a začal nahrazovat typy Su-9, Su-11 a Jakovlev Jak-25. Počáteční verze Su-15 obdržela zpravodajské jméno NATO „Flagon-A“. V roce 1970 vstoupila do služby zjednodušená cvičná verze Su-15UT (NATO „Flagon-C“), bez radarových nebo bojových schopností.

Počáteční Su-15 s deltakřídlem měly špatné vzletové a přistávací vlastnosti, a tak byla zkoumána nová konstrukce křídla s prodlouženými konci (zvyšující nosnou plochu) a jinými klapkami. Su-15 s novým křídlem vstoupil do výroby v roce 1969. NATO ho označilo “Flagon-D”, ačkoli sovětské označení se nezměnilo.

V roce 1969 začalo také testování vylepšeného Su-15T radarem Volkov Taifun ("Tajfun"), který byl založen na výkonném radaru MiGu-25 RP-25 Směrč-A ("Tornádo") (NATO "Foxfire"). Taifun se však ukázal jako problematický a poté co bylo postaveno pouhých 10 letadel byla výroba zastavena. V prosinci 1971 jej následoval Su-15TM (NATO „Flagon-E“) s vylepšeným radarem Taifun-M (NATO „Twin Scan“) a kontejnerem pro kanon UPK-23-250 nebo rakety vzduch-vzduch R-60 (AA-8 "Aphid"). Aerodynamické nároky si vynutily úpravy radomu s ogiválním tvarem a přinesly nové zpravodajské jméno NATO „Flagon-F“, i když sovětské označení se opět nezměnilo. Srovnatelný bojeschopný cvičný letoun Su-15UM (NATO "Flagon-G") přišel v roce 1976. Konečná verze Su-15UM, poslední vyráběný Su-15, přišla v roce 1979.

Další návrhy na modernizovaný Su-15 s lepšími motory a aerodynamikou, který by uspokojil požadavky protivzdušné obrany na taktický stíhač dlouhého doletu, byly odmítnuty ve prospěch stíhačky MiG-23.

Varianty[editovat | editovat zdroj]

  • Su-15 - základní verze letounu a jeho prvního prototypu.
  • Su-15VD - experimentální vývojový typ STOVL s křídly ve tvaru dvojité delty.
  • Su-15U - cvičná dvoumístná verze
  • Su-15F - první skutečně sériová verze
  • Su-15TM - vylepšená verze z roku 1971
  • Su-19 - plánovaná verze, neuskutečnila se
  • Su-21 - verze z roku 1975 s vypouklým radomem pro větší radiolokátor zajišťující omezený pohled a střelbu dolů.
  • Su-21Ubis - dvoumístná cvičná verze

Služba[editovat | editovat zdroj]

Su-15TM v muzeu ve městě Vinnycja

Su-15 tvořil významnou část záchytných sil vojsk protizdušné obrany a byl navržen tak, aby zachytil snazší cíle, jako byly americké B-52 a U-2 nebo britské bombardéry třídy V a obtížnější cíle jako XB-70 nebo B-58 rychlejší MiG-25P. Radar Taifun letounu Su-15TM byl optimalizován proti protiopatřením, na rozdíl od jeho dosahu. Úkolem stíhače Su-15TM bylo létat pod autopilotem pomocí příkazů GCI odeslaných datovým spojem. Radar byl zapnut pouze tehdy, když se stíhač přiblížil k cíli, aby poskytl parametry cílení pro navádění raket K-8/R-8/R-98 a jeho vysoký výkon mu umožnil „propálit“ protivníkovo protiopatření. Pokud by všechno ostatní selhalo, infračervená naváděcí verze K-8 by poskytla poslední příležitost sestřelit vetřelce, spolu s jakýmkoli kanonem, který mohl Su-15 nést.

V roce 1983 sestřelil Su-15 řízenou střelou nad Sachalinem korejský Boeing 747 KAL007, přičemž zahynulo všech 269 osob na palubě letounu.

Uživatelé[editovat | editovat zdroj]

Sovětský svazSovětský svaz Sovětský svaz / RuskoRusko Rusko
  • Vojska protivzdušné obrany - Rusko z prvních liníí stroje vyřadilo, ale některé zůstaly uskladněny v rezervě.
UkrajinaUkrajina Ukrajina

Specifikace (Su-15TM)[editovat | editovat zdroj]

Technické údaje[editovat | editovat zdroj]

Nákres
  • Posádka: 1
  • Rozpětí: 9,34 m
  • Délka: 22,03 m
  • Výška: 4,843 m
  • Nosná plocha: 36,6 m²
  • Hmotnost prázdného stroje: 10 874 kg
  • Vzletová hmotnost: 17 094 kg
  • Pohon: 2× Tumanskij R-13F-300
    • Tah motoru: 2 × 40,21 kN, 2 × 64,7 kN s přídavným spalováním

Výkony[editovat | editovat zdroj]

  • Maximální rychlost: 2230 km/h ve výšce 13 000 m ( M = 2,16)
  • Bojový radius: 725 km
  • Bojový dolet: 1 380 km
  • Přeletový dolet: 1 700 km
  • Dostup: 18 500 m
  • Počáteční stoupavost: 228 m/s
  • Plošné zatížení: 397 kg/m²
  • Rychlost vzletu: 370 km/h
  • Rychlost přistání: 285-295 km/h
  • Délka rozjezdu: 1000-1100 m
  • Délka přistání:
    • bez brzdového padáku: 1050-1150 m
    • s padákem: 850-950 m
  • Maximální provozní přetížení: +6,5 g
    • s raketami R-98: +3,0 g
    • s raketami R-60: +5,0 g

Výzbroj[editovat | editovat zdroj]

  • 6 závěsníků (2 trupové) s celkovou nosností 1500kg
    • na 2 podtrupových závěsnících kontejnery UPK-23-250 pro 23mm kanón GŠ-23L (250 nábojů)
    • řízené střely 2 × R-98M a 2 × R-60M, mohly být použity i starší střely typu R-8M nebo R-8M-1, ale pouze při zachycení cíle v ZPS
    • 2 × puma FAB-250

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Истребитель ПВО Су-15ТМ [online]. [cit. 2013-08-16]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2014-02-02. (anglicky) 
  2. Су-15. «Уголок неба.»

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]