Stephan Sarkotić von Lovćen

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Stjepan Sarkotić)
Stephan Sarkotić von Lovćen
Stephan Sarkotić von Lovćen jako polní podmaršál
Stephan Sarkotić von Lovćen jako polní podmaršál
Narození4. října 1858
Sinac
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí16. října 1939 (ve věku 81 let)
Vídeň
Německá říšeNěmecká říše Německá říše
Vojenská kariéra
Hodnostgenerálplukovník
SloužilRakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
SložkaRakousko-uherská armáda
Válkyprvní světová válka
VyznamenáníPour le Mérite
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons

Stephan svobodný pán Sarkotić von Lovćen nebo Stjepan barun Sarkotić Lovćenski (4. října 1858 v Sinacu u Otočacu – 16. října 1939 ve Vídni) byl generálplukovník Rakousko-uherské armády a během první světové války vojenský guvernér Bosny a Hercegoviny.

Život[editovat | editovat zdroj]

Vzdělání a vojenská kariéra[editovat | editovat zdroj]

Sarkotić pocházel z chorvatské důstojnické rodiny. Jeho otec Mathias Sarkotić sloužil u 2. hraničářského pluku v Otočacu. Navštěvoval střední školu v Senji a v roce 1879 absolvoval Tereziánskou vojenskou akademii a v letech 1882-84 navštěvoval Vídeňskou válečnou školu. Jeho vojenská služba začala u 16. pěšího pluku v Trebinje. V roce 1886 byl převelen do Mostaru k 1. horské brigádě. V roce 1889 byl povýšen na kapitána. Poté odcestoval do sousedních států Srbska, Bulharska a tehdejší Osmanské Makedonie jako vojenský vyslanec Rakousko-uherské monarchie. V hodnosti majora sloužil u 7. pěšího pluku v Osijeku. V letech 1900 až 1903 byl vedoucím velitelství válečného přístavu Pula. Během této doby byl povýšen na plukovníka.[1] 6. června 1910 byl Sarkotić povýšen na uherskou dědičnou šlechtu.[2] V dubnu 1912 převzal Sarkotić také velení 6. uherského okresu zeměbrany (Honvéd).[1]

První světová válka[editovat | editovat zdroj]

Se začátkem první světové války byl Sarkotić jedním z hlavních velitelů Císařského a královského vojska. Velel 42. honvédské pěší divizi v oblasti Zvornik v tažení proti Srbsku během bitvy na Drině v září 1914 (jako součást 5. armády).[3] Po neúspěchu ofenzivy proti Srbsku byl 1. ledna 1915 Sarkotić jmenován nejvyšším velícím generálem a guvernérem Bosny a Hercegoviny, vystřídal tak neúspěšného Oskara Potiorka.

Sarkotić byl zarytým odpůrcem vytvoření jednotného jihoslovanského státu mimo habsburskou monarchii. Místo toho prosazoval sjednocení rakouské korunní země Dalmácie s Chorvatskem-Slavonií, která patřila do uherské poloviny říše.

Jako hlava Bosny a Hercegoviny nechal provést rozsáhlá represivní opatření proti údajným nebo skutečným srbským separatistům v Bosně a Hercegovině. Kolem 5 000 srbských rodin bylo vyhnáno, 3 000 až 5 000 bosenských Srbů bylo uvězněno, z nichž mnozí zemřeli.[4] Podmínky v internačních táborech byly považovány za nelidské. Zvedání rukojmích bylo na denním pořádku za účelem ochrany vojensky důležitých objektů a transportů. Sarkotić zakázal používání cyrilice mimo pravoslavné církve, byly likvidovány srbské spolky a zavedena přísná cenzura tisku a dopisů. Politický život se zastavil a bosenský zemský parlament byl nakonec rozpuštěn. Byly řízeny soudy proti zradě.[5]

V lednu 1916, Sarkotić vedl kampaň proti království Černé Hory z námořní základny v Kotoru. Jeho jednotky zaútočily na Černohorce u pohoří Lovćen. Během dvou dnů byl dobyt Lovćen a o tři dny později hlavní město Černé Hory Cetinje. Za tento vojenský úspěch byl Sarkotić vyznamenán Císařským rakouským řádem Leopoldovým.[1] Usnesením panovníka ze dne 2. ledna 1917 byl Sarkotić povýšen do hodnosti uherského barona; dne 9. června 1917 obdržel i příponu Lovćen. Odpovídající baronský diplom byl vydán ve Vídni 23. července 1918.[2] V listopadu 1917 byl povýšen na generálplukovníka.[6]

Na konferenci v Sarajevu s vojenským guvernérem Srbska baronem Rhemenem a vojenským guvernérem Černé Hory Heinrichem Clam-Martinicem ve dnech 13. a 14. května 1918 Sarkotić prosazoval, aby se Srbsko, Černá Hora, Dalmácie, Bosna a Hercegovina stalo jednotným národním územím v rámci monarchie. Chorvatsko a Slavonie nebyly brány v úvahu.[7]

Na Radě ministrů 30. května 1918 Sarkotić zastával názor, že většina srbské a muslimské populace Bosny a Hercegoviny podpoří připojení k Maďarsku. Jihoslovanskou otázku však vyřeší až anexe Srbska a Černé Hory. Nezávislé Srbsko, podporované dohodou, by bylo „ústředním bodem neustálých intrik“ proti monarchii. Podle toho měli být všichni jižní Slované rozděleni mezi Rakousko a Uhry, Chorvati do Rakouska, Srbové do Uher.[8]

Po válce[editovat | editovat zdroj]

Sarkotić zůstal palatinem Bosny a Hercegoviny až do rozpuštění Rakouska-Uherska. 1. listopadu 1918 na tuto funkci rezignoval a 6. listopadu opustil Sarajevo. Po krátkém věznění v Agramu se později dostal do Vídně.[5]

Po přestěhování do Vídně se připojil k exilovým chorvatským skupinám, které organizovali odpor proti Království Jugoslávie. Často psal články do rakouské Reichspost namířené proti jugoslávským králům Petru Karađorđevićovi a Alexandru I. Karađorđevićovi.

Sarkotićův exil trval až do konce jeho života. Zemřel ve Vídni v roce 1939, krátce po začátku druhé světové války, byl pohřben na vídeňském ústředním hřbitově v „Neue Arkaden“ vedle hřbitovního kostela sv. Karla Borromäuse.

Spisy[editovat | editovat zdroj]

  • Das Russische Kriegstheater. Strategische und geographische Studie. Wien 1894.
  • Jugoslawien. Verlag Fromme, Wien 1919.
  • Der Banjaluka-Prozeß. Deutsche Uebersetzung nach dem kroatischen Originaltexte nachgeprüft vom Orientalischen Seminar in Berlin. 2 Bände, Verlag Arbeitsausschuss deutscher Verbände, Berlin 1933.

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Stephan Sarkotić von Lovćen na německé Wikipedii.

  1. ↑ a b c World War I : encyclopedia. Santa Barbara, Calif.: ABC-CLIO 5 volumes (xlviii, 1661 pages) s. Dostupné online. ISBN 1-85109-420-2, ISBN 978-1-85109-420-2. OCLC 61247250 
  2. ↑ a b KERSCHBAUMER, Arno. Nobilitierungen unter der Regentschaft Kaiser Karl I/IV. Károly király (1916-1921). [1. Auflage]. vyd. Laßnitzhöhe: [s.n.] 323 Seiten s. Dostupné online. ISBN 978-3-9504153-1-5, ISBN 3-9504153-1-9. OCLC 956990304 
  3. ↑ Österreich-Ungarns letzter Krieg. Vídeň: Band 1, 1930. S. 616. 
  4. ↑ MALCOLM, Noel. Geschichte Bosniens. Frankfurt am Main: [s.n.] 382 S s. Dostupné online. ISBN 978-3-10-029202-5, ISBN 3-10-029202-2. OCLC 76012717 
  5. ↑ a b PLASCHKA, Richard Georg. Nationalismus, Staatsgewalt, Widerstand : Aspekte nationaler und sozialer Entwicklung in Ostmittel- und Südosteuropa : Festgabe zum sechzigsten Geburtstag. München: R. Oldenbourg xix, 495 pages s. Dostupné online. ISBN 3-486-52831-9, ISBN 978-3-486-52831-2. OCLC 13540017 
  6. ↑ World War I : encyclopedia. Santa Barbara, Calif.: ABC-CLIO 5 volumes (xlviii, 1661 pages) s. Dostupné online. ISBN 1-85109-420-2, ISBN 978-1-85109-420-2. OCLC 61247250 
  7. ↑ HÖGLINGER, Felix. Ministerpräsident Graf Clam-Martinic. Vídeň/Štýrský Hradec/Kolín: Böhlau, 1964. S. 215. 
  8. ↑ KOMJÁTHY, Miklós. Protokolle des Gemeinsamen Ministerrates der Österreichisch-Ungarischen Monarchie (1914–1918). Budapešť: [s.n.], 1966. S. 661. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Stephan_Sarkotić_von_Lovćen&oldid=23196946“