Přeskočit na obsah

Alexandr I. Karađorđević

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Alexandr I.
král Srbů, Chorvatů a Slovinců (do 1921)
Jugoslávský král (od 1929)
Portrét
Král Alexandr I
Doba vlády16. srpen 1921 – 9. říjen 1934
Narození16. prosince 1888
Cetinje, Černá Hora Černohorské knížectví
Úmrtí9. října 1934 (ve věku 45 let)
Marseille, FrancieFrancie Francie
PohřbenOplenac
PředchůdcePetr I. Karađorđević
NástupcePetr II.
ManželkaMarie Hohenzollern-Sigmaringen
PotomciPetr
Princ Tomislav Jugoslávský
Princ Ondřej Jugoslávský
DynastieKarađorđevićové
OtecPetr I. Karađorđević
MatkaZorka Černohorská
PříbuzníHelena Karađorđevićová, Jiří Karadjordjević a Milena Кarađorđević (sourozenci)
Tatiana Srbská, Kryštof Srbský, Lavinia Srbská, Vladimir Srbský a Dimitri Srbský (vnoučata)
Podpis
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Alexandr I. Karađorđević (srbsky Александар I Карађорђевић, 16. prosince 1888, Cetinje – 9. října 1934, Marseille) byl druhým králem Jugoslávie (v letech 1921–1929 nazývané Království Srbů, Chorvatů a Slovinců) od roku 1921 až do své smrti.

Dětství a mládí

[editovat | editovat zdroj]

Své mládí strávil nejprve v Černé Hoře a od roku 1894 pobýval se svým ovdovělým otcem ve Švýcarsku, kde Alexandr studoval. Bydleli v Ženevě. Celá rodina Karađorđevićů pobývala v různých městech po Evropě, které ji sloužila jako různá místa exilu; vzhledem k tomu, že ve vlasti byl až do roku 1903 u moci konkurující rod Obrenovićů, nesměli se vrátit.

Vojenské vzdělání potom získal v Petrohradu, a to na akademii Pažeckij korpus. V zahraničí pobýval až do vyvraždění Obrenovićů v roce 1903 a v roce následujícím se Alexandr vrátil do vlasti.

Alexandr byl nicméně až druhým synem srbského krále Petra I., jeho starší bratr Jiří Karađorđević však byl nucen se v roce 1909 vzdát následnictví poté, co v záchvatu vzteku ubil svého sluhu. Rozhodnutí o vzdání se následnictví však bylo učiněno na základě tlaku významných osobností na čele srbské politické elity.

Vláda

[editovat | editovat zdroj]

Alexandr byl od roku 1914 regentem Srbska během první světové války a vrchním velitelem srbských vojenských sil. Během první balkánské války a druhé balkánské války byl velitelem První armády a zaznamenal řadu vítězství.

V roce 1921 na krále Alexandra spáchal atentát komunista Spasoje Stejić Baćo, který na něj shodil bombu z balkonu, nicméně panovník útok přežil.

Po skončení války inicioval pozemkovou reformu a další kroky nezbytné k tomu, aby vznikl jednotný stát, který zahrnoval historicky odlišná a nesourodá území. Trůn Království Srbů, Chorvatů a Slovinců zdědil v roce 1921 po smrti svého otce. Jako monarcha se obával růstu vlivu Itálie a restaurace Rakousko-Uherska,[1] především vlivu Maďarska, které se nechtělo smířit se ztrátou území Vojvodiny, Baranje a dalších oblastí, které ve válce ztratilo.

Během politické krize se 6. ledna 1929 ujal absolutní moci, změnil jméno státu na Království Jugoslávie a územně ho reorganizoval ve snaze rozrušit historické hranice, centralizovat moc[2] a upevnit srbskou hegemonii ve státě. Oktrojoval novému státu jeho vlastní ústavu, kterou si právně pojistil silnou pozici. Unitární stát prosazoval nejen sjednocením všech předpisů, ale také i návštěvami venkova, a to na území celé Jugoslávie.

V zahraniční politice prosazoval orientaci na Francii (smlouvu o spojenectví podepsal v roce 1927), v regionu potom na Malou Dohodu. Nebyl oblíbencem prezidenta T. G. Masaryka.[3]

Atentát a smrt

[editovat | editovat zdroj]

V prosinci roku 1933 se ustašovci neúspěšně pokusili na krále při jeho návštěvě Záhřebu spáchat atentát. O rok později využili královu cestu do Francie. Atentát naplánoval sám Ante Pavelić. Teroristická skupina se spojila s VMRO. Ve Francii se atentátníci rozdělili na dvě skupiny: marseillskou, složenou z Bulhara z VMRO Vlada Černozemského a ustašovce Mija Kralja, a pařížskou, složenou z Ivana Rajiće a Zvonimira Pospišila. První skupina se měla pokusit zabít krále ihned po přistání v Marseille, druhá skupina byla v záloze pro případ, že by se atentát nepovedl. Při přistání lodi 9. října 1934 se Vladovi Černozemskému podařilo přiblížit k otevřenému automobilu, ve kterém král jel, a zastřelit jej. Při incidentu byl zbloudilou kulkou zabit i tehdejší francouzský ministr zahraničí Louis Barthou. Králův vrah, bulharský revolucionář Vlado Černozemski (rozený Veličko Dimitrov Kerin) byl francouzským policistou zabit na místě činu.[4] Stopy atentátu vedly nejenom k Ustaše a VMRO, ale i k maďarské, italské a německé tajné službě, neboť vládám těchto států byla trnem v oku Alexandrova profrancouzská orientace, a tak měly zájem na jeho odstranění. Králova údajná poslední slova byla: "Střezte Jugoslávii!" Ve skutečnosti král nic takového neřekl.[5]

Po jeho smrti se stal králem jeho teprve jedenáctiletý syn Petr II. Karađorđević, za něhož do jeho plnoletosti (1941) vládla tříčlenná regentská rada vedená jeho strýcem Pavlem Karađorđevićem, podle královy závěti.[6] Pohřeb panovníka se uskutečnil v Bělehradě, jeho rakev putovala lodí zpět do země a průvod se zastavil ve Splitu a Záhřebu.[7]

Alexandr I. podporoval ČSR, přispěl například prostředky na výstavbu a vybavení pravoslavného chrámu Zesnutí přesvaté Bohorodice na Olšanských hřbitovech v Praze. Byl také odpůrcem Adolfa Hitlera. V jeho zemi vznikala řada památníků, některé vyrostly také ve Francii. Za druhé světové války je ale okupační vojska (většinou německá) odstraňovala.[8]

Rodina

[editovat | editovat zdroj]

8. června 1922 se oženil s Marií Hohenzollernskou, která mu porodila tři syny:

Odkaz

[editovat | editovat zdroj]

Postava krále Alexandra je přijímána rozporuplně, především jeho unitaristické tendence. Zatímco v Srbsku je vnímán jako klíčová historická postava, ulice nesou jeho jméno, stejně jako řada památníků, v Chorvatsku a ve Slovinsku je vnímán jako představitel boje proti národní identitě.

V Praze, konkrétně na Praze 9 byl po králu Alexandrovi pojmenován park.[3] Stejně tak ve Střešovicích stojí vysokoškolské koleje, které dříve nesly jeho jméno v názvu.

Vyznamenání

[editovat | editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete v článku Tituly a vyznamenání Alexandra I. Karađorđeviće.

Galerie

[editovat | editovat zdroj]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ PETRANOVIĆ, Branko. ISTORIJA JUGOSLAVIJE, knjiga I – KRALJEVINA JUGOSLAVIJA. Bělehrad: Nolit Kapitola Šestojanuarska diktatura, s. 201. (srbochorvatština)
  2. ↑ Diktatura v Království Srbů, Chorvatů a Slovinců: Alexandr I. Karađorđević ukázal vládu železné ruky. Reflex. Dostupné online [cit. 2026-03-02].
  3. 1 2 Masaryk ho nesnášel, teď po něm v Praze pojmenovali park. Aktuálně. Dostupné online [cit. 2026-03-02]. (srbsky)
  4. ↑ PIRJEVEC, JOŽE. Jugoslávie 1918-1992 : vznik, vývoj a rozpad Karadjordjevićovy a Titovy Jugoslávie. 1. vyd. vyd. Praha: Argo 537 str. s. Dostupné online. ISBN 80-7203-277-1, ISBN 978-80-7203-277-8. OCLC 443760355
  5. ↑ RYCHLÍK, JAN, 1954. Dějiny Chorvatska. 1. vyd. vyd. Praha: Lidové noviny 576 str. s. Dostupné online. ISBN 978-80-7106-885-3, ISBN 80-7106-885-3. OCLC 439041818
  6. ↑ PETRANOVIĆ, Branko. ISTORIJA JUGOSLAVIJE, knjiga I – KRALJEVINA JUGOSLAVIJA. Bělehrad: Nolit Kapitola seŠestojanuarska diktatura, s. 211. (srbochorvatština)
  7. ↑ Devet decenija od atentata na kralja Aleksandra Karađorđevića u Marselju. RTS. Dostupné online [cit. 2026-01-06]. (srbsky)
  8. ↑ Kralj Aleksandar nije u Beogradu. vreme.com. Dostupné online [cit. 2026-01-06]. (srbsky)

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Předchůdce:
Petr I. Karađorđević		 Jugoslávský král
1921 – 1934
král Srbů, Chorvatů a Slovinců (do 1929)		 Nástupce:
Petr II. Karađorđević
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Alexandr_I._Karađorđević&oldid=25713275“