Startovací komplex 39

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Startovací komplex 39
Letecký pohled na Startovací komplex 39
Letecký pohled na Startovací komplex 39
Kosmodrom Kennedyho vesmírné středisko
Poloha Mys Canaveral, Florida, USA
Zkrácený název LC-39
Provozovatel NASA
Cekově startů 162
13x Saturn V, 4x Saturn IB, 135x Space Shuttle, 1x Ares I, 9x Falcon 9
Ramp 3
Historie startů z LC-39A
Uživatel SpaceX
Status aktivní
Druh rampy startovní
Celkově startů 103
12x Saturn V, 80x Space Shuttle, 9x Falcon 9
První start 9. listopad 1967
Saturn V / Apollo 4
Poslední start 14. srpen 2017
Falcon 9 Block 4 / SpaceX CRS-12
Rakety Dříve:
Aktuálně:
V budoucnu:
Historie startů z LC-39B
Uživatel NASA
Status v rekonstrukci
Druh rampy startovní
Celkově startů 59
1x Saturn V, 4x Saturn IB, 53x Space Shuttle, 1x Ares I-X
První start 18. květen 1969
Saturn V / Apollo 10
Poslední start 28. říjen 2009
Ares I-X
Rakety Dříve:
V budoucnu:
Historie startů z LC-39C
Status dokončena
Druh rampy startovní
Rakety malé nosiče

Startovací komplex 39 anglicky Launch Complex 39 (LC-39) je rozsáhlá oblast se souborem zařízení ve Vesmírném středisku Johna F. Kennedyho na mysu Canaveral na Floridě, USA. Postaven byl pro program Apollo, posléze byl upraven pro potřeby programu Space Shuttle. Další úpravy od roku 2007 připravují druhou rampu LC-39 pro účely projektu Space Launch System a od roku 2014 první rampu pro účely společnosti SpaceX.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Prvotní návrh Startovacího komplexu 39 obsahoval 5 ramp s rozestupem 8 700 stop (2,6 km), aby se zabránilo havárii v případě výbuchu. Tři byly plánované na výstavbu, dva byly rezervovány do budoucna. Číslování ramp bylo zavedeno směrem od severu k jihu, nejsevernější byla LC39A a nejjižnější LC39C. LC39A nebyla nikdy postavena a LC39C se stala rampou LC39A roku 1963.

První start rakety Saturn V z LC-39A

Rampy byly zpočátku používány ke startům raket Saturn V v programu Apollo. Původní struktura ramp byla přepracovaná pro potřeby raketoplánu, který poprvé odstartoval z LC39A po posledním startu Saturnu V, který nesl Skylab roku 1973, a v roce 1977 z LC39B po testovacím projektu Apollo-Sojuz (1975). LC39 byly během období Apolla jen odpalovací rampy - doplňovací věže byly připojeny ke startovací rampě - jediná úprava, která byla provedena, byla takzvaná "milkstool", která umožnila raketě Saturnu IB (pro všechny mise Skylab s lidskou posádkou, nevypuštenou Skylab Rescue, a ASTP) použít odpalovací věž Saturnu V. Pro raketoplán měla odpalovací rampa nepohyblivou věž a otáčející průchozí rampu, použitou na ochranu orbiteru raketoplánu a na namontování vertikálního ovládání užitečných nákladů do nákladního prostoru.

LC39 byl poprvé použit v roce 1967 s prvním startem Saturnu V, který nesl Apollo 4 - plavidlo bez lidské posádky. Druhý start bez lidské posádky (Apollo 6) také využil LC39A. S výjimkou letu Apollo 10, který startoval z rampy LC39B, startovaly všechny lety s lidskkou posádkou Apollo-Saturn počínající letem Apollo 8 z rampy LC39A. Po startu Skylabu v roce 1974, kdy byla použitá raketa Saturn INT-21 (dvojstupňové provedení rakety Saturn V původně určené pro aplikační program Apolla), byla rampa LC39A přepracovaná pro program Space Shuttle a byla použita pro první start raketoplánu Columbia (STS-1).

Space Shuttle[editovat | editovat zdroj]

Raketoplán Discovery na odpalovací rampě 39B

Kvůli požadavku, aby raketoplán dosáhl oběžné dráhy, musí mít dostatečný tah pro překonání zemské gravitace. Tah je dosahován kombinací pomocných raketových motorů na pevné palivo (angl. Solid Rocket Boosters, SRB) a hlavními motory raketoplánu Space Shuttle (angl. Space Shuttle Main Engine, SSME). SSME používají směs kapalného vodíku a kapalného kyslíku z externí nádrže (angl. External Tank, ET), protože raketoplán nemá palivové nádrže pro SSME. Několik měsíců před startem se do montážní haly (Vehicle Assembly Building, VAB) přivezou 3 hlavní součásti a budou umístěny na mobilní startovací plošinu (Mobile Launcher Platform, MLP). Motory na pevné palivo se přiváží po částech železnicí z výrobního zařízení v Utahu, externí nádrže se dováží z výrobního zařízení v Louisiany nakladní lodí a raketoplán čeká ve zpracovatelském zařízení Orbiter Processing Facility (OPF). Nejprve se sestaví motory SRB a nainstaluje se mezi ně externí nádrž. Potom se s použitím jeřábu spustí raketoplán a připojí se k externí nádrži. Sestavený systém převeze Crawler-Transporter 3-4 míle k rampě asi za 8 hodin. Na startovací rampě bude mobilní startovací plošina spuštěna na několik podstavců a transportér odjede z rampy do vyčkávacího prostoru v bezpečné vzdálenosti. Každá rampa obsahuje přístupový věžový systém složený ze dvou částí:

  1. nepohyblivá obslužná konstrukce (angl. Fixed Service Structure, FSS)
  2. otočná obslužná konstrukce (angl. Rotating Service Structure, RSS).

FSS umožňuje přístup do raketoplánu pomocí výsuvného ramene a její součástí je „čepičkový uzávěr“ na zachycování kyslíku odvětrávaného z plné externí nádrže. Otočná obslužní konstrukce obsahuje čistou místnost, umožňuje přístup do nákladního prostoru orbiteru, ochranu před počasím a může chránit raketoplán před větrem až do rychlosti 111 km/h.

Start raketoplánu Discovery na rampě 39B - mise STS-116

Na každé rampě jsou také velké nízkoteplotní nádrže na skladování paliva - kapalného vodíku a kyslíku pro SSME. Vysoce výbušná povaha těchto chemických látek vyžaduje početné bezpečnostní opatření v celém startovacím komplexu. NASA vypočítala, že minimální bezpečnostní vzdálenost v případě naplněných nádrží raketoplánu je 4,8 km pro personál a 2,6 km mezi rampami. Aby se předešlo obrovskému poškození raketoplánu a raketových motorů, bude napumpováno před startem na odpalovací rampu 1,1 mil. litrů vody, která ztlumí zvuk během startu. V důsledku ohřevu této vody se během startu uvolní velké množství vodní páry. Od okamžiku zahájení plnění paliva až do startu raketoplánu musí kromě nezbytných pracovníků všechny osoby opustit rizikou oblast. Řídící odpalovací středisko a montážní hala jsou skoro 4,8 km daleko.

Pro případ havárie je odpalovací komplex vybaven nouzovým výtahovým systémem pro rychlou evakuaci osob do bezpečí. Při opouštění raketoplánu se posádka přesune do nouzového výtahu, který sjede na povrch rychlostí až 96 km/h. Je to koš na laně, který klesá pod strmým úhlem pryč od místa startu. Na povrchu posádka nastoupí do upraveného obrněného vozidla M113 a přesune se k trojúhelníkové přistávací ploše pro vrtulníky umístěné několik stovek stop od rampy, odkud odletí do bezpečí. Protože bezpečnostní pravidla NASA vyžadují, aby byl všechen personál mimo rampy, je posádka během této evakuace odkázaná na sebe.

Projekt Constellation[editovat | editovat zdroj]

Pohled na oblass Startovacího komplexu 39B s raketoplánem Discovery

S ukončením používání raketoplánů v roce 2011 plánovala NASA přizpůsobit dvě startovací rampy pro pilotovanou raketu Ares I (dříve CLV - Crew Launch Vehicle) a nepilotovanou raketu Ares V (dříve CaLV - Cargo Launch Vehicle), které měly létat v rámci projektu Constellation. Projekt Constellation byl ale k roku 2011 zrušen, s ním i rakety Ares I a Ares V a některé úpravy ramp 39A a 39B. Na následujících řádcích je popsán původní plán programu Constellation.

LC-39B[editovat | editovat zdroj]

Aby byl dodržen časový plán startů raketoplánů a aby mohly začít testy nové rakety Ares I, ukončila NASA 1. ledna 2007 funkci startovací rampy LC-39B, na které se uskutečnil poslední noční start mise STS-116 9. prosince 2006. Po přebudování rampy využívané pro start raketoplánů na rampu přizpůsobenou programu Constellation se rampa udržovala v záloze pro nadcházející misi STS-125 k Hubbleovu vesmírnému dalekohledu. Důvod byl zčásti ten, že rampa neumožňovala současný start záchranné mise (STS-3xx) z rampy LC-39A, a také ten, že určený orbiter Atlantis nebude mít shodný úhel sklonu dráhy jako Mezinárodní vesmírná stanice. Mezi misemi STS-116 a STS-125 se na rampě LC-39B zahájla přestavba pro raketu Ares I postavením třech, nebo čtyřech nových výškových osvětlovacích stožárů, které používají startovací rampy Atlas V a Delta IV na Mysu Canaveral.

Probíhající přestavba rampy LC-39B (srpen 2009)

Hlavní období obnovy však mělo nastat až po misi STS-125. Během této fáze měla být konstrukce RSS odstraněna a plošina MLP měla být použitá pro start ve spojení s letem Ares I. Ares I je trojstupňová raketa, jejíž první stupeň měl být tvořen pětisegmentovým motorem Solid Rocket Booster na pevné palivo. V období přeměny se NASA měla zbavit obslužných konstrukcí FSS na rampě LC-39B a tím měla přetvořit návrh rampy poprvé od roku 1977. V tom samém čase se měly postavit dvě nové plošiny MLP, které měli být určené pro raketu Ares I s její spojovací věží, ale NASA měla povolit používání transportéru Crawler-Transporter. Nová věž, vzhledem stejná jako věž Saturnu V, měla mít jen dvě pohyblivé ruce; jednu pro posádku a jednu pro servisní modul Orion. Dvojice sběrných uzávěrů, které mají rovněž funkci jako existující uzávěry na orbiteru raketoplánu, měly být použité na doplnění paliva, odsávání a odvětrávání tekutého vodíku (LH2) a tekutého kyslíku (LOX) pro druhý stupeň rakety Ares I. Nový únikový systém měl nahradit existující systém spojovacího lana. Tento systém měl spoit startovací věž s novým opevněným bunkrem, umístěným 1000 metrů od rampy (nevyhnutelnost v případě pohotovosti). Jediné objekty, které měli zůstat z éry raketoplánů, měly být nádrž na kapalný vodík, nádrž na kapalný kyslík a vodní nádrž. Rampa poté měla podstoupit doplňující změny, hlavně doplnění úložných kapacit.

LC-39A[editovat | editovat zdroj]

Tak jako prvních 24 letů raketoplánů, tak i poslední operace raketoplánů byly realizovány z rampy LC-39A. Po ukončení programu Space Shuttle měla být rampa deaktivována. I z této rampy měla být odstraněna nepohyblivá obslužná konstrukce (FSS) a otočná obslužná konstrukce (RSS). Důvodem byla potřeba uvolnění prostoru pro "čistou" rampu, která je potřebná pro ESAS. LC-39A měla být primárně použitá jako startovací rampa pro raketu Ares V, a proto měla podstoupit změny na přizpůsobení skladovacích prostorů pro extra tekutý vodík (LH2) a tekutý kyslík (LOX). Kvůli "in-line" návrhu rakety Ares V měly podstoupit tři existující plošiny MLP (z dob Apolla, posléze změněných pro raketoplán) důležitou generální opravu, aby se přizpůsobily raketě Ares V a její spojovací startovací věži. Přestože měla být rampa primárně použita pro lety rakety Ares V, LC-39A měla umožnit i starty Ares I v případě poškození LC-39B.

Další změny[editovat | editovat zdroj]

Montážní hala (VAB) podstupovala změny, aby se přizpůsobila souběžným montážím a kontrole operací jak pro raketoplán, tak pro raketu Ares I. Poté měla VAB podstoupit další změny umožňující montovat Ares I a Ares V. Bylo také možností, že NASA postaví rampu LC-39C, která sice byla naplánovaná, ale nikdy nebyla postavena. Nejsou o ní zmínky ani v hlášeních ESAS. Tato rampa mohla být použita hlavně pro mise na Mars, při potřebě více než jedné rakety Ares V pro start plavidla určeného na Mars.

Současné využití[editovat | editovat zdroj]

LC-39A[editovat | editovat zdroj]

Po ukončení letů raketoplánu převzala rampu SpaceX, která začala s její přestavbou pro starty raket Falcon 9 a Falcon Heavy. Součástí přestavby je i postupná demontáž otočné obslužné konstrukce RSS pro raketoplány.[1] Po nehodě Falconu 9 na sousední rampě LC-40 byla přestavba urychlena a první start Falconu 9 přišel 19. února 2017 v 14:39 GMT. Falcon při svém prvním letu z LC-39A vynesl zásobovací loď Dragon k ISS. Po dokončení oprav LC-40 bude LC-39A upravena pro starty Falconu Heavy a Falconu 9 s pilotovanou lodí Dragon 2.

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Štartovací komplex 39 na slovenské Wikipedii.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Souřadnice: 28°33′21″ s. š., 80°36′17″ z. d.

  1. Historická rampa pod křídly SpaceX. www.kosmonautix.cz. 2017-01-22. Dostupné online [cit. 2017-04-28]. (cs-CZ)