Wikipedista:NoJin/Pískoviště: Porovnání verzí

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Smazaný obsah Přidaný obsah
Bez shrnutí editace
Bez shrnutí editace
Řádek 21: Řádek 21:
Roku 1911 vytvořil portrét své předčasně zesnulé sestry Aničky a byl přijat do [[Umělecká beseda|Umělecké besedy]]. Ve stejném roce získal svou první veřejnou zakázku na pískovcovou sochu Jana Husa. Za získané peníze si pronajal ateliér v Čechově ulici v Praze a podnikl studijní cestu do Drážďan. Přátelil se s [[Vratislav Hugo Brunner|V.H. Brunnerem]] a roku 1912 ho portrétoval. Z Umělecké besedy přestoupil do [[Spolek výtvarných umělců Mánes|SVU Mánes]], který byl umělecky progresivnější. Jako člen SVU Mánes se účastnil výstav spolku v letech 1911 - 1934.
Roku 1911 vytvořil portrét své předčasně zesnulé sestry Aničky a byl přijat do [[Umělecká beseda|Umělecké besedy]]. Ve stejném roce získal svou první veřejnou zakázku na pískovcovou sochu Jana Husa. Za získané peníze si pronajal ateliér v Čechově ulici v Praze a podnikl studijní cestu do Drážďan. Přátelil se s [[Vratislav Hugo Brunner|V.H. Brunnerem]] a roku 1912 ho portrétoval. Z Umělecké besedy přestoupil do [[Spolek výtvarných umělců Mánes|SVU Mánes]], který byl umělecky progresivnější. Jako člen SVU Mánes se účastnil výstav spolku v letech 1911 - 1934.


Po roce 1915 své dosavadní úspory vyčerpal a hledal únik před realitou a osaměním v bohémské společnosti. Byl vynikajícím tanečníkem a v té době se stal denním hostem pražské kavárny Montmartre, kde mezi tančícími ženami nacházel náměty pro svá díla. Roku 1916 byl povolán k 8. českému regimentu domobrany v Solnohradě. Zde se seznámil s malířem [[Antonín Hudeček|Antonínem Hudečkem]] a jeho tehdejší partnerkou, rakouskou pěvkyní Marianou Vorlovou, do které se již tehdy zamiloval.
Po roce 1915 své dosavadní úspory vyčerpal a hledal únik před realitou a osaměním v bohémské společnosti. Byl vynikajícím tanečníkem a v té době se stal denním hostem pražské kavárny Montmartre, kde mezi tančícími ženami nacházel náměty pro svá díla. Roku 1916 byl povolán k 8. českému regimentu domobrany v Solnohradě. Zde se seznámil s malířem [[Antonín Hudeček|Antonínem Hudečkem]] a jeho tehdejší partnerkou, rakouskou pěvkyní Marianou Vorlovou (manželkou sochaře Jaroslava Vorla), do které se již tehdy zamiloval. Vorlová svým hudebním nadáním, zpěvem a zájmem o esoteriku, věštectví, indické a orientální nauky ovlivnila i pozdější Benešova díla.


Roku 1930, po zklamání z výsledku soutěže na pomník Jana Žižky (socha byla nakonec bez soutěže zadána [[Bohumil Kafka|Bohumilu Kafkovi]]), odešel Ladislav Beneš do Častolovic a usadil se v letním sídle svého přítele [[Antonín Hudeček|Antonína Hudečka]]. Zde se také oženil s Marií Vorlovou, která vychovávala dva syny, z nichž mladší Jiří byl nemanželským synem Antonína Hudečka. Roku 1931 Ladislav Beneš podnikl svou druhou studijní cestu do Itálie. V letech 1936 a 1937 se zúčastnil prvních dvou výstav ''Zlínský salon''. Za války v letech 1940-1944 vystavoval s [[Jednota umělců výtvarných|Jednotou umělců výtvarných]].
Ve dvacátých letech Ladislav Beneš získal některé významné zakázky a zúčastnil se soutěží na pražské pomníky. Roku 1930, po zklamání z výsledku soutěže na pomník Jana Žižky (socha byla nakonec bez soutěže zadána [[Bohumil Kafka|Bohumilu Kafkovi]]), odešel do Častolovic a usadil se v letním sídle svého přítele [[Antonín Hudeček|Antonína Hudečka]]. Zde se také oženil s Marií Vorlovou, která vychovávala dva syny, z nichž mladší Jiří byl nemanželským synem Antonína Hudečka. Roku 1931 Ladislav Beneš podnikl svou druhou studijní cestu do Itálie. V letech 1936 a 1937 se zúčastnil prvních dvou výstav ''Zlínský salon''. Za války v letech 1940-1944 vystavoval s [[Jednota umělců výtvarných|Jednotou umělců výtvarných]].


Za druhé světové války se Benešova žena Marie stala správkyní šternberského zámku a zúčastnila se několika oficiálních akcí organizovaných protektorátní správou. Její prvorozený syn Jaroslav bojoval v německé armádě na východní frontě. Ladislav Beneš tvořil během války menší plastiky na téma ''Válka'', ''Jan Žižka'', návrhy na ''pomníky obětem války'', apod. Vytvořil také portrétní bustu prezidenta [[Emil Hácha|Emila Háchy]], která se po válce stala záminkou k procesu, ve kterém byl Beneš odsouzen jako zrádce k sedmi letům těžkého žaláře ve věznici Mírov. Vrátil se až roku 1952 s podlomeným zdravím a tuberkulózou. Jeho ateliér byl během doby jeho věznění několikrát vykraden a zmizela z něj umělecká díla i veškeré sochařské náčiní. Po zbytek života se živil příležitostnými zakázkami a žil v ústraní v nevytápěném zahradním ateliéru. Zemřel v Častolovicích 6. října 1956 a je pochován na tamním hřbitově.<ref>Jiří Václavík, 2010</ref>
Za druhé světové války se Benešova žena Marie stala správkyní šternberského zámku a zúčastnila se několika oficiálních akcí organizovaných protektorátní správou. Její prvorozený syn Jaroslav bojoval v německé armádě na východní frontě. Ladislav Beneš tvořil během války menší plastiky na téma ''Válka'', ''Jan Žižka'', návrhy na ''pomníky obětem války'', apod. Vytvořil také portrétní bustu prezidenta [[Emil Hácha|Emila Háchy]], která se po válce stala záminkou k procesu, ve kterém byl Beneš odsouzen jako zrádce k sedmi letům těžkého žaláře ve věznici Mírov. Vrátil se až roku 1952 s podlomeným zdravím a tuberkulózou. Jeho ateliér byl během doby jeho věznění několikrát vykraden a zmizela z něj umělecká díla i veškeré sochařské náčiní. Po zbytek života se živil příležitostnými zakázkami a žil v ústraní v nevytápěném zahradním ateliéru. Zemřel v Častolovicích 6. října 1956 a je pochován na tamním hřbitově.<ref>Jiří Václavík, 2010</ref>
Řádek 33: Řádek 33:
* 1928 ''Jezdecký pomník Jana Žižky'' pro Vítkov, 2. cena spolu s [[Karel Dvořák (sochař)|Karlem Dvořákem]], 1. cena nebyla vyhlášena
* 1928 ''Jezdecký pomník Jana Žižky'' pro Vítkov, 2. cena spolu s [[Karel Dvořák (sochař)|Karlem Dvořákem]], 1. cena nebyla vyhlášena
== Dílo ==
== Dílo ==
Ladislav Beneš se již během studií jako štukatér podílel na významných pražských stavbách v secesním slohu, jako je [[Spolkový dům Hlahol|budova pěveckého spolku Hlahol]] a [[Fantova budova Hlavního nádraží|budova Hlavního nádraží v Praze]]. Spolupracoval také na reliéfech [[Hlávkův most|Hlávkova mostu]], pravděpodobně se svým spolužákem z Uměleckoprůmyslové školy [[Bohumil Kafka|Bohumilem Kafkou]]. Také jeho první veřejná zakázka po ukončení studia, pískovcová socha [[Jan Hus|Mistra Jana Husa]] pro náměstí v [[Bohušovice nad Ohří|Bohušovicích]], je ovlivněna secesním slohem.
Ladislav Beneš se již během studií jako štukatér podílel na výzdobě významných pražských secesních budov, jako je [[Spolkový dům Hlahol|budova pěveckého spolku Hlahol]] a [[Fantova budova Hlavního nádraží|budova Hlavního nádraží v Praze]]. Spolupracoval také na reliéfech [[Hlávkův most|Hlávkova mostu]], pravděpodobně se svým spolužákem z Uměleckoprůmyslové školy [[Bohumil Kafka|Bohumilem Kafkou]]. Také jeho první veřejná zakázka po ukončení studia, pískovcová socha [[Jan Hus|Mistra Jana Husa]] pro náměstí v [[Bohušovice nad Ohří|Bohušovicích]], je ovlivněna secesním slohem.


Roku 1912 byl krátce ovlivněn kubismem a vytvořil několik kubistických plastik (''Dívka'', 1912, ''Sv. Antonín'', 1912). Vlastním ''autoportrétem'' a portrétem svého přítele [[Vratislav Hugo Brunner|V. H. Brunnera]] (1912) se vrátil k realistické modelaci. Vytvořil také portréty [[Tavík František Šimon|Tavíka F. Šimona]] (1913) a [[Josef Mánes|Josefa Mánesa]] (1915) jako součást návrhu pro jeho pomník v Praze. Na rozhraní mezi portrétem a idealizací stojí ''Podobizna chlapce'' (1917), ke které byl modelem nemanželský syn Antonína Hudečka Jiří a ''Podobizna inženýra K.'' (1921). V době, kdy se pohyboval mezi pražskou bohémou v kavárně Montmartre vytvořil plastiky ''tanečnice Olgy V. Gzovské'', ''Dívka a smrt'', ''Diana'' (1916), ''Somnambula'' (1916). Následovala řada alegorických soch s tématem ''Smyslnost'' (1917), ''Ušlechtilost'' (1921), ''Tajemství'' (1923) a další.
Roku 1912 byl krátce ovlivněn kubismem a vytvořil několik kubistických plastik (''Dívka'', 1912, ''Sv. Antonín'', 1912). Vlastním ''autoportrétem'' a portrétem svého přítele [[Vratislav Hugo Brunner|V. H. Brunnera]] (1912) se vrátil k realistické modelaci. Vytvořil také portréty [[Tavík František Šimon|Tavíka F. Šimona]] (1913) a [[Josef Mánes|Josefa Mánesa]] (1915) jako součást návrhu pro jeho pomník v Praze. Na rozhraní mezi portrétem a idealizací stojí ''Podobizna chlapce'' (1917), ke které byl modelem nemanželský syn Antonína Hudečka Jiří a ''Podobizna inženýra K.'' (1921). V době, kdy se pohyboval mezi pražskou bohémou v [[Dům U Tří divých mužů|kavárně Montmartre]], vytvořil plastiky tanečnice a herečky ''Olgy V. Gzovské'', sochy ''Dívka a smrt'', ''Diana'' (1916), ''Somnambula'' (1916). Následovala řada alegorických soch s tématem ''Smyslnost'' (1917), ''Ušlechtilost'' (1921), ''Tajemství'' (1923) a další.


Ve dvacátých letech získal Ladislav Beneš několik významných veřejných zakázek a jeho socha ''Slavia'' byla oceněna zlatou medailí v Paříži. Spolu se svým přítelem [[Vratislav Hugo Brunner|V. H. Brunnerem]], který byl autorem skleněné vitráže, vytvořil monumentální vstup do budovy Úrazové pojišťovny (''Sociální ústav pro okresní nemocenskou pokladnu'') na nábřeží Vltavy, kterou v letech 1924-1926 projektoval architekt [[Bohumil Hypšman]]. Benešovy alegorické sochy v nadživotní velikosti nad vchodem symbolizují Práci, Starobní pojištění, Mateřství a Pojištění.
Ve dvacátých letech získal Ladislav Beneš několik významných veřejných zakázek a jeho socha ''Slavia'' byla oceněna zlatou medailí v Paříži. Spolu se svým přítelem [[Vratislav Hugo Brunner|V. H. Brunnerem]], který byl autorem skleněné vitráže, vytvořil monumentální vstup do budovy Úrazové pojišťovny (''Sociální ústav pro okresní nemocenskou pokladnu'') na nábřeží Vltavy, kterou v letech 1924-1926 projektoval architekt [[Bohumil Hypšman]]. Benešovy alegorické sochy v nadživotní velikosti nad vchodem symbolizují Práci, Starobní pojištění, Mateřství a Pojištění.

Verze z 2. 4. 2021, 19:09

Ladislav Beneš
Narození24. 8. 1883, Praha
Úmrtí6. 10. 1956, Častolovice
VzděláníUměleckoprůmyslová škola v Praze
Povolánísochař, štukatér
OceněníZlatá medaile za sochu Slavie, Mezinárodní výstava dekorativního umění v Paříži 1925
Chybí svobodný obrázek.

Ladislav Beneš (* 24. srpna 1883, Praha - 6. října 1956, Častolovice) byl český sochař a štukatér.

Život

Ladislav Beneš pocházel z chudé rodiny malostranského ševce a dětství prožil v Nerudově ulici č. 238. Ladislavova sestra zemřela na tuberkulózu v době jeho dospívání. Jeho bratr později padl během I. světové války. Ve škole si Ladislavova kreslířského a modelářského nadání všiml učitel výtvarné výchovy, který ho nasměroval na Uměleckoprůmyslovou školu v Praze.

Uměleckoprůmyslovou školu studoval v letech 1897-1904 u profesorů Celdy Kloučka a Stanislava Suchardy. Byl manuálně i technicky zručný a během studia si přivydělával jako štukatér. Po ukončení studia byl jedním z pravidelných návštěvníků legendární kavárny Union.

Roku 1911 vytvořil portrét své předčasně zesnulé sestry Aničky a byl přijat do Umělecké besedy. Ve stejném roce získal svou první veřejnou zakázku na pískovcovou sochu Jana Husa. Za získané peníze si pronajal ateliér v Čechově ulici v Praze a podnikl studijní cestu do Drážďan. Přátelil se s V.H. Brunnerem a roku 1912 ho portrétoval. Z Umělecké besedy přestoupil do SVU Mánes, který byl umělecky progresivnější. Jako člen SVU Mánes se účastnil výstav spolku v letech 1911 - 1934.

Po roce 1915 své dosavadní úspory vyčerpal a hledal únik před realitou a osaměním v bohémské společnosti. Byl vynikajícím tanečníkem a v té době se stal denním hostem pražské kavárny Montmartre, kde mezi tančícími ženami nacházel náměty pro svá díla. Roku 1916 byl povolán k 8. českému regimentu domobrany v Solnohradě. Zde se seznámil s malířem Antonínem Hudečkem a jeho tehdejší partnerkou, rakouskou pěvkyní Marianou Vorlovou (manželkou sochaře Jaroslava Vorla), do které se již tehdy zamiloval. Vorlová svým hudebním nadáním, zpěvem a zájmem o esoteriku, věštectví, indické a orientální nauky ovlivnila i pozdější Benešova díla.

Ve dvacátých letech Ladislav Beneš získal některé významné zakázky a zúčastnil se soutěží na pražské pomníky. Roku 1930, po zklamání z výsledku soutěže na pomník Jana Žižky (socha byla nakonec bez soutěže zadána Bohumilu Kafkovi), odešel do Častolovic a usadil se v letním sídle svého přítele Antonína Hudečka. Zde se také oženil s Marií Vorlovou, která vychovávala dva syny, z nichž mladší Jiří byl nemanželským synem Antonína Hudečka. Roku 1931 Ladislav Beneš podnikl svou druhou studijní cestu do Itálie. V letech 1936 a 1937 se zúčastnil prvních dvou výstav Zlínský salon. Za války v letech 1940-1944 vystavoval s Jednotou umělců výtvarných.

Za druhé světové války se Benešova žena Marie stala správkyní šternberského zámku a zúčastnila se několika oficiálních akcí organizovaných protektorátní správou. Její prvorozený syn Jaroslav bojoval v německé armádě na východní frontě. Ladislav Beneš tvořil během války menší plastiky na téma Válka, Jan Žižka, návrhy na pomníky obětem války, apod. Vytvořil také portrétní bustu prezidenta Emila Háchy, která se po válce stala záminkou k procesu, ve kterém byl Beneš odsouzen jako zrádce k sedmi letům těžkého žaláře ve věznici Mírov. Vrátil se až roku 1952 s podlomeným zdravím a tuberkulózou. Jeho ateliér byl během doby jeho věznění několikrát vykraden a zmizela z něj umělecká díla i veškeré sochařské náčiní. Po zbytek života se živil příležitostnými zakázkami a žil v ústraní v nevytápěném zahradním ateliéru. Zemřel v Častolovicích 6. října 1956 a je pochován na tamním hřbitově.[1]

Restaurované sochy Ladislava Beneše jsou od roku 2015 vystaveny v expozici Orlické galerie v Rychnově nad Kněžnou.[2]

Ocenění

  • 1923 Cena vítěze Autoklubu Československé republiky, 1. cena v soutěži
  • 1925 Zlatá medaile za sochu Slavie, Mezinárodní výstava dekorativního umění v Paříži
  • 1928 Jezdecký pomník Jana Žižky pro Vítkov, 2. cena spolu s Karlem Dvořákem, 1. cena nebyla vyhlášena

Dílo

Ladislav Beneš se již během studií jako štukatér podílel na výzdobě významných pražských secesních budov, jako je budova pěveckého spolku Hlahol a budova Hlavního nádraží v Praze. Spolupracoval také na reliéfech Hlávkova mostu, pravděpodobně se svým spolužákem z Uměleckoprůmyslové školy Bohumilem Kafkou. Také jeho první veřejná zakázka po ukončení studia, pískovcová socha Mistra Jana Husa pro náměstí v Bohušovicích, je ovlivněna secesním slohem.

Roku 1912 byl krátce ovlivněn kubismem a vytvořil několik kubistických plastik (Dívka, 1912, Sv. Antonín, 1912). Vlastním autoportrétem a portrétem svého přítele V. H. Brunnera (1912) se vrátil k realistické modelaci. Vytvořil také portréty Tavíka F. Šimona (1913) a Josefa Mánesa (1915) jako součást návrhu pro jeho pomník v Praze. Na rozhraní mezi portrétem a idealizací stojí Podobizna chlapce (1917), ke které byl modelem nemanželský syn Antonína Hudečka Jiří a Podobizna inženýra K. (1921). V době, kdy se pohyboval mezi pražskou bohémou v kavárně Montmartre, vytvořil plastiky tanečnice a herečky Olgy V. Gzovské, sochy Dívka a smrt, Diana (1916), Somnambula (1916). Následovala řada alegorických soch s tématem Smyslnost (1917), Ušlechtilost (1921), Tajemství (1923) a další.

Ve dvacátých letech získal Ladislav Beneš několik významných veřejných zakázek a jeho socha Slavia byla oceněna zlatou medailí v Paříži. Spolu se svým přítelem V. H. Brunnerem, který byl autorem skleněné vitráže, vytvořil monumentální vstup do budovy Úrazové pojišťovny (Sociální ústav pro okresní nemocenskou pokladnu) na nábřeží Vltavy, kterou v letech 1924-1926 projektoval architekt Bohumil Hypšman. Benešovy alegorické sochy v nadživotní velikosti nad vchodem symbolizují Práci, Starobní pojištění, Mateřství a Pojištění.


Známá díla

  • pomník Mistra Jana Husa v Bohušovicích nad Ohří (1911)[3]
  • Cena vítěze Autoklubu Československé republiky (1923)
  • Socha Slavie pro Banku Slavie v Praze (1925)
  • Ležící ženský akt (1925)[4]
  • Čtyři alegorické sochy (Práce, Starobní pojištění, Mateřství a Pojištění ) (1924-1926), Sociální ústav pro okresní nemocenskou pokladnu (Úrazová pojišťovna), Lannova 2, Praha, Nové Město
  • Liktor a Justice-Spravedlnost (1928-1929), budova Krajského soudu, Moravská Ostrava[5]
  • busta Antonína Hudečka
  • pamětní deska humanistického badatele Antonína Truhláře, Lično
Pomník Mistra Jana Husa (Bohušovice nad Ohří)
Častolovice - hřbitov - náhrobek malířů Antonína a Jiřího Hudečkových

Účast v soutěžích (nerealizovaná díla)

  • Jezdecký pomník Jana Žižky pro Vítkov, 1928
  • pomník Josefa Mánesa
  • Československý dukát (čestné uznání)
  • pomník Boženy Němcové v Ratibořicích
  • pomník Bedřicha Smetany v Pardubicích (1936) v soutěži uspěl, ale pomník se do války nepodařilo realizovat

Reference

Literatura

J. Baleka, Zapomínané sochařské dílo, in: Umění 15, 1967, s. 610

Externí odkazy