Václav Antonín z Kounic-Rietbergu: Porovnání verzí

← Přejít na předchozí porovnání Přejít na další porovnání →

Smazaný obsah Přidaný obsah

V textu

Verze z 6. 2. 2013, 20:55

Václav Antonín z Kounic a Rietbergu (německy Wenzel Anton von Kaunitz-Rietberg) (2. února 1711, Vídeň – 27. června 1794, Mariahilf u Vídně) pocházel ze staré moravské šlechtické rodiny Kouniců (prvně rytíři, později pánové a od roku 1683 hrabata). Byl prvotřídním císařským diplomatem a vyslancem. Od roku 1753 také působil ve funkci dvorského a státního kancléře. Roku 1764 mu byl za zásluhy udělen říšský knížecí titul (Reichsfürst) a roku 1776 i český knížecí titul.

Život

Mládí, studia a cesty

Václav Antonín z Kounic byl synem moravského zemského hejtmana Maxmiliána Oldřicha z Kounic. Jeho otec získal sňatkem i vestfálské hrabství Ostfriesland-Rietberg. Stejně jako otec a děd se i Václav Antonín vydal na diplomatickou dráhu. Vystudoval práva a historii v Lipsku (únor 1731 - červenec 1732). Posléze se vydal na kavalírskou cestu. Zavedla jej do obojího Nizozemí, Itálie (nejdéle pobýval v Římě - leden-červen 1733), Francie (stěžejní je jeho pobyt v Paříži od srpna do prosince 1733) a Lotrinska. Z cesty se vrátil v únoru 1734 na počátku války o polské dědictví.

Státnická dráha

Od roku 1735 byl Václav Antonín z Kounic v císařských státních službách. Od roku 1737 byl říšským dvorním radou, od roku 1744 ministrem ve vládě Habsburského Nizozemí a od roku 1748 se účastnil vyjednávání míru v Cáchách. V letech 1750 až 1753 byl činný jako císařský velvyslanec v Paříži.

Po 39 let (1753-1792) byl odpovědný za císařskou zahraniční politiku jako domácí, dvorský a státní kancléř. V této funkci působil za vlády Marie Terezie, Josefa II., Leopolda II. i Františka II. Zastával vnější politiku zaměřenou proti Britskému království, což byla zřetelná změna kurzu oproti jeho předchůdci Johannu von Bartensteinovi. Se záměrem znovu nabýt Slezsko ztracené ve válce s Pruskem realizoval roku 1756 požadovaný obranný pakt s Francií (o který usiloval již od roku 1749, známý též jako »Změna aliancí« - renversement des alliances), jakož i spolek s Ruskem, čímž se Rakousko po vypuknutí sedmileté války roku 1756 mohlo o obě tyto mocnosti opřít. Během této války byl Kounic nejbližším poradcem císařovny Marie Terezie a mnoho vojenských rozhodnutí učinil i sám. Poté, co Rusko z paktu vystoupilo, podněcoval hrabě Kounic mírové snahy, které roku 1763 vyvrcholily uzavřením míru na zámku Hubertusburg. Poté uplatňoval protiruskou politiku, z čehož chtěl vyzískat podporu Pruska. Po neúspěchu této snahy se vrátil znovu ke spojenecké politice s Ruskem.

Roku 1761 se ve Svídnice stal svobodným zednářem a členem vídeňské lóže "U tří děl" (Zu den drei Kanonen). Do řádu iluminátů byl přijat pod jménem 'Caesar', přičemž doba přijetí a také řádové jméno nejsou jisté. Kounic obýval palác na vídeňské Herrengasse a také Kounický palác na dnešní Amerlingstraße č. 6, později využívaný jako škola.

Roku 1764 mu byl za zásluhy udělen říšský knížecí titul (Fürst von Kaunitz-Rietberg). Dne 27. ledna 1776 byl jmenován českým knížetem.

Jako poradce a spolutvůrce reforem Josefa II. prosadil Kounic proti Marii Terezii nabytí Haliče v prvním dělení Polska. Varoval však před spolčením s Pruskem a válečným tažením proti revoluční Francii, stejně jako před druhým dělením Polska. V březnu 1792 nazval francouzského ministra »jakobínem«. Roku 1793 Kounic odstoupil z funkce, poté co František II. postoupil některá polská území Prusku a rakouské državy v Nizozemí chtěl vyměnit za Bavorsko.

Úhrnem sloužil Kounic pod vládou pěti různých habsburských panovníků, počínaje císařem Karlem VI. a konče Františkem II.

Jeho vnučka Marie Eleonore se provdala za pozdějšího nástupce v jeho úřadě, knížete Klementa Václava Metternicha.

Literatura

Alfred von Arneth: Biographie des Fürsten Kaunitz : Ein Fragment. – In: AÖG 88, 1900, S. 1-202
Georg Küntzel: Fürst Kaunitz-Rittberg als Staatsmann. – Frankfurt: Diesterwerg, 1923
Alexander Novotny: Staatskanzler Kaunitz als geistige Persönlichkeit. – Wien: Hollinek, 1947
Friedrich Walter: Männer um Maria Theresia. – Wien: Holzhausen, 1951
Grete Klingenstein: Der Aufstieg des Hauses Kaunitz: Studien zur Herkunft und Bildung des Statskanzlers Wenzel Anton. – Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht, 1975 <Neuauflage: Göttingen : Vandenhoeck und Ruprecht, 1997. – ISBN 3-525-35906-3>
Tibor Simanyi: Kaunitz oder Die diplomatische Revolution: Staatskanzler Maria Theresias. – Wien: Amalthea, 1984
Lothar Schilling: Kaunitz und das Renversement des alliances. Studien zur außenpolitischen Konzeption Wenzel Antons von Kaunitz. Historische Forschungen 50. – Berlin: Duncker & Humblot 1994.
Klingenstein, G.; Szabo, F. A. J. (Hrsg.): Staatskanzler Wenzel Anton von Kaunitz-Rietberg 1711–1794. Neue Perspektiven zu Politik und Kultur der europäischen Aufklärung. – Graz u. a. 1996.
VONDRA, Roman. Václav Antonín kníže Kounic: (1711-1794). Historický obzor, 2008, 19 (5/6), s. 132-134. ISSN 1210-6097.

Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Václav Antonín z Kounic-Rietbergu

@@ Řádek 1: / Řádek 1: @@
-[[Soubor:Wenzel Anton Graf von Kaunitz.PNG|thumb|Hrabě Kounic]]
+[[Soubor:Wenzel Anton Graf von Kaunitz.PNG|thumb|Kníže Kounic-Rietberg]]
-'''Václav Antonín z Kounic a Rietbergu''' (německý fonetický přepis Kaunitz-Rietberg) ([[2. únor|2. února]] [[1711]], [[Vídeň]] – [[27. červen|27. června]] [[1794]], [[Mariahilf (Vídeň)|Mariahilf]] u [[Vídeň|Vídně]]) pocházel ze staré moravské [[šlechta|šlechtické]] rodiny '''[[Kounicové|Kouniců]]''' (prvně rytíři, později pánové a od roku 1683 hrabata). Byl prvotřídním [[Svatá říše římská|císařským]] diplomatem a vyslanecem. Od roku 1753 také působil ve funkci dvorského a státního kancléře. Roku 1764 mu byl za zásluhy udělen říšský knížecí titul a roku 1776 i český knížecí titul.
+'''Václav Antonín z Kounic a Rietbergu''' ([[Němčina|německy]] '''Wenzel Anton von Kaunitz-Rietberg''') ([[2. únor|2. února]] [[1711]], [[Vídeň]] – [[27. červen|27. června]] [[1794]], [[Mariahilf]] u Vídně) pocházel ze staré moravské [[šlechta|šlechtické]] rodiny '''[[Kounicové|Kouniců]]''' (prvně rytíři, později pánové a od roku 1683 hrabata). Byl prvotřídním [[Svatá říše římská|císařským]] diplomatem a vyslancem. Od roku 1753 také působil ve funkci dvorského a státního kancléře. Roku 1764 mu byl za zásluhy udělen říšský knížecí titul (''Reichsfürst'') a roku 1776 i český knížecí titul.
-== Životopis ==
+== Život ==
+=== Mládí, studia a cesty ===
-Václav Antonín z Kounic byl synem [[Moravský zemský hejtman|moravského zemského hejtmana]] Maxmiliána Oldřicha z Kounic, který získal sňatkem i [[Vestfálsko|vestfálské]] hrabství Rietberg. Stejně jako jeho otec a děd se i Václav vydal na diplomatickou dráhu. Vystudoval práva a historii v [[Lipsko|Lipsku]] (únor 1731 - červenec 1732). Posléze se vydal na kavalírskou cestu. Zavedla jej do obojího Nizozemí, Itálie (nejdéle pobýval v [[Řím|Římě]] - leden-červen 1733), Francie (stěžejní je jeho pobyt v [[Paříž]]i od srpna do prosince 1733) a [[Lotrinsko|Lotrinska]] a vrátil se z ní v únoru 1734 na počátku války o polské dědictví. Od roku [[1735]] byl v císařských státních službách. Od roku 1737 byl říšským dvorním radou, od roku [[1744]] [[ministr]]em ve vládě [[Habsburské Nizozemí|Habsburského Nizozemí]] a od roku [[1748]] se účastnil vyjednávání [[Cášský mír (1748)|míru v Cáchách]]. V letech [[1750]] až [[1753]] byl činný jako císařský velvyslanec v [[Paříž]]i.
+Václav Antonín z Kounic byl synem [[Morava|moravského]] [[zemský hejtman|zemského hejtmana]] [[Maxmilián Oldřich z Kounic|Maxmiliána Oldřicha z Kounic]]. Jeho otec získal sňatkem i [[Vestfálsko|vestfálské]] hrabství [[Ostfriesland-Rietberg]]. Stejně jako otec a děd se i Václav Antonín vydal na diplomatickou dráhu. Vystudoval práva a historii v [[Lipsko|Lipsku]] (únor 1731 - červenec 1732). Posléze se vydal na kavalírskou cestu. Zavedla jej do obojího [[Nizozemí]], [[Itálie]] (nejdéle pobýval v [[Řím|Římě]] - leden-červen 1733), [[Francie]] (stěžejní je jeho pobyt v [[Paříž]]i od srpna do prosince 1733) a&nbsp;[[Lotrinsko|Lotrinska]]. Z cesty se vrátil v únoru 1734 na počátku války o polské dědictví.
-Po 39 let (1753-1792) byl odpovědný jako domácí, dvorský a státní kancléř za císařskou zahraniční politiku. V této funkci působil za vlády [[Marie Terezie]], [[Josef II.|Josefa II.,]] [[Leopold II.|Leopolda II.]] i [[František II.|Františka II.]] Zastával [[Britské království|protibritskou]] vnější politiku – zřetelná změna kurzu oproti jeho předchůdci [[Johann Christof Bartenstein|von Bartensteinovi]]. Se záměrem znovu nabýt [[Slezsko|Slezska]] realizoval roku [[1756]] požadovaný obranný pakt s Francií (o který usiloval již od roku [[1749]] a známý též jako »[[Změna aliancí|revoluce diplomatů]]«), jakož i spolek s Ruskem, čímž se Rakousko po vypuknutí [[Sedmiletá válka|sedmileté války]] roku [[1756]] mohlo o obě tyto mocnosti opřít. Během války byl Kounic nejbližším poradcem [[Marie Terezie]] a množství vojenských rozhodnutí učinil i sám. Poté, co Rusko z paktu vystoupilo, podněcoval hrabě Kounic mírové snahy, které roku [[1763]] vyvrcholily uzavřením [[Hubertusburský mír|míru na zámku Hubertusburg]]. Poté se uplatňovala jeho politika nejprve proti Rusku, z čehož chtěl vyzískat podporu Pruska. Po neúspěchu této snahy, vrátil se znovu ke spojenecké politice s Ruskem.
+=== Státnická dráha ===
-Roku [[1761]] se ve [[Svídnice]] stal [[Svobodné zednářství|svobodným zednářem]] a členem vídeňské lóže 'Zu den drei Kanonen'. Do [[Ilumináti|řádu iluminátů]] byl přijat pod jménem 'Caesar', přičemž doba přijetí a také řádové jméno neplatily za zajištěné<!--Zdroj: Hermann Schüttler, „Die Mitglieder des Illuminatenordens“-->.Kounic obýval palác na vídeňské Herrengasse a také [[Kounický palác]] na dnešní Amerlingstraße č. 6, později využívaný jako škola. Dne [[27. leden|27. ledna]] [[1776]] byl jmenován českým knížetem.
+Od roku [[1735]] byl Václav Antonín z Kounic v císařských státních službách. Od roku 1737 byl říšským dvorním radou, od roku [[1744]] [[ministr]]em ve vládě [[Habsburské Nizozemí|Habsburského Nizozemí]] a od roku [[1748]] se účastnil vyjednávání [[Cášský mír (1748)|míru v Cáchách]]. V letech [[1750]] až [[1753]] byl činný jako císařský velvyslanec v Paříži.
-Jako poradce a spolutvůrce reforem [[Josef II.|Josefa II.]], prosadil Kounic proti Marii Terezii nabytí [[Halič]]e v [[Dělení Polska|prvním dělení Polska]]. Varoval před spolčením s Pruskem a válečným tažením proti [[Velká francouzská revoluce|revoluční Francii]], stejně jako před [[Dělení Polska|druhým dělením Polska]]. V březnu [[1792]] nazval francouzského ministra »[[Jakobíni|jakobínem]]«. Roku [[1793]] Kounic odstupuje z funkce, poté co František II. postoupil Polská území Prusku a rakouské državy v Nizozemí chtěl vyměnit za Bavorsko.
+Po 39 let (1753-1792) byl odpovědný za císařskou zahraniční politiku jako domácí, dvorský a státní kancléř. V této funkci působil za vlády [[Marie Terezie]], [[Josef II.|Josefa II.]], [[Leopold II.|Leopolda II.]] i&nbsp;[[František II.|Františka II.]] Zastával vnější politiku zaměřenou proti [[Britské království|Britskému království]], což byla zřetelná změna kurzu oproti jeho předchůdci [[Johann Christof Bartenstein|Johannu von Bartensteinovi]]. Se záměrem znovu nabýt [[Slezsko]] ztracené ve válce s [[Prusko|Pruskem]] realizoval roku [[1756]] požadovaný obranný pakt s Francií (o který usiloval již od roku [[1749]], známý též jako »[[Změna aliancí]]« - ''renversement des alliances''), jakož i spolek s [[Rusko|Ruskem]], čímž se Rakousko po vypuknutí [[Sedmiletá válka|sedmileté války]] roku [[1756]] mohlo o obě tyto mocnosti opřít. Během této války byl Kounic nejbližším poradcem císařovny Marie Terezie a mnoho vojenských rozhodnutí učinil i sám. Poté, co Rusko z paktu vystoupilo, podněcoval hrabě Kounic mírové snahy, které roku [[1763]] vyvrcholily uzavřením [[Hubertusburský mír|míru na zámku Hubertusburg]]. Poté uplatňoval protiruskou politiku, z čehož chtěl vyzískat podporu Pruska. Po neúspěchu této snahy se vrátil znovu ke spojenecké politice s Ruskem.
-Úhrnem sloužil Kounic pod vládou pěti různých habsburských [[panovník]]ů, počínaje [[císař]]em [[Karel VI.|Karlem VI.]] a konče [[František I.|Františkem II.]]
+Roku [[1761]] se ve [[Svídnice]] stal [[Svobodné zednářství|svobodným zednářem]] a členem vídeňské lóže "U tří děl" (''Zu den drei Kanonen''). Do [[Ilumináti|řádu iluminátů]] byl přijat pod jménem 'Caesar', přičemž doba přijetí a také řádové jméno nejsou jisté.<!--Zdroj: Hermann Schüttler, „Die Mitglieder des Illuminatenordens“--> Kounic obýval palác na vídeňské Herrengasse a také [[Kounický palác]] na dnešní Amerlingstraße č. 6, později využívaný jako škola.
-Jeho vnučka Marie Eleonore se vdala za pozdějšího nástupce v jeho úřadě, [[Klement Václav Metternich|Klementa Václava Metternicha]].
+Roku 1764 mu byl za zásluhy udělen říšský knížecí titul (''Fürst von Kaunitz-Rietberg''). Dne [[27. leden|27. ledna]] [[1776]] byl jmenován českým knížetem.
+Jako poradce a spolutvůrce reforem [[Josef II.|Josefa II.]] prosadil Kounic proti Marii Terezii nabytí [[Halič]]e v [[Dělení Polska|prvním dělení Polska]]. Varoval však před spolčením s Pruskem a válečným tažením proti [[Velká francouzská revoluce|revoluční Francii]], stejně jako před [[Dělení Polska|druhým dělením Polska]]. V březnu [[1792]] nazval francouzského ministra »[[Jakobíni|jakobínem]]«. Roku [[1793]] Kounic odstoupil z funkce, poté co František II. postoupil některá polská území Prusku a rakouské državy v Nizozemí chtěl vyměnit za [[Bavorsko]].
+Úhrnem sloužil Kounic pod vládou pěti různých habsburských [[panovník]]ů, počínaje [[císař]]em [[Karel VI.|Karlem VI.]] a konče Františkem II.
+Jeho vnučka Marie Eleonore se provdala za pozdějšího nástupce v jeho úřadě, knížete [[Klement Václav Metternich|Klementa Václava Metternicha]].
 == Literatura ==