Sergej Ignaťjevič Ruděnko

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Sergej Ignaťjevič Ruděnko
AI Rudenko.jpg
Narození 20. října 1904
Korop
Úmrtí 10. července 1990 (ve věku 85 let)
Moskva
Místo odpočinku Novoděvičí hřbitov
Ocenění Leninův řád
medaile Za obranu Moskvy
Řád za službu vlasti v ozbrojených silách SSSR, 3. třída
Řád Kutuzova 1. třídy
medaile Za obranu Stalingradu
… více na Wikidatech
Politická strana Komunistická strana Sovětského svazu
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Sergej Ignaťjevič Ruděnko (ukrajinsky Сергій Гнатович Руденко; 20. října 1904 - 10. července 1990) byl generál sovětského letectva během druhé světové války.

Život[editovat | editovat zdroj]

Před druhou světovou válkou[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v rodině řemeslníka na severní Ukrajině v Černigovské oblasti. V polovině dvacátých let se dobrovolně přihlásil do Rudé armády. Prodělal krátkou prezenční službu u letecké jednotky, načež se přihlásil do vojenské pilotní školy, kterou zakončil v roce 1927. Mezi lety 1930 - 1932 absolvoval kurz pro mladé velitele na Žukovského letecké akademii a poté tři roky velel eskadře. V letech 1935 a 1936 se na ní vrátil a vystudoval její operační fakultu. Poté kariérně stoupal přes velitele pluku a letecké brigády až na post velitele 31. letecké divize ve speciální vojenské oblasti Západ, kterým se stal v lednu 1941.

Velká vlastenecká válka[editovat | editovat zdroj]

Po napadení Sovětského svazu nacistickým Německem 22. června 1941 se na rozdíl od mnoha jiných osvědčil. V říjnu byl povýšen na generálmajora, nedlouho poté byl jmenován velitelem letectva v 61. armádě a posléze v době bitvy o Moskvu letectva celého Kalininského frontu. Na jaře 1942 nastoupil k frontu Volchovskému coby zástupce velitele Alexandra Novikova, se kterým se spolupodílel na plánování letecké podpory při prolamování leningradské blokády. V červnu téhož roku byl Ruděnko převelen do prostoru Jihozápadního frontu, kde se přes krátké působení u 8. letecké armády stal velitelem 16. letecké armády, jímž zůstal až do konce války. Účastnil se bitvy u Stalingradu, při které si padl do oka s tehdejším velitelem Donského frontu Konstantinem Rokossovským, se kterým pak delší dobu spolupracoval. Mimo jiné podporoval jeho Střední front v bitvě u Kurska. V závěru války pomáhala Ruděnkova 16. armáda Žukovovu 1. běloruskému frontu při postupu a útoku na Berlín.

Po druhé světové válce[editovat | editovat zdroj]

Po skončení Velké vlastenecké války zůstal Ruděnko velitelem 16. letecké armády až do roku 1948. V jeho závěru byl na dva roky jmenován velitelem sovětských výsadkových vojsk. Následovaly funkce náčelníka hlavního štábu vzdušných sil, velitele bombardérů dlouhého doletu, velitele strategických útočných sil a opět náčelníka hlavního štábu vzdušných sil. V roce 1955 byl Ruděnko povýšen na maršála letectva a v roce 1958 byl jmenován prvním zástupcem hlavního velitele vzdušných sil. Mezi lety 1968 a 1973 velel Gagarinově letecké akademii a ve zbytku života se věnoval publikační činnosti.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Stalinovi generálové - editor Harold Shukman, autor statě Richard Woff, Londýn 1997