Selenopyrylium
| Selenopyrylium | |
|---|---|
 | |
| Obecné | |
| Systematický název | selenopyrylium |
| Ostatní názvy | selenopyranium |
| Sumární vzorec | C5H5Se+ |
| Identifikace | |
| Registrační číslo CAS | 407-84-1 |
| PubChem | 18651325 |
| SMILES | C1=CC=[Se+]C=C1 |
| InChI | 1S/C5H5Se/c1-2-4-6-5-3-1/h1-5H/q+1 |
| Vlastnosti | |
| Molární hmotnost | 144,03 g/mol |
Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Selenopyrylium je kation se vzorcem C5H5Se+, analog pyryliového kationtu, ve kterém je atom kyslíku nahrazen selenem.[1][2]
Názvosloví a číslování[editovat | editovat zdroj]
Tento ion byl původně nazýván selenapyrylium, což byl však zavádějící název, protože předpona „selena“ označuje, že selen nahrazuje atom uhlíku, ten však nahrazuje atom kyslíku pyryliového iontu.[1] V Hantzschově-Widmanově názvosloví se používá název seleninium.
Při číslování selenopyryliového kruhu má atom selenu číslo 1 a uhlíkové atomy se číslují 2 až 6. Polohy vedle chalkogenu, s čísly 2 a 6, se také často označují α, dvě sousední (3 a 5) jako β a protilehlému uhlíku v pozici 4 se přiřazuje písmeno γ.[1]
Výskyt[editovat | editovat zdroj]
Protože je selenopyrylium kladně nabité, tak vyvtáří soli s nenukleofilními anionty, například chloristany, tetrafluorboritany, fluorsulfonáty a hexafluorfosforečnany.[1]
Vznik[editovat | editovat zdroj]
Selenopyrylium a jeho deriváty lze připravit z 1,5-diketonů (jako je například glutaraldehyd) a selanu za přítomnosti kyseliny chlorovodíkové (HCl), jako rozpouštědlo slouží kyselina octová. Vedlejším produktem je 2,6-bis-(hydroseleno)selenacyklohexan.[1]
Reakcemi derivátů 5-chlor-2,4-pentadiennitrilu s hydrogenselenidem nebo seleničitanem sodným a následným přidáním kyseliny chloristé za vzniku chloristanu příslušného 2-amino-selenopyriliového iontu.[1]
Vlastnosti[editovat | editovat zdroj]
Kladný náboj se nenachází pouze na atomu selenu, ale je rozdělen mezi několik rezonančních struktur, takže se nachází částečný kladný náboj i v polohách α a γ. Nukleofilní ataky probíhají právě na těchto uhlíkových atomech.[1]
Selenopyrylium má v ultrafialovém spektru dva výrazné absorpční pásy, pás I při 300 nm a pás II při 267 nm. Pás I, také nazývaný 1Lb, odpovídá přechodu 1B1←1A1. Vlnová délka je větší a pás širší než u benzenu. U thiopyrylia a pyrylia jsou vlnové délky větší, pásy jsou ovšem slabší, protože má selen menší elektronegativitu. Pás II, neboli 1La, jaké silnější a na vyšší vlnové délce, než odpovídající pás benzenu, thiopyryla a pyrylia; rovněž vykazuje polarizaci ve směru osy Se-γ.[1]
Ve spektru z nukleární magnetické rezonance se vyskytují posuny o velikosti 10,98 ppm pro H2 a 6 a 8,77 ppm u H3 a H5 a 9,03 u H4 v soli s BF4− rozpuštěné v CD3CN.[1] Ve srovnání s ostatními pyryliovými ionty je posun u H2,6 větší než u kyslíku a síry, v případě H3,5 se nachází mezi nimi a u H4 je podobný thiopyryliu, pouze o trochu nižší. 13C NMR se chová podobně jako u navázaných vodíků.[1]
Jako rozpouštědla mohou být použity kyselina trifluoroctová, methanol, dichlormethan, chloroform a acetonitril.[1]
Deriváty[editovat | editovat zdroj]
Je známa řada derivátů selenopyrylia, s vedlejšími řetězci napojenými na pozicích 2, 3, i 6. Jako příklady lze uvést 4-(p-dimethylaminofenyl)selenopyridinium, 2,6-difenylselenopyridinium, 4-methyl-2,6-difenylselenopyrylium, 2,4,6-trifenylselenopyrylium, 2,6-difenyl-4-(p-dimethylaminofenyl)selenopyrylium a 2,6-di-terc-butylselenopyrylium.[1]
Podobné sloučeniny[editovat | editovat zdroj]
Ke kondenzovaným cyklům obsahujícím selenopyryliový kruh patří mimo jiné selenochromenylium, selenoflavylium a selenoxanthylium.[1]
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Související články[editovat | editovat zdroj]
- Šestičlenné aromatické kruhy s jedním atomem kruhu nahrazeným jinou skupinou: borabenzen, silabenzen, germabenzen, stannabenzen, pyridin, fosforin, arsabenzen, stibabenzen, bismabenzen, pyrylium, thiopyrylium, selenopyrylium, telluropyrylium
Reference[editovat | editovat zdroj]
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Selenopyrylium na anglické Wikipedii.
- ↑ a b c d e f g h i j k l m Giancarlo Doddi; Gianfranco Ercolani. Thiopyrylium, Selenopyrylium, and Telluropyrylium Salts. Advances in Heterocyclic Chemistry. 1994, s. 65–195. Dostupné online. ISBN 9780120207602. DOI 10.1016/S0065-2725(08)60182-8.
- ↑ Toyonari Sugimoto. Reactions of Pyrylium, Thiopyrylium and Selenopyrylium Salts and Their Application to Synthetic Utility. Journal of Synthetic Organic Chemistry, Japan. 1981, s. 1–13. DOI 10.5059/yukigoseikyokaishi.39.1.