Ruská opera

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Francesco Domenico Araja, italský skladatel první ruské opery
Velké divadlo (Большой театр) v Moskvě

Ruská opera, či přesněji opera v Rusku je umělecký a kulturní fenomén ruské hudby, který prošel třísetletým obdobím vývoje. Jsou zde uvedena, jak díla ruských i neruských skladatelů vytvořených a uvedených na území Ruska, respektive Sovětského svazu, v ruštině i jiných jazycích, tak i opery ruských autorů vytvořených či uvedených v zahraničí.

Opera 18. století[editovat | editovat zdroj]

Opera se v Rusku objevila poprvé v 18. století. Její počátky úzce souvisel s příchodem italského divadelního souboru v době panování Anny Ivanovny. První představení se konalo 29. ledna 1736, hrála se opera Síla lásky a nenávisti (Сила любви и ненависти), kdy zhudebnil Ital Francesco Domenico Araja libreto v ruském překladu V. K. Trediakovského). Později se u carského dvora objevil také francouzský operní soubor a v této době veliké poptávky po opeře, začaly vznikat soukromé operní scény. Nezřídka tak v jediném městě vedle sebe fungovalo několik oper: italská, ruská, německá. Za panovnic Anny Ivanovny, Alžběty Petrovny a Kateřiny II. se v operních vystoupeních objevovali také zpěváci Dvorní pěvecké kapely, kteří do té doby provozovali pouze duchovní zpěv.

První opera na původní ruský text básníka A. P. Sumarokova Kefalos a Prokris (Цефал и Прокрис) byla uvedena na petrohradské scéně 27. února 1755 (hudba Francesco Araja). V operních představeních u dvora v sólových a hereckých rolích vystupovali také mladí ruští hudebníci, jako například budoucí významní skladatelé Maxim Sozontovič Berezovskij či Dmitrij Bortňanskij. Nezřídka zde na jevišti vedle profesionálů zpívali árie vážení dvořané, amatérští hudebníci, kterým se říkalo "diletanti". Z komické opery v Rusku se posléze vyvinulo také komické divadlo a vaudeville.

Nejpodrobnější svědectví o počátcích opery v Rusku 18. století ve svých zápiscích podává člen akademie Jacob von Staehlin ("Известия о музыке в России").

Opera počátku 19. století[editovat | editovat zdroj]

Největšími operními skladateli byli:

Opera od Glinky po druhou dekádu 20. století[editovat | editovat zdroj]

V době velké vlastenecké války (1941–1945) vznikla opera Sergeje Prokofjeva Vojna a mír.

Žák Dmitrije Šostakoviče Venjamin Flejšman v letech 19391941 napsal operu Rothschildovy housle, kterou jeho učitel velmi ocenil. Poté, co Flejšman zahynul na frontě, dokončil operu sám Dmitrij Šostakovič. Opera byla poté uvedena v roce 1968.

Po uvedení opery Vana Muradeliho Velké přátelství („Великая дружба“) v září 1947 bylo vydáno prohlášení politbyra ÚV KSSS, otištěné 10. února 1948 v deníku Pravda o nemorálnosti a lživosti této opery. Prohlášení ve výsledku vedlo k určitému zjednodušení jazyka a formy většiny operní tvorby té doby.

Mezi nejvýznamnější počiny sovětské opery poválečné doby, které byly inscenovány, patří Prokofjevova opera "Příběh skutečného člověka" z roku 1948, či "Zkrocení zlé ženy" (1957) Vissariona Šebalinа. Jiné operní partitury v době socialismu nebyly z různých důvodů realizovány, jako např. opera M. S. Vajnbergа Cestující (Пассажирка).

Velký význam pro rozvoj soudobé opery (zejména komorní) měla činnost moskevského Komorního divadla pod vedením B. A. Pokrovského (nastudování oper A. V. Čajkovského, K. V. Molčanova, A. N. Cholminova, G. S. Sedělnikova, L. A. Děsjatnikova, V. A. Koběkina, M. S. Vajnbergа). V této době se rozvíjí také žánr monoopery (skladby J. M. Bucka, G. S. Fridа, M. L. Tarivěrdijeva).

Skladatelé[editovat | editovat zdroj]

Největšími operními skladateli byli:

* Michail Ivanovič Glinka

Tvorba skladatelů v emigraci (20.-40. léta 20. století)[editovat | editovat zdroj]

Největšími autory byli:

Opera v sovětských dobách[editovat | editovat zdroj]

Novátorem na poli opery v Sovětském svazu byl Dmitrij Šostakovič. Jeho opera Nos na námět povídky N. V. Gogola měla charakter grotesky. Avšak jeho druhá opera Lady Macbeth Mcenského újezdu (napsaná v letech 19301932, byla uvedena v Leningradě v roce 1934) na motivy stejnojmenné povídky N. S. Leskovа, zpočátku přijatá s nadšením a hrála se jednu a půl sezóny, byla náhle ztrhána oficiálním sovětským tiskem (proslavil se zejména článek Zmatek místo hudby / Сумбур вместо музыкиdeníku "Pravda" z 28. ledna 1936), a poté byla stažena z repertoáru. Žádná z dalších plánovaných oper skladatele již nebyl v plné míře realizován.

Pod vlivem západního vzoru se v Sovětském svazu objevil nový žánr rockové opery (autoři A. B. Žurbin, V. I. Martynov, A. L. Rybnikov).

Skladatelé sovětské éry[editovat | editovat zdroj]

Největšími operními skladateli sovětské éry byli:

Opera na konci 20. a počátku 21. století[editovat | editovat zdroj]

Ruská sopranistka Anna Netrebko, rok 2008

Po rozpadu Sovětského svazu se soudobá operní tvorba na nějakou dobu zcela vytratila z programů ruských divadel. Navíc společně s tím někteří skladatelé po otevření Železné opony využili nových možností uvádět své opery v zahraničí. Takto se v Evropě a USA odehrály premiéry oper Rodiona Ščedrinа, A. G. Schnittkeho, V. G. Tarnopolského, či V. I. Martynovа.

Na konci 90. let 20. století se o uvádění soudobých oper sanžilo mnoho slavných divadel v Rusku: Mariinské, Velké divadlo, Permské, Samarské. Pozitivní odezvu v tisku i u ruského publika měla například opery autorů S. M. Slonimského, R. K. Ščedrinа, L. A. Děsjatnikovа, V. A. Koběkinа, A. V. Čajkovského ad.

Zajímavou z hlediska formy je opera R. K. Ščedrinа Zakletý poutník (Очарованный странник, která má podtitul opera pro koncertní provedení a svým žánrem se blíží kantátě či oratoriu.

Příbuzná hesla[editovat | editovat zdroj]