Quidó Hoepfner

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Quidó Cornél Hoepfner
architekt
Narození 23. srpna 1868
Spišské Podhradie Slovensko
Úmrtí 26. února 1945 (ve věku 76 let)
Budapešť, Maďarsko
Místo pohřbení Farkasréti Cemetery
Alma mater Technická univerzita, Budapešť
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Quidó Cornél Hoepfner (23. srpna 1868, Spišské Podhradie26. února 1945, Budapešť) byl maďarský architekt. Je považován za jednu z ústředních osobností uherského a maďarského architektonického života na přelomu 19.20. století.

Život a tvorba[editovat | editovat zdroj]

Quidó Hoepfner absolvoval Reálné gymnázium v Levoči a v roce 1886 začal studovat na Technické univerzitě v Budapešti technické inženýrství a architekturu. Po skončení studia se usadil v Budapešti. Ještě během studia pracoval v „Uherských státních železnicích“ jako praktikant. Spolupracoval na mnoha projektech, například na projektu železniční stanice v Temešváru v Rumunsku). Zúčastnil se mnoha veřejných soutěží. V ateliéru profesora Alajose Hauszmanna (18471926) pracoval na dokončení přestavby a dostavby královského budínského hradu. Podílel se na návrhu jízdárny královských a nových arciknížecích stájí a řadě dalších drobných staveb. Císař František Josef I. mu za tyto práce udělil v roce 1906 Rytířský kříž řádu Františka Jozefa.

Hotel Arcikníže Josef, nyní Dacia v rumunských Herkulových lázních

Spolupracoval s architektem Gézou Györgyim (18511934), s nímž navrhl kromě jiných v roce 1905 honosnou vilu pro Dr. Dezső Bayera na ulici Minerva č. 3 v Budapešti včetně zařízení interiérů nebo hotel „Arcikníže Josef“ (v současnosti Dacia) v lázních Băile Herculane v dnešním Rumunsku. V roce 1911 společně začali projektovat Palác pojišťovací společnosti Viktoria na Károly körút 3 v Budapešti.

Za mnohé zajímavé realizované projekty mu panovník udělil titul „královský rádce“. Působil i jako technický poradce Spolku sanatoria arciknížete Josefa a na konci první světové války mu byl udělen Železný královský řád 3. třídy. Na sklonku života zastával v Budapešti množství reprezentačních funkcí. Na 52. výročním zasedání Spišského spolku v Budapešti 2. března 1928 byl zvolen jeho předsedou. Následující rok se stal místopředsedou Maďarského spolku inženýrů a architektů. Taktéž byl místopředsedou Národního svazu maďarských inženýrů a architektů. Funkci místopředsedy v těchto sdruženích zastával do roku 1932, kdy se stal členem horní sněmovny maďarského parlamentu.[1]

Bratrem Quida byl bankéř, průmyslník a milovník Tater Gustav Hoepfner ml. Quido Hoepfner je pochován na tamním Farkašretském hřbitově, společně se svou první manželkou Marií, roz. Fleischerovou z Levoče (1869–1901) a dcerami Edith (1893–1918) a Lili (1894–1895).

Tatranská tvorba[editovat | editovat zdroj]

Koncem 19. století jeho otec Gustáv Hoepfner (1833–1900), který byl ředitelem Spišské úvěrové banky a ústřední spořitelny v Levoči, která měla v pronájmu Starý Smokovec a jistou dobu i Tatranskou Lomnici se přičinil o to, že Quido dostal první objednávku na projekt hotelu v Tatranské Lomnici. Uplatnil při tom dekorativní dřevěnou konstrukci, přičemž vzorem mu byla německá hrázděná architektura.

V listopadu 1897 projektoval pro Starý Smokovec drobnou stavbu květinářství a holičství, která byla o rok později realizována. Opět zde uplatnil obloukovou hrázděnou konstrukci. Tento objekt, který stál v zatáčce pod tehdejším Městským úřadem, byl zbourán po roce 1950. V té době sloužil jako cukrárna.

Bývalý hotel Scepusia ve Starém Smokovci

S téměř shodným záměrem projektoval ve Starém Smokovci „Csákyho dom“ (1898–1990). Inspirací jeho hrázděné konstrukce byly britské, francouzské a německé předlohy. Na této stavbě využil svou secesní zálibu ve východním umění. Ta se projevila ve tvarech a výzdobě štítů na severní fasádě, volně inspirovaných japonskou architekturou. Na východní fasádě použil karpatský tvar střechy ve tvaru polovalbového štítu s lomenicí. Hotel byl podle Hoepfnerova projektu v letech 1916–1917 společně se sousedním hotelem Scepusia stavebními úpravami přestavěn na sanatorium Tatra. Hotelová část byla zbourána po přízemí po požáru v roce 1980. V současnosti torzo slouží jako polyfunkční komplex Tatra.

Vedle zbytků bývalého Csákova hotelu (nyní Tatra) stojí bývalý lázeňský dům (nyní Centrál). Byl postaven v letech 1901–1903. I zde, jako i na jiných tatranských stavbách se objevují hrázděné motivy karpatského stavitelství (zvláště střech), secesní interiérová výzdoba a vitráže.

Nejvýznamnějšími objednávkami pro Hoepfnera byly projekty tří grandhotelů. Objednavatelé žádali exkluzivitu. Ta se měla projevit nejen v samotném vzhledu hotelů, ale i v interiérech a technickém vybavení hotelů. Jako první navrhl pro Spišskou úvěrovou banku Grandhotel ve Starém Smokovci (1903–1904, přístavba restauračního křídla 1905). V přízemí jsou dveře secesního tvaru písmene omega. Střešní silueta zaujme zalomeným půdorysem a je citlivě včleněna do horského prostředí. Hrázděnou konstrukci architekt odvodil od britských vzorů.

Bývalý „Kúpeľný dom“ ve Starém Smokovci

Další dva hotely navrhl ve spolupráci s Gézou Györgyim pro „Mezinárodní společnost lůžkových vozů“ (Compagnie Internationale des Wagons-Lits), která si od státu pronajala Štrbské Pleso a lázně v Tatranské Lomnici.

Grandhotel Praha, Tatranská Lomnica

V roce 1905 byl otevřen Tatra Pallace Hotel (nyní Grandhotel Praha). Prostorové řešení dvoupodlažní haly, při němž se uplatnilo schodiště s galerií, bylo inspirováno britskou architekturou. Hlavní společenské prostory (poschoďová hala a restaurace) měly bohatou secesní štukovou výzdobu.

Hoepfnerův Grandhotel na Štrbském Plese s pozdějšími přístavbami

Grandhotel (pozdější Kriváň) na Štrbském Plese (19041906) má rozdělen ubytovací a společensko-stravovací provoz do dvou částí. Fasády ubytovací části hotelu jsou strohé, ale i zde navrhl hrázděnou konstrukci, inspirovanou britskými a severofrancouzskými předlohami. Vnitřní restaurační a společenská část hotelu je bohatší a členitější, využívající ve větší míře bohatou škálu přírodních materiálů. Na architektuře odrážející vliv britského uměleckého hnutí „Arts & Crafts“ se setkávají historizující a secesní motivy. Hoepfner s Györgyim navrhovali i zařízení interiérů.

Grandhotel Starý Smokovec

Nové tendence ve znamení avantgardy a moderny se objevily v Hoepfnerově tvorbě v předvečer první světové války. Projevily se na projektu polyfunkčního objektu kavárny, která byla řešena jako přístavba k Grandhotelu Kriváň na Štrbském Plese (1914-1917). Ačkoliv byl tento pozoruhodný objekt, naposledy zvaný „Končistá“, vyhlášen národní kulturní památkou, byl v roce 2004 zbourán.

Posledním částečně realizovaným projektem byla hotelová přístavba k grandhotelu na Štrbském Plese. Po vzniku Československa byla rozestavěná stavba dokončena podle nového projektu Aloise M. Pinkase (1884-?) a otevřena v roce 1923 jako Grandhotel Hviezdoslav. V současnosti je součástí hotelového komplexu Grand Hotel Kempinski High Tatras.

Hoepfner byl autorem prvního penzionu ve Vysokých Tatrách, nazývaného „Tatranský domov“. V roce 1912 si jej nechal u Tatranské Polianky postavit ředitel lázní Starý Smokovec Dezider Reichart starší (18711933).[2]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Quidó Hoepfner na slovenské Wikipedii.

  1. Tatranský dvojtýždenník č. 4 roč. 2015, in. Maroš Semančík: Pred 70 rokmi zomrel tvorca tatranských grandhotelov Quido Hoepfner
  2. Tatranský dvojtýždenník č. 4 roč. 2015, in. Maroš Semančík: Pred 70 rokmi zomrel tvorca tatranských grandhotelov Quido Hoepfner

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • DULLA, Matúš. Slovenská architektúra od Jurkoviča po dnešok. Bratislava: Perfekt, 2007. ISBN 9788080463663. 
  • DULLA, Matúš; MORAVČÍKOVÁ, Henrieta. Architektúra Slovenska v 20. storočí. Bratislava: Slovart, 2002. ISBN 80-7145-684-5. 
  • KUSÝ, Martin. Architektúra na Slovensku 1848-1918. Bratislava: Bradlo, 1995. ISBN 8071270512. 
  • KUCEJOVÁ, Vladimíra. Hviezdoslava vystrieda Kempinski, z liečebne je opäť hotel [online]. Pravda, 2009--05-10, rev. 2013-03-16 [cit. 2015-04-28]. Dostupné online. (slovensky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]