Portál:Starověký Řím/Seznam osobností

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Říjen 2010[editovat zdroj]

Socha, na které vlčice kojí Romula a Rema

Romulus a Remus byla podle pověsti dvojčata, která založila Řím. Bratři byli dětmi boha války Marta a pozemské ženy Rhea Silvia. Po narození byli vhozeni do řeky Tibery, odkud je před smrtí zachránila vlčice. Ta žila na Palatinském pahorku. Odchovala obě děti. Později byla dvojčata nalezena pastýřem, který je pojal za své syny a společně s manželkou oba chlapce vychoval až do jinošských let.

Oba chlapci po celou dobu dospívání u pastýře hlídali stáda a za způsobené škody na stádech vládce Numitora byli před něj předvedeni a měli si odpykat trest. U Numitora jim byla sdělena pravda o jejich královském původu (jejich skutečná matka byla dcera současného vládce) a oba bratři ihned chtěli vládnout. Rozhodli se tedy, že založí společně nové město na Palatinu. Podle pradávných zvyků vyhloubili pomocí pluhu hlubokou brázdu, která byla několikrát přerušena. Brázda symbolizovala v té době příkop pro obranu, vyoraná a navršená hlína z brázdy představovala hradbu a přerušení představovalo brány. Po vyznačení města jim však chybělo jméno města a podle legend v této době vznikl mezi bratry nesmiřitelný boj o názvu města. Vypráví se, že Romulus v době nejtěžších sporů stál uprostřed vyznačeného místa a Remus na znamení dobytí hradeb snadno vyoranou brázdu překročil. Mezi bratry došlo ke sporu, kdy Remus byl Romulem zabit a na počest vítěze bylo nové město pojmenováno Roma (Řím).

Listopad 2010[editovat zdroj]

Hadrianova busta v Kapitolských muzeích

Publius Aelius Hadrianus (24. ledna 76 v Italice10. července 138 nedaleko Neapole), běžně známý jako Hadrianus (česky Hadrián), byl římským císařem v letech 117 až 138. Náležel k tzv. adoptivním císařům, mezi nimiž vládl jako třetí v pořadí.

Hadrianus pocházel z význačného rodu Aeliů, jenž původně sídlil v italském kraji Picenum a později se usadil v římské kolonii Italice v Hispánii. Hadrianův předchůdce Traianus byl bratrancem jeho otce. I přes hojné náznaky přízně se Traianus zdráhal oficiálně určit Hadriana za svého následníka. Podle Pompeii Plotiny, Traianovy manželky, ho jmenoval císařem teprve krátce před svou smrtí. Plotina projevovala Hadrianovi své sympatie, čemuž zřejmě Hadrianus vděčil za svou vládu.

Podpora ze strany Plotiny byla obecně považována za příčinu Hadrianova nástupnictví. Existují ovšem důkazy svědčící o tom, že si Hadrianus vydobyl císařskou hodnost svými zásluhami při správě a velení ještě za doby trvání Traianova života. Mezi léty 100108 podal Traianus několik veřejných dokladů své osobní náklonnosti vůči Hadrianovi, když ho zasnoubil se svou praneteří Vibií Sabinou, zařadil ho mezi svůj doprovod, obdaroval ho diamantovým prstenem od Nervy, což si Hadrianus vykládal jako znamení příslibu následnictví, doporučil ho do úřadu konzula (consul suffectus) a zahrnul ho četnými jinými poctami a dary. Ačkoli Hadriana s Traianem poutal příbuzenský svazek, rozhodující vliv na jeho budoucnost měli patrně Plotina a Lucius Licinius Sura, Traianův blízký přítel.

Prosinec 2010[editovat zdroj]

Vyobrazení Theodosia I. na římské minci

Flavius Theodosius, známý také jako Theodosius Veliký (11. ledna 347 Cauca, Hispánie17. ledna 395 Mediolanum), byl v letech 379394 římským císařem na Východě a od konce roku 394 posledním panovníkem celého římského impéria.

Theodosiova vláda byla spojena s převratnými změnami v římské říši. V roce 382 byla na římském území usazena značně veliká skupina barbarských Gótů, jimž bylo jako federátům (foederati) zaručeno autonomní postavení. Došlo rovněž k povýšení křesťanství na úroveň státního náboženství, současně byly vydány četné zákony namířené proti pohanství a především proti křesťanským herezím. Po vítězství v občanské válce dosáhl Theodosius jako poslední císař kontroly nad celým územím římské říše. Po jeho smrti v roce 395 se o vládu nad říší podělili jeho dva synové. Toto datum se mnohem později ukázalo být okamžikem definitivního rozdělení impéria na západořímskou a východořímskou říši, ačkoli tehdejší Římané si této skutečnosti nebyli vědomi a z formálního hlediska nadále přetrvávala jednota státu.

Leden 2011[editovat zdroj]

Císař Pescennius Niger

Gaius Pescennius Niger (mezi 135 a 140 Itálie – konec dubna 194 u Antiochie nad Orontem, Sýrie) byl římský císař vládnoucí od dubna 193 do dubna 194. Badatelé zabývající se občanskou válkou z let 193197 ho někdy řadí k uzurpátorům římského trůnu, správnější je ale považovat ho za regulérního panovníka, neboť všichni uchazeči o moc včetně pozdějšího vítěze zápasu Septimia Severa měli tehdy spornou legitimitu.

Únor 2011[editovat zdroj]

Othonova busta

Marcus Salvius Otho (28. dubna 32 ve Ferentiu – 16. dubna 69 v Brixellu) byl od 15. ledna 69 až do okamžiku své smrti o tři měsíce později římským císařem. Mezi jedinci, kteří se domohli vlády v „roce čtyř císařů“, získal moc jako druhý v pořadí.

Otho se narodil 28. dubna 32 ve městě Ferentium (dnešní Ferento poblíž Viterba). Pocházel ze starého a vznešeného etruského rodu, přičemž samotné cognomen „Otho“ prozrazuje etruský původ. Jeho děd z otcovy strany, Marcus Salvius Otho, jenž byl synem římského jezdce a ženy nepříliš významného postavení, byl vychován v domě Augustovy manželky Livie, díky jejímuž vlivu se jako první člen rodiny stal římským senátorem a vykonával úřad praetora. Othonův otec, Lucius Salvius Otho, dosáhl v roce 33 konzulátu (consul suffectus) a za Caliguly a Claudia působil jako správce v Africe a Dalmácii. Claudius ho dále poctil povýšením mezi patricije. Jeho manželkou a Othonovou matkou byla Albia Terentia, jejíž otec příslušel k jezdeckému stavu.

Březen 2011[editovat zdroj]

Sextus Empiricus

Sextus Empiricus, řecky Σέξτος Ἐμπειρικός (kolem 200 – po 250), byl římský lékař a filosof řeckého původu.

Většinu svého života prožil v Alexandrii.

Díky jeho dílu si lze učinit obrázek o tehdejším lékařství nejen z laických pohledů, které se v tehdejší literatuře vyskytují relativně často.

Filosoficky se řadil ke skeptikům, ale patrně spíše patřil spíše k filosofujícím spisovatelům, protože v jeho dílech nacházíme především souhrn myšlenek jiných skeptiků. Jeho přínos pro filosofii je velmi malý. Jeho význam spočívá především v tom, že jeho díla jsou, v oblasti antické skepse nejlépe dochovaná a lze si z nich udělat představu o logických vývodech jiných starších filosofů.

Duben 2011[editovat zdroj]

Socha Marca Fabia Quintiliana ve španělském Calahorra

Marcus Fabius Quintilianus(35 Calagurris; Španělsko96 Řím, častěji udáváno před rokem 100) byl římský řečník a učitel rétoriky.

O jeho životě se ví velmi málo jistých dat. Jisté je prakticky pouze to, že se narodil v dnešním Španělsku. Odtamtud se poměrně brzy dostal do Říma a tam se proslavil.

Marcus Fabius Quintilianus ve svém díle definoval ideál řečníka, řečník by měl podle něj dobře znát teorie, měl by absolvovat cvičení a mít praxi v řečnění. Velký důraz kladl na morálku, domníval se, že rétor by měl být čestný a důstojný člověk a že nesmí nabádat lid ke špatným věcem a činům. Quintilianus přikládal rétorice velkou důležitost a byl přesvědčen, že v budoucnosti bude mít mnohem větší význam. Z tohoto důvodu prosazoval výchovu k jazykové kultuře.

V mládí studoval v Římě řečnictví a kolem roku 60 se vrátil do Hispanie (dnešní Španělsko), kde působil jako řečník a učitel. V roce 68 byl povolán do Říma, kde působil jako soudní obhájce a učitel rétoriky. Brzy si zde získal takové jméno, že ho císař Vespasian jmenoval státním učitelem výmluvnosti, kde působil 20 let. Do jeho školy chodilo mnoho studentů, mezi nimi i Plinius mladší. Po 20 letech strávených vyučováním rétoriky se uchýlil do soukromí a sepsal obšírné dílo o výchově řečníka (Institutio oratoria). Poté byl opět povolán a to k výchově vnuků sestry císaře Domitiana, synů Flavia a Clementa, kteří byli ustanoveni jako dědici trůnu.

Květen 2011[editovat zdroj]

Antonio Ciseri:Ecce homo

Pilát Pontský (latinsky Pontius Pilatus, řecky Πόντιος Πιλᾶτος) byl v letech asi 26-36 n. l. římským prefektem provincie Judea.

Do úřadu byl jmenován roku 26 po svém předchůdci Valeriu Gratovi. Flavius Iosephus a Filón Alexandrijský jej líčí jako tyrana a nepřítele Židů bez pochopení pro jejich zvláštní náboženské tradice - nechal do Jeruzaléma vnést římské zástavy, což bylo vzhledem k předpisu zakazujícímu zobrazovat živé tvory provokací Židů. Židovské obyvatelstvo také popudil, když při stavbě akvaduktu čerpal peníze z chrámového pokladu. Pilátův brutální postup vůči Samařanům nakonec vedl k jeho sesazení - roku 36 byl nahrazen Marcellem. Podle Eusebia byl za Caligulovy vlády Pontský Pilát donucen spáchat sebevraždu. Syn Heroda Velikého zaslal bratrovi do Říma dopis, ve kterém si stěžuje na Pilátovu krutost. Doslova píše, že Pilát páchá „neustálé kruté popravy bez rozsudku“.

Pontius Pilatus je však znám především jako člověk, který podle kanonických evangelií odsoudil Ježíše Krista. Pilátovo jméno se nachází ve starokřesťanských vyznáních víry, což zapříčinilo vznik rčení „Dostal se tam jako Pilát do kréda“ (tj. nechtěně, náhodou, nečekaně, bez vlastního přičinění).

Podle legendy se Pilátova manželka jmenovala Prokula. Pravoslavnou církví je považována za svatou.

Roku 1961 byl v Cesareji Přímořské nalezen nápis: „Obyvatelům Caesareje Pontský Pilát, prefekt Judska.“

Červen 2011[editovat zdroj]

Ovidius - novodobá ilustrace

Publius Ovidius Naso (20. března 43 př. n. l. Sulmo17 n. l. (nebo později) Tomis, dnešní Constanţa (na pobřeží Černého moře v Rumunsku) byl římský básník.

Ovidius pocházel z bohatého rodu, který patřil k jezdeckému stavu. Velmi brzy byl poslán na studia do Říma, kde studoval na přání svého otce právo a rétoriku. V této době se začal projevovat spíše jako básník, proto po ukončení studia odjel do Řecka a po návratu se vzdal veřejné práce a věnoval se pouze literatuře. Oženil se s Augustovou příbuznou.

Roku 8 Augustus vydal rozkaz, aby Ovidius opustil Řím a usídlil se v Tomech (malé město v Rumunsku). Své vyhnanství nesl velmi těžce – prosil Augusta (později i Tiberia), aby mu byla udělena milost nebo aby byl poslán do nějakého příznivějšího místa (o to ho prosil nejen v dopisech, ale i ve svých básních). Tyto prosby nebyly vyslyšeny a nebylo mu splněno dokonce ani přání, aby byl pohřben v Římě. Proč byl poslán do vyhnanství, není známo. Soudí se, že se pravděpodobně jednalo o skandál, který v tu dobu vypukl kolem Augustovy vnučky Julie. Prakticky jisté je, že se nejednalo o politický čin, ale o něco v souvislosti s Augustovou rodinou. Často se udává, že svými knihami Ars Amandi narušil výchovu mládeže. To možná byla záminka, ale rozhodně ne důvod (tyto knihy byly vydány již 7 let).