Pištec šedokrký

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jak číst taxoboxPištec šedokrký
alternativní popis obrázku chybí
Pištec šedokrký
Stupeň ohrožení podle IUCN
málo dotčený
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Podkmenobratlovci (Vertebrata)
Třídaptáci (Aves)
Podtřídaletci (Neognathae)
Řádpěvci (Passeriformes)
ČeleďMohouidae
Rodpištec (Mohua)
Binomické jméno
Mohoua novaeseelandiae
(Gmelin, 1789)
Synonyma

Finschia novaeseelandiae[2]

Některá data mohou pocházet z datové položky.

Pištec šedokrký (Mohoua novaeseelandiae) je druh malého pěvce z čeledi Mohouidae. Tento pták nenápadného zbarvení je endemický Novému Zélandu, kde se vyskytuje pouze na Jižním a Stewartově ostrově a na některých menších přilehlých ostrůvcích. Jedná se o poměrně hojný druh. V oblastech svého rozšíření představuje hlavního hostitele kukačky dlouhoocasé.

Systematika[editovat | editovat zdroj]

Druh popsal německý přírodovědec Johann Friedrich Gmelin v roce 1789 jako Parus novae Seelandiae. Gmelinův popis vyšel v Linného Systema Naturae.[3][2] Druhové jméno odkazující k Novému Zélandu bylo později standardizováno na novaeseelandiae. Druh byl po většinu 20. století řazen převážně do monotypického rodu Finschia, avšak někdy od přelomu 80. a 90. let 20. století byl rod Finschia zrušen a pištec šedokrký byl přiřazen do rodu Mohua, který sdílí s dalšími dvěma novozélandskými pištci.[2] Rod Mohua se řadí do samostatné čeledi Mohouidae, jedné z mála novozélandských endemických ptačích čeledí.[4] Jedná se o monotypický taxon, tzn. netvoří žádné poddruhy.[5]

Rozšíření a stanoviště[editovat | editovat zdroj]

Pištec šedokrký se endemitně vyskytuje pouze na Novém Zélandu. Obývá Jižní ostrov, Stewartův ostrov a některé další menší ostrůvky blízké novozélandské pevnině. Pištci jsou poměrně hojně, avšak kapsovitě rozšíření po většině Jižního ostrova. Preferují lesnaté a křovinaté biotopy s původními i nepůvodními dřevinami. Vyskytují se od mořské hladiny až po hranici lesa (buše). Nejhojnější jsou na západ a na sever od Jižních Alp, početné populace se však nachází i např. na Banksově poloostrově, kolem Mt Peel nebo v centrálním Otagu kolem Dunedinu.[6][7]

Popis[editovat | editovat zdroj]

Ilustrace pištce šedokrkého (John Gerrard Keulemans, 1888)

Tento malý pěvec dosahuje délky těla 13 cm. Samice váží kolem 13,5 g, samci 11 g.[8] Rozpětí křídel dosahuje 14–15 cm.[9] Korunka, záda, kostřec a ocas jsou červenohnědé. Na tváři a na krku se nachází šedé rozmazané skvrny. Od oka dozadu se táhne bílý proužek. Spodina je převážně světle šedožlutá od hrdla až po podocasní krovky, jejichž konečky jsou tmavé. Samec, samice i nedospělí jsou stejného vzevření.[8][10] Zobák je krátký a silný, světle šedorůžový s tmavě šedě zakončenou spodní čelistí. Duhovky jsou světle šedohnědé. Nohy jsou světle šedorůžové nebo šedohnědé.[9]

K záměně může dojít hlavně s pěvuškou modrou, kterou lze rozlišit mj. podle zobáku jemnějších tvarů, kratších hnědých noh a tmavě šedé hlavy, krku a hrudi. Dobrým rozpoznávacím znakem je i ekologie druhu – pěvuška se krmí u země a vyskytuje se běžně i samostatně, zatímco pištec šedokrký je hejnovitý pták, co se na zemi krmí jen výjimečně.[9]

Pištec šedokrký

Biologie[editovat | editovat zdroj]

Pištci šedokrcí se často pohybují v hejnech, které rychle přelétávají vysoko v korunách stromů. Mají poměrně bohatý a hlučný vokální projev. Samci trylkují, melodicky hvízdají nebo vydávají důrazné krátké či-ro-rí-ro-rí-rí.[8] Živí se převážně bezobratlými živočichy jako jsou pavouci, brouci, mouchy, housenky a můry. Potravu doplňují ovocem. Potravu sbírají hlavně ve stromovém baldachýnu, pouze výjimečně se krmí na zemi.[6] Často jsou k vidění, jak hlavou dolů visí ne konečcích tenkých větviček korun stromů a hledají hmyz na spodní straně listů.[10]

Hnízdění[editovat | editovat zdroj]

Hnízdo pištce šedokrkého má tvar hlubokého šálku

K zahnízdění dochází od konce září do počátku února. Hnízdo má tvar hlubokého šálku. Bývá umístěno v korunách stromů nebo v hustém křoví a staví jej pouze samice. Stavebním materiálem bývají vláknité proužky z kůry a listí, lišejníky a mech s vetkanými pavoučími sítěmi. Vystýlku tvoří tráva a peří. Samice klade 2–4 vejce o rozměrech cca 19×14 mm. Vejce jsou bílá až tmavě růžová s různou měrou malých červenohnědých skvrnek, které jsou koncentrovány u širšího konce vejce. Samice inkubuje kolem 17–21 dní. O ptáčata se starají oba rodiče po 18–22 dní. Pár často vychová 2 snůšky za jedno hnízdí období a v případě časného zániku snůšek se mohou pokusit o zahnízdění i 4× do roka.[10][6]

Nedospělí pištci se po opuštění hnízda shlukují do hejn o desítkách jedinců, která se rozpadnou někdy po skončení zimy. Na Jižním a Stewartově ostrově se jedná o hlavního hostitele kukačky dlouhoocasé (Urodynamis taitensis), která je několikanásobně větší než pištec. Nezřídka je tak k vidění, jak dospělý pištec vykrmuje několikanásobně většího nezletilce kukačky. Pokud se kukačka ocitne v blízkosti pištců, tito malí pěvci se ji často snaží agresivně odehnat.[6]

Ohrožení a ochrana[editovat | editovat zdroj]

Mezinárodní svaz ochrany přírody hodnotí druh jako málo dotčený.[11] Druh je poměrně početný a běžný, nicméně lze předpokládat úbytek stavů po evropské kolonizaci Nového Zélandu, se kterou došlo k úbytku přirozených stanovišť (zejména nížinatých lesů) i zavlečení nepůvodních druhů predátorů jako jsou krysy, mustelidi a kočky.[6]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ Červený seznam IUCN ohrožených druhů 2021.3. 9. prosince 2021. Dostupné online. [cit. 2021-12-27]
  2. ↑ a b c Checklist Committee. Checklist of the birds of New Zealand, Norfolk and Macquarie Islands, and the Ross Dependency, Antarctica. 5. vyd. Wellington: Ornithological Society of New Zealand, 2022. Dostupné online. S. 211. (anglicky) 
  3. ↑ WATOLA, George. The discovery of New Zealand's birds: the first record of every bird species in New Zealand since 1769. Orewa: Stepping Stone Books, 2009. Dostupné online. ISBN 9780473135409. S. 200. (anglicky) 
  4. ↑ AIDALA, Zachary; CHONG, Nicola; ANDERSON, Michael G. Phylogenetic relationships of the genus Mohoua, endemic hosts of New Zealand’s obligate brood parasitic Long-tailed Cuckoo (Eudynamys taitensis). Journal of Ornithology. 2013-10-01, roč. 154, čís. 4, s. 1127–1133. Dostupné online [cit. 2023-02-24]. ISSN 2193-7206. DOI 10.1007/s10336-013-0978-8. (anglicky) 
  5. ↑ Master Lists [online]. IOC World Bird List v13.1, 2023 [cit. 2023-02-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. ↑ a b c d e Heather, Robertson & Onley 2015, s. 412.
  7. ↑ MCKINLAY, B. Brown creeper | Pīpipi. nzbirdsonline.org.nz [online]. New Zealand Birds Online, 2013 [cit. 2023-02-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  8. ↑ a b c Heather, Robertson & Onley 2015, s. 174.
  9. ↑ a b c Higgins & Peter (eds.) 2002, s. 1041.
  10. ↑ a b c Kolektiv autorů, 2010. Reader's digest complete book of New Zealand birds. Příprava vydání C. J. R. Robertson. Wellington: Reader's Digest Service Pty Limited. ISBN 0-474-00048-6. S. 275. (anglicky) 
  11. ↑ Mohoua novaeseelandiae [online]. The IUCN Red List of Threatened Species 2016: e.T22705400A94016920, 2016 [cit. 2023-02-23]. Dostupné online. DOI 10.2305/IUCN.UK.2016-3.RLTS.T22705400A94016920.en. (anglicky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • HEATHER, Barrie; ROBERTSON, Hugh; ONLEY, Derek, 2015. The Field Guide to the Birds of New Zealand. Auckland: Penguin Books. ISBN 9780143570929. (anglicky) 
  • HIGGINS, P. J.; PETER, J. M., 2002. Handbook of Australian, New Zealand & Antarctic birds. Svazek 6. Melbourne: Oxford University Press. Dostupné online. ISBN 0-19-553762-9. (anglicky) 
  • Kolektiv autorů, 2010. Reader's digest complete book of New Zealand birds. Příprava vydání C. J. R. Robertson. Wellington: Reader's Digest Service Pty Limited. ISBN 0-474-00048-6. (anglicky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Pištec_šedokrký&oldid=23837258“