Osman Nuri Hadžić

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Osman Nuri Hadžić
Narození 28. června 1869
Mostar
Úmrtí 23. prosince 1937 (ve věku 68 let)
Bělehrad
Pseudonym Aziz Osman
Povolání spisovatel
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Osman Nuri Hadžić (28. června 1869 Mostar, osmanská říše23. prosince 1937, ve skutečnosti o den dříve[1], Bělehrad, Království Jugoslávie) byl bosenskohercegovský spisovatel, pedagog a úředník bosňáckého původu. Přídomek Nuri začal používat až v pozdějším věku. Literární díla, která vznikla ve spolupráci s Ivanem Milićevićem (Azizem), podepisoval kolektivním pseudonymem Osman-Aziz.

Život[editovat | editovat zdroj]

V rodném Mostaru vystudoval mekteb, ruždii a medresu, všechny tři stupně muslimských škol. Roku 1893 absolvoval Šarí‘atskou soudní školu v Sarajevu a nato se zapsal na studium práv na Univerzitě v Záhřebu. Kvůli účasti na manifestaci pálení uherské vlajky 1895, a to u příležitosti návštěvy císaře Františka Josefa I. v Záhřebu, byl odsouzen na pět měsíců vězení a dále nucen pokračovat ve vzdělávání ve Vídni. V této době byl rohlivým přívržencem myšlenek Ante Starčeviće, zakladatele moderního chorvatského nacionalismu. Po jednom roce v Rakousech se vrátil do Záhřebu a zde roku 1899 promoval.

Po návratu do vlasti pracoval v okružním soudu v Mostaru a Sarajevu, chvíli poté získal místo v Zemské vládě v Sarajevu. Vedle toho od 18. září 1905 do 5. května 1912 honorárně vyučoval v Šarí‘atské soudní škole, konkrétně dějiny islámu a světské právo. V tomto vzdělávacím zařízení od 9. srpna 1912 do 30. dubna 1914 rovněž vykonával post ředitele.[2] Za jeho působení došlo k uvolnění pravidel chování a oblékání frekventantů školy. Za první světové války působil jako chotárský (okresní) náčelník v Bosenské Dubici a Banja Luce.

Po skončení první světové války vyjádřil loajalitu novému Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, založenému 1. prosince 1918, načež brzy získal vysoké úřednické místo v Ministerstvu vnitra v Bělehradě. Roku 1924 byl penzionován. V únoru 1929, krátce po zavedení královské diktatury, se stal členem Státní rady, nejvyššího správního soudu v Jugoslávii.

V meziválečné době Hadžić podporoval modernizační kurz tureckého státníka Mustafy Kemala Atatürka, jehož výsledky chtěl aplikovat i mezi muslimy na Balkáně. Coby propagátor vzdělávání se rozhodl s celou rodinou přestěhovat do Bělehradu, kde jeho manželka i dcery odložily tradiční muslimský oděv. Dcery se zároveň studovat vyšších a vysokých školách, což je řadí mezi první vysokoškolsky vzdělané muslimy v Bosně a Hercegovině.

Do světa literatury vstoupil sbírkou aforismů v týdeníku Crvena Hrvatska (1892) a povídkami a eseji v záhřebských pravašských listech Prosvjeta (Osvěta) a Dom i sviet (Domov a svět). Se svým přítelem Ivanem Milićevićem vytvořil literární dvojici Osman-Aziz, která otiskla prózy Bez nade (Bez naděje, Záhřeb 1895), Na pragu novoga doba (Na prahu nové doby, Záhřeb 1896) a Bez svrhe (Bez účelu, Zagreb 1897). Samostatně přispíval do listů Vijenac, Nada a Behar. Často se účastnil polemik na stránkách novin, v nichž obhajoval kulturní a náboženskou osvětu mezi bosenskohercegovskými muslimy. V tomto duchu pak sepsal pojednání Islam i kultura (Islám a kultura, Záhřeb 1894) a Muslimansko pitanje u Bosni i Hercegovini (Muslimská otázka v Bosně a Hercegovině, Záhřeb 1902).

Osman si vzal za ženu Almasu Sokolović, s níž přivedl na svět čtyři dcery, Bahriju (1904–1993, manželem stomatolog Alojzije Kuralt), sopranistku, Nadžidu (1906–2001, manželem profesionální voják a pilot Jerolim Novak), soudkyni, levicovou aktivistku a předsedkyni Antifašistické fronty žen Bosny a Hercegoviny (mezi lety 1948 a 1952 pobývala v internační táboře na ostrově Goli otok[1], některé zdroje uvádějí osm či devět let), Zinetu, soudní úřednici, a Rabiju, absolventku filozofie na Sorbonně a pedagožku.[3]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

  • Ago Šarić (Zagreb 1894), román
  • Bez nade (Bez naděje, Zagreb 1895, Sarajevo 1999, součást dvojknihy Bez nade / Na obali Bosne, Sarajevo 2007), román, společně s Ivanem A. Milićevićem
  • Na pragu novoga doba (Na prahu nové doby, Zagreb 1896), sbírka povídek, společně s Ivanem A. Milićevićem
  • Bez svrhe (Bez účelu, Zagreb 1897), román, společně s Ivanem A. Milićevićem
  • Smail aga Čengić i druge priče (Smail aga a jiné povídky, Zagreb 1993), výbor povídek, společně s Ivanem A. Milićevićem
  • Izabrana djela I–II (Vybrané spisy: Ago Šarić / Bez nade, Pripovijetke, ed. Alija Isaković, Sarajevo 1980), vybrané spisy, společně s Ivanem A.

Publicistika

  • Islam i kultura (Islám a kultura, Zagreb 1894)
  • Muslimansko pitanje u Bosni i Hercegovini (Muslimská otázka v Bosně a Hercegovině, Zagreb 1902), brožura bez uvedení autora
  • Muhamed i Koran: kulturna istorija Islama (Muhammad a Korán: kulturní dějiny islámu, Beograd 1931, Sarajevo 1968, 1986, Zagreb 1987, 1995)
  • Bosna i Hercegovina pod austro-ugarskom upravom (Bosna a Hercegovina za rakousko-uherské správy, Beograd 1938), společně s Nikolou Stojanovićem a Vladislavem Skarićem
  • Borba za narodno ujedinjenje 1903–1908 (Boj za národní sjednocení, Beograd 1938), společně s Nikolou Stojanovićem, Vladislavem Skarićem a Jovanem M. Jovanovićem

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Juče je umro Osman Nuri Hadžić. Politika. 23.12.1937, roč. XXXIV, čís. 10626, s. 9. Dostupné online. 
  2. Spomenica Šeriatske sudačke škole u Sarajevu: izdana prilikom pedesetgodišnjice ovoga zavoda (1887–1937). Sarajevo: Islamska dionička štamparija, 1937. S. 66 a 68. 
  3. http://www.jergovic.com/ajfelov-most/moje-tetke-nuri-hadzic/