Nynice

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Nynice

Kaple svaté Kateřiny
Základní informace
Charakter sídla vesnice
Počet obyvatel 68 (2011)
Domů 60
Lokalita
PSČ 330 06
Součást obce Hromnice
Okres Plzeň-sever
Historická země Čechy
Katastrální území Nynice (4,29 km²)
Zeměpisné souřadnice 49°50′45″ s. š., 13°30′43″ v. d.
Nynice
Nynice
Další údaje
Kód části obce 108391
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Jak číst infobox Zdroje k infoboxu a částem obce.
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Nynice (německy Ninitz) je vesnice ve východní části okresu Plzeň-sever, část obce Hromnice, 14 km severovýchodně od Plzně. Katastrální území vsi měří 429,26 ha[1] a PSČ všech adres je 330 11. V roce 2011 zde trvale žilo 68 obyvatel.[2]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Okolí vesnice bylo osídleno již v pravěku, jak dokládá nález rozsáhlého pohřebiště z období pozdní doby bronzové. Podle naleziště byla pojmenována tzv. nynická skupina, jejíž lid žil na území západních Čech v době 950/920–800 let před naším letopočtem.[3]

Ves je poprvé písemně připomínána k roku 1186, kdy Oldřich Drslavic z Litic odkázal část Nynic plaskému cisterciáckému klášteru. Protože však držel ves s bratry, byl odkaz napaden jeho bratrem Protivou. Spor vyřešil v roce 1216 až král Přemysl Otakar I., když odkaz klášteru potvrdil; na listině svědčil Heřman z Nynic, pravděpodobný majitel druhé části vsi. Jakmile řeholníci získali zbylé části vsi, ves zrušili a v potvrzení majetku kláštera papežem Inocencem IV. z roku 1250 jsou Nynice uváděny jen jako grangie.

Se změnou hospodaření kláštera ve 14. století byla ves opět obnovena – stalo se tak asi roku 1368, kdy byla vysazena zákupním právem. V té době byla asi zrušena klášterní grangie.

Klášter pronajal smlouvou z 1. srpna 1419 Nynice a další tři vsi Bedřichovi a Hanušovi z Kolovrat za 577,5 kop grošů, čímž začal rozpad klášterního panství dokonaný za husitský válek. V roce 1420 zapsal král Zikmund Nynice Petrovi z Chrástu, a tak není jisté, zda šlo o omyl nebo byla ves zastavována po částech.

Plaský opat Jan vyplatil od dědiců Kolovratů část vesnic a Nynice připojil zpět ke klášternímu panství. Zřejmě nikoliv celé, protože v roce 1516 postoupil Bohuslav Muchek z Bukova tři usedlosti jako úhradu svého dluhu. V roce 1533 připadají Nynice k augustiniánskému klášteru v Rokycanech, v roce 1575 byly Nynice s dalšími vesnicemi zrušeného kláštera vykoupeny samotným městem Rokycany, které je drželo až do konfiskace po porážce stavovského povstání. V roce 1623 se vrací do majetku plaského kláštera.

Na přelomu 17. a 18. století opat Ondřej Trojer a jeho nástupce Evžen Tyttl nechávají M. Kondela postavit na návsi vznosnou barokní kapli sv. Kateřiny. Klášter drží ves až do svého zrušení Josefem II. v roce 1785, Nynice přecházejí do správy náboženského fondu.

Památky[editovat | editovat zdroj]

Nedaleko Nynic se nachází významné pravěké pohřebiště. Objevili jej cestáři pod vsí na jižním svahu malé terénní vlny na levém břehu Berounky. Na ploše 20 a bylo objeveno přibližně 200 hrobů. Průzkumem bylo dokázáno nepřetržité osídlení od pozdní doby bronzové až po začátek doby laténské.

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Okolí[editovat | editovat zdroj]

Nynice na severu sousedí s Planou, na jihovýchodě za Berounkou s Darovou, na jihu s Kostelcem a na západě s Žichlicemi. Ves leží na hranici přírodního parku Horní Berounka, pod vsí funguje na Berounce přívoz.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Územně identifikační registr ČR. Katastrální území Nynice [online]. 2013-01-01, [cit. 2015-05-17]. Dostupné online.  
  2. Český statistický úřad. Statistický lexikon obcí České republiky 2013. Praha : Český statistický úřad, 2013. 900 s. Dostupné online. ISBN 978-80-250-2394-5. S. 249.  
  3. SKLENÁŘ, Karel; SKLENÁŘOVÁ, Zuzana; SLABINA, Miloslav. Encyklopedie pravěku v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha : Libri, 2002. 428 s. ISBN 80-7277-115-9. S. 237–238.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ROŽMBERSKÝ, Petr. Dvory plaských cisterciáků. Plzeň : P. Mikota, 1999. 48 s. ISBN 80-902692-1-4. S. 15–16.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]