Muchomůrka jarní

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Wikipedie:Jak číst taxoboxMuchomůrka jarní
alternativní popis obrázku chybí
Muchomůrka jarní
Vědecká klasifikace
Říše houby (Fungi)
Oddělení stopkovýtrusné houby (Basidiomycota)
Třída stopkovýtrusé (Basidiomycetes)
Podtřída houby rouškaté (Agaricomycetidae)
Řád lupenotvaré (Agaricales)
Čeleď štítovkovité (Pluteaceae)
Rod muchomůrka (Amanita)
Binomické jméno
Amanita verna
(Bull.) Lam., 1783
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Muchomůrka jarní (Amanita verna (Bull.) Lam. 1783) je smrtelně jedovatá houba z čeledi štítovkovitých. V České republice se vyskytuje poměrně vzácně, je však velmi nebezpečná, protože působí identické otravy jako muchomůrka zelená.

Synonyma[editovat | editovat zdroj]

  • muchomůrka jarní
  • muchomůrka zbělená[1]

Taxonomie[editovat | editovat zdroj]

Český název muchomůrka jarní kritizoval mykolog František Smotlacha jakožto zavádějící, protože neodráží období výskytu plodnic v českých zeměpisných šířkách.[1] Zavedl proto název muchomůrka zbělená[1], který se však příliš neujal (Smotlacha také předpokládal, že muchomůrka jarní je albinoidní formou muchomůrky zelené, přičemž v současnosti je chápána jako druh samostatný, odlišný od albinoidní formy muchomůrky zelené).

Vzhled[editovat | editovat zdroj]

Makroskopický[editovat | editovat zdroj]

Klobouk dosahuje 40–70 milimetrů, nejprve má polokulovitý tvar s plochým temenem, později je vyklenutý, nakonec plochý. Okraj je hladký, v mládí spojený s vrcholem třeně bílým závojem. Povrch klobouku je bílý, na temeni může být žlutookrově zbarvený. Lupeny bílé.[2]

Třeň dosahuje 80–120 × 8–15 (30) milimetrů, je válcovitý, směrem dolů se rozšiřuje do kulovité hlízy, kterou obaluje bílá, dole přitisklá a nahoře volná pochva. Povrch třeně je bílý, nežíhaný. Nese jemný vysoce posazený prsten.[2]

Dužnina je bílá.[2]

Mikroskopický[editovat | editovat zdroj]

Výtrusy dosahují 9–11,5 × 6–8,5 μm.[2]

Výskyt[editovat | editovat zdroj]

Muchomůrka jarní je mykorhizním symbiontem dubů a jiných listnáčů, vyskytuje se v teplých oblastech nižších poloh na neutrálních až vápenitých půdách.[2][3] Fruktifikuje od května do září.[3]

Rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Roste v Evropě, Severní Americe (Kanada, Mexiko, USA) a Asii (Japonsko). V Evropě byl popsán výskyt v následujících zemích: Česká republika[4], Chorvatsko, Itálie, Maďarsko, Norsko, Portugalsko, Rakousko, Slovinsko, Spojené království (i ostrov Man) a Španělsko.[5]

V České republice je v současnosti znám výskyt pouze v rámci jediné lokality na jižní Moravě[4]

Záměna[editovat | editovat zdroj]

  • muchomůrka bílá (Amanita phalloides var. alba) – větší plodnice, žíhaný třeň s níže položeným prstenem[2]
  • muchomůrka jízlivá (Amanita virosa) – třeň pod prstenem odstále vláknitě šupinatý[2]
  • pečárka – jedlé druhy žampionů mají růžové až čokoládově hnědé lupeny a anýzovou vůni

Otrava[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Otrava muchomůrkou zelenou.

Muchomůrka jarní působí faloidní otravy, které jsou po stránce průběhu i léčby prakticky identické s otravami způsobenými muchomůrkou zelenou, toxiny obou druhů jsou totožné.[6] Rovněž statistické přehledy mezi nimi nerozlišují a uvádí je souhrnně jako otravy muchomůrkou zelenou.[6]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c SMOTLACHA, František. Atlas hub jedlých a nejedlých. Praha : Melantrich, 1947. 297 s. Kapitola Výsledky mého výzkumu muchomůrek hlíznaté, zelené a citronové, s. 48.  
  2. a b c d e f g BERAN, Miroslav; HOLEC, Jan. Přehled hub střední Evropy. Ilustrace Bielich. Praha : Academia, 2012. 624 s. ISBN 978-80-200-2077-2. Kapitola 599. Amanita verna, s. 352.  
  3. a b HAGARA, Ladislav; ANTONÍN, Vladimír; BAIER, Jiří. Houby. Praha : Aventinum, 2005. 416 s. Kapitola Muchomůrka jarní, s. 227.  
  4. a b HOLEC, Jan; BERAN, Miroslav. Červený seznam hub (makromycetů) České republiky [online]. Praha: Příroda, 2006. Dostupné online.  
  5. Amanita verna [online]. Gwannon.com, [cit. 2013-01-06]. Dostupné online.  
  6. a b KUBIČKA, Jiří; ERHART, Josef; ERHARTOVÁ, Marie. Jedovaté houby. Praha : Avicenum, 1980. 248 s. S. 7-19.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]