Muchomůrka vejčitá

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Wikipedie:Jak číst taxoboxMuchomůrka vejčitá
alternativní popis obrázku chybí
Muchomůrka vejčitá
Vědecká klasifikace
Říše houby (Fungi)
Oddělení stopkovýtrusé (Basidiomycota)
Pododdělení Agaricomycotina
Třída Agaricomycetes
Řád lupenotvaré (Agaricales)
Čeleď muchomůrkovité (Amanitaceae)
Rod muchomůrka (Amanita)
Binomické jméno
Amanita ovoidea
(Bull.) Link 1833
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Muchomůrka vejčitá (Amanita ovoidea Link 1833) je velmi vzácná houba z čeledi muchomůrkovitých. Roste v teplých oblastech, v České republice pod duby.

Synonyma[editovat | editovat zdroj]

české názvy
  • katmanka bělostná[1]
  • muchomůrka vejčitá

Vzhled[editovat | editovat zdroj]

Muchomůrka vejčitá

Makroskopický[editovat | editovat zdroj]

Klobouk dosahuje 100 - 200 (300) milimetrů[2], v mládí je polokulovitý až poduškovitý, později téměř plochý. Povrch má v mládí pomoučený, bílý, později hedvábně lesklý a na temeni někdy slámově nažloutlý. Okraje klobouku mohou nést drolivé zbytky vela, na povrchu v dospělosti velum většinou zcela chybí.[3][4]

Lupeny jsou bílé, volné, bříškaté a na ostří vločkaté.[4]

Třeň dosahuje 100 - 150 (200) × 20 - 60 milimetrů, je bílý, plný a směrem dolů se rozšiřuje ve vejčitou hlízu 30 - 80 milimetrů širokou, často kořenující.[4][3][2] Hlízu kryje bělavá až krémová pochva, která po otlačení nabíhá do rezavo-okrova.[3] V horní části třeně je umístěn prsten, který během růstu mizí - předtím je poměrně masitý, snadno drolivý a vločkovitý.[3] Povrch třeně je pomoučený až jemně šupinkatý.[4]

Dužnina houby je bílá, v dospělosti má nepříjemný pach připomínající rybinu nebo mořské řasy.[3]

Mikroskopický[editovat | editovat zdroj]

Výtrusný prach je krémový spóry mají elipsovitý tvar, dosahují 9 - 12 × 6 - 8 μm a jsou amyloidní.

Výskyt[editovat | editovat zdroj]

Roste v oblastech teplomilné květeny na podkladech se zvýšeným obsahem vápníku.[5] Žije jako mykorhizní symbiont listnatých stromů - dubů a borovic.[3] Fruktifikuje od července do září.[4]

Rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Roste v severní Africe (Alžír, Egypt, Maroko), Asii (Kazachstán) a v Evropě, kde je rozšířená v následujících zemích: Bulharsko, Francie, Itálie (Sardinie), býv. Jugoslávie, Německo, Portugalsko, Rakousko, Slovensko, Švýcarsko, Španělsko (Baleáry), Ukrajina a Velká Británie.[4]

Patrně nejstarší publikovaný nález z území současné České republiky byl učiněn 3. srpna 1927 na Brněnsku českým mykologem Františkem Skyvou a p. uč. Švestkou. V roce 1934 již uvádí Veselý také nález z oblasti Čech z okolí Slaného.[6] Poslední nálezy z oblasti Čech pocházejí z poloviny 20. století,[4] na Moravě byla nalezena i recentně.[5]

Území České republiky tvoří severní hranici areálu výskytu. Byly odtud publikovány nálezy mimo jiné z následujících chráněných území:

Záměna[editovat | editovat zdroj]

V důsledku zbarvení a růstu v teplých oblastech pod listnáči může být zaměněna s dalšími světle zbarvenými druhy podobných stanovišť. Většina z nich je v České republice vzácná, případně se vyskytuje pouze v jižní Evropě:

Ochrana[editovat | editovat zdroj]

Muchomůrka vejčitá je zařazena do Červeného seznamu (2006) jako kriticky ohrožený druh (CR)[5] Je zahrnuta i do Červené knihy jako kriticky ohrožený druh (E).[4] Efektivní ochranu lze zajistit jen formou územní ochrany a za předpokladu zachování druhové skladby dřevin a šetrného hospodaření v lesích.[4] O nálezech je vhodné informovat nejbližší mykologické pracoviště.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. SKYVA, František. Tři nové houby pro Moravu (Trois espèces nouvelles pour Morava). In: VELENOVSKÝ, Josef. Mykologia. Praha: Československý klub mykologický, 1927. Ročník / svazek IV / 7-8. Kapitola Amanita ovoidea, s. 92-94.
  2. a b HAGARA, Vladislav. Ottova encyklopedie hub. Praha: Ottovo nakladatelství, 2015. 1152 s. ISBN 978-80-7451-407-4. Kapitola Muchomůrka vejčitá, s. 874. (česky) 
  3. a b c d e f BERAN, Miroslav; HOLEC, Jan. Přehled hub střední Evropy. Ilustrace Bielich. Praha: Academia, 2012. 624 s. ISBN 978-80-200-2077-2. S. 352. 
  4. a b c d e f g h i KOTLABA, František, a kolektiv. Červená kniha 4: ohrozených a vzácnych druhov rastlín a živočíchov SR a ČR. Bratislava: Príroda, 1995. 220 s. ISBN 80-07-00735-0. Kapitola Muchotrávka vajcovitá, s. 83. (slovensky) 
  5. a b c d e BIEBEROVÁ, Zuzana. Amanita ovoidea (Bull.: Fr.) Link. In: HOLEC, Jan; BERAN, Miroslav. Červený seznam hub (makromycetů) České republiky. Praha: Příroda, 2006. Dostupné online.
  6. VESELÝ, Rudolf. Atlas hub evropských, Amanita - muchomůrka. Příprava vydání Karel Kavina, Albert Pilát. Svazek I.. Praha: Karel Kavina a Albert Pilát vlastním nákladem, 1934. 80 s. Kapitola 11. Amanita ovoidea (Bull.) Pers. Muchomůrka vejčitá., s. 8. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]