Lordan Zafranović

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Lordan Zafranović
Lordan Zafranović v pražské La Fabrice (2015)
Narození 11. února 1944 (74 let)
Maslinica, Šolta
Jugoslávie Jugoslávie
Alma mater Akademie múzických umění v Praze
Aktivní roky 1961
Umělecké ceny
Zlatá palma
1979 – Okupace ve 26 obrazech (nominace)
Zlatá aréna za režii
1981 – Pád Itálie
1986 – Večerní zvony
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Lordan Zafranović (* 11. února 1944 Maslinica, Šolta) je chorvatský režisér jugoslávského původu, vrcholný představitel tzv. černé vlny jugoslávského filmu.

Biografie[editovat | editovat zdroj]

Po studiu literatury a vizuálního umění na univerzitě ve Splitu přešel Zafranović na pražskou FAMU, kde v roce 1971 promoval jako absolvent režie ve třídě Elmara Klose. Skupina uznávaných jugoslávských režisérů, kteří v 60. a 70. letech na této škole studovali, se souhrnně označuje jako tzv. Pražská škola. Kromě Zafranoviće se do této školy řadí i Emir Kusturica, Goran Paskaljević či Rajko Grlić.

Jeho první práce, které vznikaly na počátku 60. let, byly především krátkometrážní experimenty s absurdními situacemi se sklonem ke grotesce – za ně se mu dostalo ocenění Mistra amatérského filmu. Prvním jeho celovečerním filmem byla v roce 1969 Nedjelja (Neděle). Výrazně na sebe Zafranović upozornil v roce 1975 snímkem Muke po Mati (Utrpení Matouše), který mu později vynesl i cenu kritiky. Snímek byl i jeho první spoluprací s avantgardním bělehradským spisovatelem Mirkem Kovačem, který pro něj v budoucnosti napsal i další filmové scénáře.

Nejznámějším dílem Lordana Zafranoviće je potom válečná trilogie, reflektující běžný život v Jugoslávii za druhé světové války. Její první díl, Okupace ve 26 obrazech (1978), byl oceněn Velkou Zlatou arénou na letním filmovém festivalu v Pule (dnešní Chorvatsko) a dalšími 22 cenami na dalších světových festivalech. Příběh vyprávějící osudy dvou mladých mužů v okupovaném Dubrovníku se dočkal i dvou volných pokračování – Pád Itálie (1981) a Večerní zvony (1988). Tato trilogie vzbudila svého času velký ohlas i mezi laickou veřejností. Kontroverzní spojení erotiky s politickým cítěním (inspirováno režiséry Pierem Paolem Pasolinim, Luchinem Viscontim a Bernardem Bertoluccim) i samotné znázornění nevybíravého chování Chorvatů za války donutilo svého režiséra po roce 1990 přiznat, že je politickým disidentem v postjugoslávském Chorvatsku.

V polovině 80. let se zaměřil na intimní milostná témata prodchnutá erotikou, například snímkem Kousnutí anděla (1984). Mimo to natočil Zafranović i mnohé televizní inscenace pro Radiotelevizija Srbije a Hrvatska radiotelevizija. V 90. letech se vrátil do Prahy, kde natočil film Má je pomsta. V roce 2012 uvedla televize jeho dokumentární cyklus Tito – poslední svědci testamentu.

Lordan Zafranović nyní žije střídavě v Chorvatsku a v Praze.

Filmografie (výběr)[editovat | editovat zdroj]

1969 Neděle
1973 Kronika jednoho zločinu
1975 Utrpení Matouše
1978 Okupace ve 26 obrazech
1981 Pád Itálie
1984 Kousnutí anděla
1986 Večerní zvony
1988 Haloa – prázdniny kurvy
1994 Úpadek století – testament L. Z.
1995 Má je pomsta
2012 Tito – poslední svědci testamentu

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Lordan Zafranović na anglické Wikipedii.