Přeskočit na obsah

Čarovné housle

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Le Violoneux)
Čarovné housle
Le Violoneux
Čarovné housle (Le Violoneux), titulní strana klavírního výtahu
Čarovné housle (Le Violoneux), titulní strana klavírního výtahu
Základní informace
Žánr„bretaňská legenda“ (opereta)
SkladatelJacques Offenbach
LibretistaEugène Mestépès a Émile Chevalet
Počet dějství1
Originální jazykfrancouzština
Datum vzniku1855
Premiéra31. srpna 1855, Paříž, Théâtre des Bouffes-Parisiens (salle Lacaze)
Česká premiéra30. října 1859, Brno, Městské divadlo (německy) / 18. května 1867, Praha, Prozatímní divadlo (budova Novoměstského divadla) (česky)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Čarovné housle (též překládáno jako Šumař, ve francouzském originále Le Violoneux[p 1] je opereta – autoři ji žánrově označují jako „bretaňská legenda“ („légende bretonne“) – o jednom dějství francouzského skladatele Jacquese Offenbacha na libreto Eugèna-Gastona Mestépèse a Émila Chevaleta z roku 1855.

Vznik, charakteristika a historie[editovat | editovat zdroj]

Dne 5. července 1855 otevřel Jacques Offenbach své divadlo Théâtre des Bouffes-Parisiens. Probíhající světové výstavě přispěla k tomu, že se toto divadlo stalo rychle fenoménem pařížského kulturního života a jeho návštěva společenskou nezbytností. I když úvodní program divadla – hudební aktovky Probdělá noc, Dva slepci a pantomima Harlekýn holičem – měly úspěch, musel program ještě během léta postupně obměňovat. Tak přišly na řadu Sen letní noci, pantomima Pierot klaunem, komická opereta Une pleine eau a konečně Čarovné housle, jež měly premiéru v poslední srpnový den.[1]

Myšlenka na toto dílo měla původně podobu monologické scénky pro zpěváka Bouffes-Parisiens Josepha Darciera (1819–1883), představitele bretaňského hudce Mathieua, která však libretistům – Offenbachovu dávnému příteli, novináři a spisovateli Émilu Cheveletovi a tajemníkovi Bouffes-Parisiens Eugènu Mestépès – nakonec vyrostla na nedlouhou jednoaktovou scénu, v níž vedle hlavní postavy vystupoval mladý pár. Jeho mužskou část, nedovtipného mladíka Pierra, získal Jean Berthelier, hvězda tehdejšího Offenbachova souboru, který také pro dívčí roli Reinette navrhl mladou herečku a svou tehdejší milenku Hortense Schneiderovou, nedávno přišlou do Paříže z Bordeaux a pozdější offenbachovskou interpretku par excellence.[2]

V repertoáru Bouffes-Parisiens se jedná o první dílo, které se v takové míře dovolává citu diváků. Libreto hodnotí i Offenbachův životopisec Jean-Claude Yon jako „fádní a sentimentální“, ale hudba je značně obohacuje; už první kritiky v časopise Le Ménéstrel hovořily o „triumfu hudby a slz“ a tvrdily, že dílo je „proniknuto odstínem něžné melancholie, který zušlechťuje jeho veselí a činí jeho bolesti dojemnějšími“.[3] Kritický úspěch byl zcela sdílen obecenstvem; i když dílo nedosáhlo v popularitě Dvou slepců, zůstalo na trvalém repertoáru divadla i poté, co roli Hortense Schneiderové – pro niž se tento debut stal začátkem hvězdné kariéry – v roce 1860 převzala Marie Cico.[4]

Offenbach vydal Čarovné housle již roku 1855 v nakladatelství Brandus & Cie. V roce 1860 pak vydal i německojazyčnou verzi v berlínském nakladatelství Ed. Bote & G. Bock. Tu textově podstatně upravil Adolf Bahn : děj se přesunul z Bretaně do jižního Německa a hlavní postavy se přejmenovaly na Martina, Petera a Rose; rovněž název byl pozměněn, a to na Martin der Geiger (Houslista Martin), s podtitulem Die Zaubergeige (Čarovné housle). Znalec a vydavatel Offenbachova díla Jean-Christophe Keck mezi prameny skladatelovy tvorby k těmto dvěma verzím připočítává též úpravu pro londýnská představení Bouffes-Parisiens z roku 1857 a Treumannovu/Binderovu vídeňskou úpravu z roku 1858.[5] V anglicky mluvícím světě se rozšířila verze, kterou připravil adaptátor řady francouzských operet Henry Brougham Farnie. Pod názvem Breaking the Spell měla premiéru 2. května 1870 v londýnském Lyceum Theatre[6]

Opereta má předehru a osm zpěvních čísel.

Karl Kraus zmiňuje Čarovné housle ve své obdivné básni Offenbach z roku 1923.[7]

Inscenační historie[editovat | editovat zdroj]

Bouffes-Parisiens uvedly Čarovné housle na zájezdě v Londýně (St.James's Theatre) v létě 1857[5] a na první letní sezóně v mondénním lázeňském středisku Bad Ems v létě 1858[8]. 27. dubna 1860 divadlo hostovalo v budově Théâtre-Italien s programem, který mimo jiné (především Orfea v podsvětí) obsahoval i Čarovné housle; představení byl přítomen i císař Napoleon III. a císařovna Evženie.[9] Toto dílo patřilo také mezi první, kterých se chopila provinční francouzská divadla: již v lednu 1856 se Čarovné housle hrály v Bordeaux.[10]

Ze zahraničních divadel uvedlo Čarovné housle jako první vídeňské divadlo Carltheater.[11] To od obrovského úspěchu Zasnoubení při lucernách v říjnu 1858 uvádělo v rychlém sledu další díla z repertoáru Bouffes-Parisiens. Na Čarovné housle (Die Zaubergeige, odtud i pozdější český název) došlo 30. dubna 1859. Podobně jako u jiných Offenbachových děl, které byly v Carltheater uvedeny, text přeložil Carl Treumann a hudbu upravil a pro podmínky svého divadla z klavírního výtahu znovu instrumentoval kapelník Carl Binder; mimo jiné v této úpravě poprvé je úloha Pierra (překřtěného na Antoina) pojednána jako kalhotková role, tj. pro ženský hlas, na což pak navazovaly i pozdější inscenace ve středoevropském prostoru (kde byl vysoký tenor francouzského typu málo pěstovaným oborem). Z autorskoprávního i uměleckého hlediska to byl povážlivý přístup, který se upravil až Offenbachovou smlouvou s Treumannem v roce 1860.[12][13][14] V této podobě dostal Le Violoneux poprvé i název Die Zaubergeige, tj. Čarovné housle, který byl později převzat i pro českou podobu. Dílo se líbilo, i když kritika se pozastavovala nad textem, který nebyl tak humorný a pikantní jako u dřívějších děl. „Těžko pochopit, jak se takový obrat v závěru, který je úplně cítit Kotzebuem, dostal na prkna Bouffes-Parisiens,“ psala Die Presse.[15] Velkou společenskou i uměleckou událostí se stalo, když 28. a 30. ledna 1861 v Carltheater dirigoval Čarovné housle a Svatbu při lucernách sám Offenbach;[16] divadlo pro tuto příležitost přešlo na Offenbachovu původní instrumentaci.[17] Inscenace zde dosáhla dosáhla celkem dvaceti představení a dalších osmnácti pak ve Franz-Josefs-Kai-Theater (Treumann-Theater), kam velká část personálu Carltheater roku 1860 přešla.[18] Zde také 21. června 1862 mohlo obecenstvo spatřit původní pařížskou inscenaci, kterou soubor Bouffes-Parisiens zařadila na program svého vídeňského turné.[18]

Z Vídně se Čarovné housle brzy rozšířily, a to i do Uher a do českých zemí. Roku 1860 se hrály například v zemském divadle v Lublani.[19] V Budapešti je nejprve hrálo 8. června 1859 německy v budově letního divadla hostující vídeňské Carltheater, v červnu 1860 je nastudovalo přímo německojazyčné Městské divadlo v Pešti, 14. března 1861 pak byly uvedeny maďarsky v pešťském Národním divadle jako Varázs-hegedű. Ještě v roce 1861 je maďarsky uvedla i divadla v Košicích a Kluži, roku 1866 pak poprvé divadlo v Debrecínu.[20] Již roku 1860 vydal Offenbach svou partituru u svého německého nakladatele, nakladatelství Bote & Bock, ve textové úpravě Adolfa Bahna pod názvem Martin der Geiger (Houslista Martin). V ní se děj přesunul z Bretaně do jižního Německa a hlavní postavy se přejmenovaly na Martina, Petera a Rose. A protože jistá sentimentalita, mytizace hudby a vojenská tematika (již Čarovné housle obsahovaly zejména ve scéně Reinettina vojenského cvičení[3]) byly oblíbené prvky německého lidového divadla, získalo si toto dílo v Německu trvalou popularitu, byť se neřadilo k nejhranějším Offenbachovým kusům. V polštině se tato opereta hrála pod názvem Skrzypki czarodziejskie nebo Czarodziejskie skrzypce poprvé roku 1865 ve lvovském Skarbovského divadle, poté například roku 1867 v městském divadle v Krakově, roku 1871 ve varšavském divadle Tivoli a roku 1873 v Lodži.[21][22]

V Dánsku Čarovné housle uvedlo poprvé 6. února 1874 kodaňské divadlo Casino. Libreto přeložil Julius Petersen pod názvem Violinspilleren. Později je v Kodani hrál Nørrebros Teater pod názvem Den gamle Landsbymusikant (1887) a Det intime Teater pod názvem Den fortryllede Violin (1920). Divadelní společnosti je hrály i mimo Kodaň (Aarhus 1874, Vejle 1884).[23][24]

Ve Španělsku ji poprvé uvedlo madridské divadlo Teatro de la Zarzuela roku 1870 pod názvem El violinista, překlad pořídili Mariano Pina Dominguez a Federico Jacques.[25] Již předtím – roku 1865 – však byly Čarovné housle hrány v kubánské Havaně.[26]

Čarovným houslím připadla také čestná úloha na velkém koncertu dne 18. listopadu 1880 v Théâtre de la Gaîté, kterým se Offenbachovi spolupracovníci z různých údobí jeho kariéry rozloučili s nedávno zesnulým skladatelem. Vedle árií a úryvků z různých jeho děl zazněly celé Čarovné housle, v nichž trojici úloh zazpívali Victor Maurel, Victor Capoul a Jeanne Granier.[27]

Jako řada Offenbachových raných a nevelkých děl zmizely Čarovné housle po jeho smrti z repertoáru velkých divadel (výjimkou je například inscenace Théâtre de l'Opéra-Comique v letech 1901–1902[28]). Na menších a amatérských scénách však je tato „bretaňská legenda“ dosud živá. Roku 2005 byla uvedena koncertně na Festivalu Jacquese Offenbacha v Bad Ems.[29]

Čarovné housle v českých zemích[editovat | editovat zdroj]

V českých zemích jako první uvedlo Čarovné housle již 30. října 1859 brněnské městské divadlo ve vídeňské Treumannově verzi.[30] V pražském Stavovském divadle byly Čarovné housle uvedeny s téměř tříměsíčním zpožděním, přičemž se divadlo přidrželo berlínské Bahnovy úpravy.[31] Kritika pražského listu Bohemia dílo odsoudila: „Slabší zmetek, než takzvanou operetu – sit venia verbo – Martin der Geiger si lze stěží představit, jak co do hudby, tak co do textu.“ V porovnání se třemi vynikajícími Offenbachovými díly, které Praha do té doby poznala – Svatba při lucernách, Děvče z Elizonda a Orfeus v podsvětí – se listu zdálo, „jako by nějaký břídil pod triviální výplod své fantazie načmáral Offenbach feci“.[32] Čarovné housle hrála rovněž další německá divadla v českých zemích (Plzeň 1869[33]).

Offenbachova díla byla v 50. a 60. letech 19. století velmi oblíbena i českými diváky, a proto se jich řada záhy dostala na repertoár Prozatímního divadla (založeno 1863). Mezi ně patřily i Čarovné housle. Prozatáímní divadlo použilo materiály od nakladatelství Bote & Bock, tedy ve zmíněné úpravě Adolfa Bahna, avšak „volně zčeštěné od B. P.“ s využitím Treumannova překladu, totiž ponechávající francouzské dějiště a jména (ovšem z vídeňské, ne pařížské verze). Poprvé byly uvedeny 18. května 1867 v kombinaci se Škroupovým Dráteníkem.[34][35] Národní noviny (nahrazující v té době zastavené Národní listy) přivítaly novinku jen podmínečně; podle referenta tato „jednoaktová operetka […] náleží k lepším plodům zhýralé musy Sekvanského skladatele a poněkud lépe na naší půdě se vyjímá, než nedávno provedená vší umělecké vážnosti a ceny prostá práce Dafnis a Chloé, za podobné novinky nemůžeme být nikterak povděčni, co se hodí pro Paříž nebo Vídeň, dávno se ještě nehodí pro obecenstvo naše“.[36] Kritika zjevně považovala pro české obecenstvo za vhodnější sentimentální Čarovné housle před Dafnisem a Chloé uvádějícím na scénu nevázanou milostnou hru, obecenstvo však rozhodlo ve prospěch druhého zmíněného kusu a Čarovné housle se dočkaly jediné reprízy 11. června téhož roku.[37]

Po Praze uvedlo Čarovné housle v češtině také plzeňské městské divadlo, a to poprvé 24. října 1870.[38]

V roce 1964 pořídil Československý rozhlas Praha rozhlasovou nahrávku operety v novém překladu pod názvem Šumař.[39]

Osoby a první obsazení[editovat | editovat zdroj]

osoba hlasový obor světová premiéra (31.8.1855) vídeňská premiéra (30.4.1859)[11] pražská premiéra (22.1.1860) premiéra v češtině (18.5.1867)
Kmotr Mathieu, vesnický šumař [Mathieu, starý houslař; otec Martin] tenor Joseph Darcier (vl. jm. Joseph Lemaire) Carl Treumann Friedrich B. Hassel Josef Kysela
Pierre, dřevákář [Antoine, mladý sedlák; Petr, sedlák] tenor (soprán) Jean Berthelier Anna Grobecker Markwordt Terezie Ledererová
Reinette [Georgette; Róza], Mathieuova schovanka soprán Hortense Schneider Helene Weinberger Müller Marie Pisařovicová
Dirigent: Jacques Offenbach Karl Binder … Adolf Čech

Děj opery[editovat | editovat zdroj]

(Náves v Bretani) Dřevákář Pierre přichází ve špatné náladě. Právě byl odveden k vojsku, jak svědčí číslo připevněné na jeho klobouku. Nechce se mu na vojnu a už si představuje, jaká nebezpečí mu v bitvách hrozí (č. 1 árie Conscrit! Conscrit!... Il m' sembl' déjà que la bataille). Tady na návsi jej nalézá jeho milá Reinette. Pierre jí vypráví o svém zklamání. Jeho zámožný strýc, na nějž spoléhal, že ho z vojny vyplatí, mu prásk dveřmi před nosem. Reinette se nabízí, že požádá o pomoc svého kmotra Mathieua, vesnického šumaře, ale Pierre horlivě odmítá. Domnívá se totiž, že kmotr Mathieu je čaroděj. Peníze, které má, přece nemohl vydělat jen hudbou, a navíc jej prý Pierre jednou o půlnoci potkal na lesní mýtině, kde Mathieu nejprve hrál na housle tak, že to člověka u srdce bralo, a pak se rozplakal a vyprávěl sám sobě, že mu kdysi otec radil, aby v nejvyšší nouzi housle rozlomil, a tak že najde štěstí. Ale kmotr Mathieu má své housle příliš rád, než aby se k tomu odhodlal (č. 1a melodram). Reinette je příhodou dojata, ale Pierra jenom utvrdila v tom, že kmotr Mathieu má spolky s ďáblem.

Reinette má tedy jiný nápad, jak Pierra před vojnou zachránit. Proti zvyklostem sama nabízí mladíkovi manželství: novomanžela přece neodvedou. Pierre nadšeně souhlasí (č. 2 duettino J' sais bien que c' n'est pas l'usage… Allons, mon cousin).

Scéna z Čarovných houslí, detail z titulního listu partitury.

Mladý pár nachází v objetí kmotr Mathieu. Reinette jej vítá a dává mu kmotřenecké políbení, Pierre se mu však co možná vyhýbá a drží se stranou. Mathieu vypráví, že dnes má hrát na zámku na svatbě krásné a hodné zámecké slečny. Proto s sebou nese i své milované housle, které by neprodal ani za pytel zlaťáků. N a Reinettino přání jí Mathieu hraje a zpívá své rondo (č. 3 Le violoneux du village… Eh lon lon la, Dieu vous donna les jambes). Krásná melodie dojme i Pierra, ale jakmile dozní, mlídenec se raději vytratí.

Reinette vypráví nyní kmotrovi o nastávajících zásnubách. Ale co když to na vojenské úřady neudělá dojem a Pierra stejně odvedou? V tom případě je Reinette rozhodnuta odejít k vojsku sama jako kuchařka. Nemá sice mužskou sílu, ale zato více odvahy než její snoubenec. Za doprovodu kmotra Mathieua pak na důkaz svých slov předvádí přísné vojenské cvičení (č. 4 duet Le clairon sonne à la parade… Rataplan, plan, plan). A protože pokud by Reinette skutečně odešla k vojsku, zůstal by kmotr ve vsi sám, vydává se Mathieu na zámek, aby se pokusil pro Pierra něco zařídit. Housle prozatím nechává na opatrování Reinettě.

Pierre se vrací a je rozezlen, když vidí, jak se Reinette laská s houslemi. A jednak z touhy zničit očarovaný nástroj, jednak ze zvědavosti, jakého že štěstí se dočká ten, kdo je rozlomí, jí housle sebere a rozbije o kámen (č. 4a duet Qué qu' je vois!... V'là qu'à c't' heure). Kmotr Mathieu se právě vrací. Vyprosil si na zámku osvobození Pierra od vojenské služby a teď vidí své milované housle zničené jeho rukou (č. 5 cantabile Je t'apportais ta délivrance). Je zdrcen. Reinette nachází v rozbitých houslích dopis od Mathieuova otce; obsahuje dokládající nárok kmotra Mathieua na zámek Kerdrel, k jehož panství patří i jejich vesnice. Mathieua však zámek nezajímá – ať zůstane jeho svývajícím obyvatelům. Ničí dopis a vrací se v slzách ke svým houslím. Pierre je zahanben a nešťasten a slibuje svému dobrodinci, že housle opraví, aby Mathieu mohl zůstat tím, čím je a čím chce být – prostým vesnickým šumařem. Mathieu mu promíjí a žehná mladému páru (č. 6 melodram a finále-kuplet Tout petit dans ce village).

Instrumentace[editovat | editovat zdroj]

Dvě flétny (2. též pikola), hoboj, dva klarinety, fagot; dva lesní rohy, dvě trubky, pozoun; bicí souprava; smyčcové nástroje (housle, violy, violoncella, kontrabasy).[40]

Diskografie[editovat | editovat zdroj]

  • 1948 (rozhlasová nahrávka ORTF, nevydaná) Zpívají: (Mathieu) Lucien Lovano, (Pierre) Francis Lenzi, (Reinette) Germaine Parat. Orchestre Radio Lyrique de l'ORTF řídí Jean Hainault.
  • 1950 (rozhlasová nahrávka, CD Cantus Classics 2010) Zpívají: (Mathieu) Gunther Ambrosius, (Pierre) Franz Fehringer, (Reinette) Marie Madlen Madsen. Orchester des Hessischen Rundfunks řídí Kurt Schröder (v němčině)
  • 1964 (rozhlasová nahrávka, nevydaná) Zpívají: (Martin [=Mathieu]) Jaroslav Horáček, (Petr [=Pierre]) Karel Černý, (Róza [=Reinette]) Dagmar Rosíková. Pražský rozhlasový orchestr řídí Vlastislav Antonín Vipler (v češtině, překlad Josefa Odcházela)[39]
  • 1981 (rozhlasová nahrávka, CD 2004 Bourg BGC 09) Zpívají: (Mathieu) Christoph Mortagne, (Pierre) Gilles Butin, (Reinette) Marie Modeste. Orchestr Ensemble Instrumental řídí Louis-Vincent Bruère.[41]
  • 2022 (CD 2023 CPO 555 585-2) Zpívají: (Reinette) Sandrina Buendia, (Pierre) Pierre-Antoine Chaumien, (Mathieu) Armando Noguera. Kölner Akademie řídí Michael Alexander Willens (společně s Číslem 66)

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ Francouzsko-české slovníky překládají výraz „violoneux“ jako „vesnický houslista“ či „šumař“.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ YON, Jean-Claude. Jacques Offenbach. Paris: Gallimard, 2010. 800 s. ISBN 978-2-07-013097-9. S. 149, 760. (francouzsky) 
  2. ↑ Yon, c. d., s. 149.
  3. ↑ a b Yon, c. d., s. 150.
  4. ↑ Yon, c. d., s. 150, 230.
  5. ↑ a b KECK, Jean-Christophe. Dictionnaire Offenbach [online]. Jean-Christophe Keck [cit. 2015-11-29]. Dostupné online. (francouzsky) 
  6. ↑ NICOLL, Allardyce. History of English Drama, 1660-1900. Svazek 5/2. Cambridge: Cambridge University Press, 1959. ISBN 978-0-521-12936-7. S. 361. (anglicky) 
  7. ↑ KRAUS, Karl. Worte in Versen VII. – Offenbach [online]. textlog.de [cit. 2015-11-28]. Dostupné online. (německy) 
  8. ↑ Yon, c. d., s. 206.
  9. ↑ Yon, c. d., s. 230–231.
  10. ↑ Yon, c. d., s. 216.
  11. ↑ a b K. k. priv. Carl-Theater. Fremden-Blatt. 1859-04-30, roč. 13, čís. 98, s. 8. Dostupné online [cit. 2015-11-29]. (německy) 
  12. ↑ PLOOG, Karin. ... Als die Noten laufen lernten... Geschichte und Geschichten der U-Musik bis 1945. Svazek 1.1. Hamburg: Books on Demand, 2015. ISBN 978-3-7347-4508-9. S. 660. 
  13. ↑ Yon, c. d., s. 248–249.
  14. ↑ LOUBAT, Emmanuelle. La circulation des opérettes entre Paris et Vienne (1856-1904). Paříž, 2000 [cit. 2015-11-29]. 132 s. mémoire. Université Paris I — Panthéon-Sorbonne. Vedoucí práce Christophe Charle. s. 12. Dostupné online.
  15. ↑ Wiener Nachrichten – Carltheater. Die Presse. 1859-05-01, roč. 12, čís. 99, s. 4. Dostupné online [cit. 2015-11-29]. (německy) 
  16. ↑ Yon, c. d., s. 249.
  17. ↑ Loubat, s. 17.
  18. ↑ a b BRANSCOMBE, Peter. Die frühe Offenbach-Rezeption in Wien und Nestroys Anteil daran. Austriaca. Cahiers universitaires d'information sur l'Autriche. Červen 1998, čís. 46 (L'opérette viennoise), s. 48–49. ISSN 0396-4590. (německy) 
  19. ↑ SIVEC, Jože. Nemška opera v Ljubljani od leta 1861 do 1875. In: KOKOLE, Metoda; GRABNAR, Klemen. Jože Sivec: Opera na ljubljanskih odrih od klasicizma do 20. stoletja. Izbrana poglavja. Ljubljana: Muzikološki institut ZRC SAZU, 2010. ISBN 978-961-254-240-5. S. 163. (slovinsky)
  20. ↑ BOZÓ, Péter. Operett Magyarországon (1859–1960) forráskatalógus. Budapest: MTA BTK ZTI, 2013. Dostupné online. S. 139. (maďarsky)  Archivováno 18. 4. 2020 na Wayback Machine.
  21. ↑ SIWERT, Tadeusz; SEKOMSKA, Henryka; KULIGOWSKA, Anna; KRUK, Stefan; JABŁOŃSKI, Zbigniew; WARZENICA-ZALEWSKA, Ewa; WITKOWSKI, Michał. Dzieje teatru polskiego – Teatr polski od 1863 r. do schyłku XIX wieku. Příprava vydání Tadeusz Sivert. Svazek 3. Warszawa: Państwove Wydawnictwo Naukowe, 1982. 856 s. Dostupné online. ISBN 83-01-01365-6. S. 257, 334, 574. (polsky) 
  22. ↑ Cyfrove muzeum – Repertuar od 1781 [online]. Kraków: Stary Teatr Kraków [cit. 2020-02-16]. Dostupné online. (polsky) 
  23. ↑ NIELS, Jensen. Dansk Forfatterleksikon – Andre teatres repertoire 1722-1975 – Violinspilleren [online]. Kodaň: 2018-12-05 [cit. 2020-02-29]. Dostupné online. (dánsky) 
  24. ↑ NIELS, Jensen. Dansk Forfatterleksikon – Andre teatres repertoire 1722-1975 – Den gamle Landsbymusikant [online]. Kodaň: 2018-12-05 [cit. 2020-02-29]. Dostupné online. (dánsky) 
  25. ↑ JASSA HARO, Ignacio. Con un vals en la maleta: viaje y aclimatación de la opereta europea en España. Cuadernos de música iberoamericana. Červenec-prosinec 2010, čís. 20, s. 118. ISSN 1136-5536. (španělsky) 
  26. ↑ MACCARTHY, Henry W. Cuban Zarzuela And The (Neo)Coloniel Imagination: A Subaltern Historiography Of Music Theater In The Caribbean. Athens, 2007. doktorská práce. Ohio University, College of Fine Arts. . s. 67.
  27. ↑ Yon, c. d., s. 618–619.
  28. ↑ LETELLIER, Robert Ignatius. Opéra-Comique. A Sourcebook. Newcastle upon Tyne: Cambridge Scholars Publishing, 2010. 853 s. ISBN 978-1-4438-2140-7. S. 592. (anglicky) 
  29. ↑ Jacques-Offenbach-Festival - Aufführungsstatistik [online]. Jacques-Offenbach-Gesellschaft [cit. 2015-12-13]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-01-05. (německy) 
  30. ↑ Neuigkeiten und Anzeiger-Blatt für Mähren. 1859-10-30, roč. 9, čís. 264, s. 4. Dostupné online [cit. 2015-11-28]. (německy) 
  31. ↑ Königlich ständ. Theater in Prag. Bohemia. 1860-01-22, roč. 33, čís. 19, s. 6 (168). Dostupné online [cit. 2015-11-29]. ISSN 1212-6225. (německy) 
  32. ↑ Theater. Bohemia. 1860-01-24, roč. 33, čís. 21, s. 5 (183). Dostupné online [cit. 2015-11-29]. ISSN 1212-6225. (německy) 
  33. ↑ HRDINOVÁ, Marie. Deutsches Theater in Pilsen. Geschichte des Deutschen Theaters in Pilsen in den Jahren 1869–1875. Brno, 2006 [cit. 2020-02-05]. 146 s. disertační práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Jiří Munzar. s. 119. Dostupné online.
  34. ↑ ŠTĚPÁN, Václav; TRÁVNÍČKOVÁ, Markéta. Prozatímní divadlo 1862–1883. Svazek I.. Praha: Academia / Národní divadlo, 2006. 744 s. ISBN 80-200-1480-2. S. 323. 
  35. ↑ Novoměstské divadlo. Národní noviny. 1867-05-18, roč. 1, čís. 21, s. 3. Dostupné online [cit. 2015-11-29]. ISSN 1803-0297. 
  36. ↑ Věstník umění a literatury – Divadlo. Národní noviny. 1867-05-22, roč. 1, čís. 25, s. 3. Dostupné online [cit. 2015-11-29]. ISSN 1803-0297. 
  37. ↑ Prozatímní divadlo I. 1862–1883, s. 224.
  38. ↑ Sto let českého divadla v Plzni. In: Plzeň / Praha: Západočeské nakladatelství / Divadelní ústav, 1965. Kapitola Přehled premiér /1965–1965/, s. 204.
  39. ↑ a b Archivní a programové fondy Českého rozhlasu – Šumař, opereta o jednom dějství [online]. Praha: Český rozhlas [cit. 2015-11-29]. Dostupné online. 
  40. ↑ Offenbach - Keck Le Violoneux (OEK critical edition) (1855) [online]. Berlin: Boosey and Hawkes [cit. 2015-12-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  41. ↑ Recordings of Le Violoneux by Jacques Offenbach [online]. CLOR (Brian Capon) [cit. 2015-11-29]. Dostupné online. (anglicky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • JANOTA, Dalibor. Česká a světová opereta. Praha: NS Svoboda, 2020. 872 s. ISBN 978-80-205-0641-2. S. 465–466. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Čarovné_housle&oldid=23318458“