Lešek III.
Lešek III. (polsky Leszko III.) – legendární vládce Polska, byl poprvé zaznamenán v Kronice Vincenta Kadlubka (polsky Kronika Wincentego Kadłubka)[1]. Syn Leška II., otec Popiela I. a děd Popiela II.
Legenda[editovat | editovat zdroj]
Podle Vincenta Kadlubka (polsky Wincenty Kadłubko) Lešek III. svedl 3 (slovy tři) vítězné bitvy s vojsky Julia Cézara (100 př. n. l. – 44 př. n. l.). Když bojoval v Parthské říši, porazil Marcuse Liciniuse Crassuse. Podle kronikáře vládl kmenu Dáků, Parthům a zemím, které ležely dál za zemí Parthů.
Zase podle jiné kroniky (Kronika velkopolská), jeho vláda sahala na západě po Vestfálsko, Sasko, Bavorsko a Durynsko. Poražený Julius Cézar mu měl dát za manželku svou sestru Julii (ale kterou, Julius Cézar měl sestry dvě – Julii Minor a Julii Major), která pak dostala věnem Bavorsko. Od Leška III. zase získala "srbskou provincii", tedy Lužicko. Julie založila dvě města, které pojmenovala svým jménem: Julius, dnes Lebus (německy Lebus, polsky Lubusz, česky i dolnolužickosrbsky Lubuš) a Julin, dnes Lublin (latinsky Lublinum, podle Velkopolské kroniky však Wolin, dřív znám také jako Julin[2], polsky Wołyń[3][4], německy Wollin, česky Volyně, Volín). Pod nátlakem senátu Cézar zkoušel získat zpět Bavorsko, čímž chtěl vyvolat konflikt s Leškem III., který v návaznosti na jeho jednání poslal svou ženu, Cézarovu sestru, zpět do Říma.
Z manželství s Julii měl mít syna Popiela I. Po jejím "odsunutí" do Říma se oženil s konkubínou, která mu porodila 20 synů (slovy dvacet), kteří po jeho smrti získali svá samostatná knížectví.
Legenda o Leškovi III. byla více fantastickým dílem, než realistickým zápisem události. Pozdější kronikáři se pokusili o její racionalizaci. Jan Dluhoš (polsky Jan Długosz) vynechal příběh o Cézarovi a napsal, že Lešek III. dbal o to, aby byl dobrý vládce a pomáhal Maďarům ve válkách s Řeky a Italy. Martin Bíelský (polsky Marcin Bielski) přenesl jeho panování do doby Karla Velikého.
Potomkové dle legendy[editovat | editovat zdroj]
V závorce je uveden polský název. Za pomlčkou pak země, kterou od otce konkrétní syn získal.
- Popiel I. – nástupce trůnu
- Boleslav (Bolesław) – Pomořansko (Pomorze)
- Kazimír (Kazimierz) – Kašubsko (Kaszuby)
- Vladislav (Władysław) – Kašubsko (Kaszuby)
- Vratislav (Wratysław) – Rujánu (Rania)
- Oddon – Holštýnsko (Dytywonia)
- Barwin – Pomořansko (Pomorze)
- Přibyslav (Przybysław) – Holštýnsko (Dytywonia)
- Přemyslav (Przemysław) – Braniborsko (Zgorzelice, také jako Brandenburgia)
- Jaksa – nejspíše Lužické Srbsko (Biała Serbia)
- Semian – nejspíše Lužické Srbsko (Biała Serbia)
- Siemovít (Siemowit) – Braniborsko (Zgorzelice, také jako Brandenburgia)
- Siemomysl (Siemomysł) – Braniborsko (Zgorzelice, také jako Brandenburgia)
- Bogdal – Pomořansko (Pomorze)
- Spytihněv (Spicygniew) – Svobodné hanzovní město Brémy (Brema)
- Spytimír (Spicymir) – Lüneburg (Luneburg)
- Zbyhněv (Zbigniew) – Štětín (Szczecin)
- Soběslav (Sobiesław) – hrad Dahlenburg (gród Dalen)
- Vizimír (Wizymir) – Wismar (Wyszomierz)
- Čestmír (Czestmir) – Holštýnsko (Dytywonia)
- Věslav (Wisław) – Magdeburg (Międzyborze)
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ Mistrz Wincenty tzw. Kadłubek, Kronika Polska, tł. i oprac. B. Kürbis, Wrocław 1996, s. 26-28 (I, 13)
- ↑ Kodeks dyplomatyczny Wielkopolski, který obsahuje záznamy od roku 1400, t. 4, Poznań 1881 – Mapa Wielkopolski, autor Dr. T. Szulc.
- ↑ ks. Stanisław Kozierowski: Atlas nazw geograficznych Słowiańszczyzny Zachodniej. T. Zeszyt I. Poznań: 1934.
- ↑ Antoni Rehman: Niżowa Polska opisana pod względem fizycznogeograficznym. Lwów: Drukarnia Ludowa, 1904, s. 352.
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- Jerzy Strzelczyk: Mity, podania i wierzenia dawnych Słowian. Poznań: Rebis, 2007. ISBN 978-83-7301-973-7.
- Jerzy Strzelczyk: Od Prasłowian do Polaków. Kraków: Krajowa Agencja Wydawnicza, 1987. ISBN 83-03-02015-3.
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Lešek III. na Wikimedia Commons
