Popiel II.

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Popel
Popiel II. - Mědiryt z přelomu 17. století/18. století, ze sbírek Rakouské národní knihovny
Popiel II. - Mědiryt z přelomu 17. století/18. století, ze sbírek Rakouské národní knihovny
Narozenípřelom 8. století / 9. století
Úmrtípolovina 9. století
PředchůdcePopiel I.
NásledovníkSiemovít
RodičePopiel I.
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Popiel ІІ. (latinsky de regno Pumpil) je postava slovanské mytologie, legendární vládce Polanů, také Goplanů, nebo Popielů z 9. století. Byl to syn Popiela I. syna Leška III. syna Leška II.) (ca 840–870). Jeho jméno bylo historiky rekonstruováno jako Popel, Pąpyl.

Jednalo se o polského knížete, z dynastie Popielů. Kronikář Gallus Anonymus jej popisoval jako velmi zlého a nespravedlivého panovníka. Též je znám jako Popiel s přízviskem „kterého sežraly myši“. Podle legendy se to mělo stát v Myší věži u jezera Gopło.

První verze jména, slova[editovat | editovat zdroj]

Verze jména Popel byla ustálena v Malopolské ročence[pozn. 1], její nejstarší rukopisy pochází z 15. století. Z této verze pochází také Popiel, jak tvrdil Gerard Labuda[1]. Polská kronika (polsky Kronika Polska), tedy rukopis z knihovny Zamojských, byla nazvána "rukopis Z", a zaznamenává dvě verze tohoto jména:

  • na třetí kartě v nadpisu č.1 se objevuje dvakrát slovo Popel
  • na třetí kartě v nadpisu č.3 se objevuje dvakrát slovo Pumpil

Po roce 1312 byl z autografu Polské kroniky vytvořen "rukopis A", který se nedochoval. Z tohoto díla byly později vytvořeny dva nezávislé rukopisy, které jsou označeny jako "rukopis Z" a "rukopis H", tedy "Z" jako rukopis Zamojských[pozn. 2] a "H" jako rukopis Heilsberských[pozn. 3]. Nomenklatura těchto rukopisů je shodna také u Zofie Kozłowské-Budkowé (1893–1986), u Gerarda Labudy a Mariana Pleziho.

Podle Zofie Kozłowské-Budkowé byl nejautentičtější autografu Galluse Anonymuse zápis Vincenta Kadlubka, který na přelomu 12. století a 13. století ve své kronice důsledně používal označení Pompilius a po něm později, stejně důsledně františkánská kronika[pozn. 4].

Za Kadlubkem stojí také Kronika Polsko-slezská[pozn. 5], která byla napsána v Lubiaži[pozn. 6], okolo roku 1285, z iniciativy Jindřicha IV. Probuse, kterou nazval jako dílo Galluse Anonymuse tedy Kronika a činy polských knížat a vládců, někdy je známá také jako Polská kronika[pozn. 7], Kronika Polsko-Slezská[pozn. 8][2][3], nebo Slezská kronika Polska[pozn. 9], nebo jen Lubiažská kronika[pozn. 10], což konstatuje filio secum retento, cui nomen Pompilius, o sto let pozdější Kronika polských knížat[pozn. 11][4][5], u Labudy pak Kronika slezských knížat[pozn. 12] a to proto, že se týkala hlavně slezských knížat. Tato byla napsána v letech 1382–1398 v Břehu (polsky Brzegu) a která čerpala z autografie Galluse Anonymuse, tedy filio suo retento, cui nomen erat Popil vel Pompilius[pozn. 13]. Podobné to je i u Jana Dluhoše, kde je navíc doplněno in latino idiomate vocatus Cinereus, in Almannico: Osszerich. Dluhoš však používá obě slova: Pompilius...sive Popyel.

Rukopis Kodeks Sedivoje[pozn. 14] vychází z rukopisu "Z", opravuje prvotní verzi dvou Pumpil na: Popiel (přepsal písmeno U na O, smazal písmeno M, dopsal písmeno E).

V souvislosti s výše napsaným za prvotní formu považoval Andrzej Bańkowski právě Pumpil, s "protézou" nosové samohlásky, zase Gererd Labuda za prvotní verzi považuje Pompil, a Pumpil, za druhotnou, přesto souhlasí se základem, že jméno obsahovalo nosovou samohlásku.

Ve středověku neměly v latinské abecedě nosové samohlásky vlastní znak, záleželo pouze na autorovi, případně zapisovateli, jak slova zaznamenal. Ve Svatokřížských kázáních[pozn. 15] se používalo:

  • řecké písmeno "φ" (phi, vyslovuj fí), např.: v polském zápise pro "v náhradě" = polsky "w zastępy" = "uzasφpy", nebo "páté" = "piąte" = "pφte",
  • matematický znak "ø" = německé "ő", např. v polském zápise pro "pravda" = "prawdę" = "prawdø", nebo "nade mnou" = "nade mną"[6] = "nademnø".

Nejčastěji se "protézy" používaly pro zpodobnění, souznění, např.: "Václav" = "Wenczeslaus" (v 1393) = "Więcesław", nebo "Zambrovo" = "Zambrów" (v 1425) = "Zambrowo", vlastní jméno Ząbr ← staropolsky ząbr = nyní, dle hyperkorektnosti v návaznosti na fonetiku Zubr evropský.[7] Z tohoto vývoje slov usuzuje Andrzej Bańkowski, že se podobně vyvinulo i slovo Papyl[8], etymologicky podobné ke slovům Pąpil nebo Pąpie[9]l, což odvozuje od pąpyl, tedy puchýř, kožní výrůstek, boule. To mělo být alegorií, symbolem na "vláda bez prestiže, uznání", papyl ve významu slova "bublina na kůži", se objevuje v 15. století v komentáři k latinskému dílu Život sv. Hedviky[10], opakovaně pak pąpel, pępel v roce 1578, pępele v roce 1596, častěji byl však expresivně bąbyl, bąbel, jako jméno osoby Pąpyl okolo roku 1500[11], nebo místopis Pąpylew okolo roku 1308 Pęplewo, německy Pemplow, nachází se okrese Kamień[12], což je od staroslovanského[13] pǫp-ylь, pǫpъ, tedy ze staropolštiny pęp – pępowina, česky pupeční šňůra, ale také pąpie, pąpowie – pupeny.[14][15]

Popiel dle kronikářů a historiků[editovat | editovat zdroj]

Popiel podle Galla Anonyma[editovat | editovat zdroj]

Popiel požírán myšmi, rytina z roku 1581
„ ... Byl skutečně ve městě Hnězdně, které dle slovanské řeči znamená "hnízdo", kníže jménem Popiel, který měl dva syny ... “
— Gallus Anonymus, Gesta principum Polonorum, O knížeti Popielovi.

Poprvé je objevil v kronice[16] Gesta principum Polonorum[17]) kde psal o knížeti, který vládl ve městě Hnězdno. Během "postřižin" jeho synů přijeli do Hnězdna dva tajemní cizinci, kteří však nebyli pozvání na oslavu, čímž byl porušen pradávný zvyk pozvání ke stolu, pohostinnosti. Na čemž se cizinci vydali k chudému oráči, který se jmenoval Piast, a který měl syna Siemovíta, který právě také slavil své "postřižiny". Podle Galluse Anonymuse měl být na postřižinách u Piasta také Popiel, jenže kníže: "nepovažoval za nutné být na této oslavě u svého obyčejného vesničana"[18]. Když Siemovít dorostl dospělého věku, měl z trůnu sesadit Popiela a sám se měl stát novým knížetem.

Gallus Anonymus doplňuje, že dle pověsti, kterou vyprávějí staří šediví[pozn. 16], byl Popiel vyhnán z knížectví, po celou dobu jej pronásledovaly myši, před kterými se schoval v dřevěné věži na ostrově. Myši měli tuto dřevěnou věž sežrat, vč. Popiela.

Popiel II. dle Vincenta Kadlubka[editovat | editovat zdroj]

Vincent Kadlubek ve své Kronice[pozn. 17] tuto legendu o Popielovi[pozn. 18], kterého dal do role syna Popiela I., vnuka Leška III. Podle Kadlubka měl být zlý vládce, zbabělý, zženštilý a proradný. Na radu své ženy, měl otrávit svých dvacet strýců (synů Leška III.), když jim při hostině podal otrávené víno a poté zakázal pohřbít jejich ostatky. Z mrtvých těl se "vylíhly" myši, které jej, jeho ženu a dva syny dlouho pronásledovaly. Myši je našly ve vysoké věži, kde je sežraly.

Popiel ІІ. ve Velkopolské kronice[editovat | editovat zdroj]

Podle Velkopolské kroniky měl Popiel dlouhé vlasy a dostal přízvisko Chościsko, tedy metla, koště, nebo také ohon. Podle Galluse Anonymuse toto jméno měl otec Piasta. Velkopolská kronika uvádí jako místo smrti vládce Myší věž v Krušvici[pozn. 19], což potvrzují jiné kroniky – Kronika Polsko-slezská[pozn. 8] a Kronika polských knížat[pozn. 11]. Ve skutečnosti byla tato věž postavena později, a to Kazimírem III. Velkým (1333–1370).

Popiel ІІ. dle pozdějších kronikářů[editovat | editovat zdroj]

Pochybnosti k legendě o Popielovi doplnil Jan Dluhoš. Podle Ročenek[pozn. 20] slovo Chościsko bylo hanlivým výrazem pro vládce, tedy ve smyslu: "nafoukané a nuzné koště". Démonická žena Popiela byla podle Dluhoše německou kněžnou a jeho synové měli jména Lech a Popiel. Kronikář porovnával tohoto vládce s německým císařem Arnulfem Korutanským.

Podle Martina Bielského[pozn. 21] vláda Popiela připadla na období vlády Ludvíka I. Pobožného (778–840).

Hypotézy[editovat | editovat zdroj]

Podle tvrzení Jacka Banaszkiewicze, pověst kterou napsal Gallus Anonymus, tedy legenda o tom, že vládce Popiela sežraly myši, nemohla existovat. Jde o legendu převzatou z Německa, kde se často vyskytuje, zejména v oblasti legendární Nadrenie[pozn. 22], v dřívějších dobách mnoho "myších legend", jde však jen o element v praindoevropské jazykové symbolice.

Podle hypotézy Jindřicha Lowmianského byl legendární Popiel kmenovým vládcem Goplanů. Byl svržen Semovítem, tím se Polané dostali z područí Goplanů. Ostrov, kde sídlil Popiel, Lowmianský identifikoval s Lednickým ostrovem. Myši pak spojil se symbolem "lidového povstání", možná i s nějakou družinou)z blízké vesnice Myška[pozn. 23].

Historická existence osoby jménem Popiel[editovat | editovat zdroj]

Ti, kteří přijímají historickou existenci třech předchůdců Měška I., tedy Siemovíta, Lestek a Siemomysł, přijímají také historickou existenci Popiela. Objevuje se zde však jedna skutečnost (problém), který vychází z archeologie a dendrochronologie. Popiel nemohl sídlit, pobývat v Hnězdnu, protože hradiště, případně hrad v tomto městě byl postaven teprve okolo roku 940. Vláda Popiela se datuje k létům druhé poloviny 9. století. Současnému Popielovi Piastovi se připisuje jako rodiště[pozn. 24], které existovalo v druhé polovině 9. století a tím je hradiště v Hedči. Mohlo to být tedy tak, že Popiel sídlil v nějakém historikům a veřejnosti neznámém[pozn. 25] rodném hradišti, které bylo na území Hnězdenské jezerní plošiny ve Velkopolsku, dnes Velkopolské vojvodství. Zatímco ideově byl spojen s kultovním centrem na Lechově kopci[pozn. 26][19] v Hnězdně. Vzhledem k tomu, že Gallus Anonymus neznal detaily z života Popiela, spojil jej tedy s Hnězdnem.

Podle výsledků archeologie, v dobách Popiela a Siemovíta, neexistovaly ještě silné ekonomicko-vojenské knížecí rody, které by umožňovaly stavět zděné hradiska (hrady) poddanými pod nátlakem (roboty), tedy pod dohledem knížecí družiny. Vláda Popiela a Siemovíta měla nestabilní charakter a byla do značného stupně kontrolována věděním, intuicí. Popiel pravděpodobně nezvládal roli spojenou s delegováním úkolů a přerozdělováním přebytků (potraviny, suroviny) mezi členy komunity, v důsledku čehož byl nahrazen někým schopnějším, tím kdo uměl lépe lobbovat, získat si přízeň, měl lepší marketing), tedy Siemovítem.

Popiel v umění[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Popiel byl uváděn jako literární postava v dílech, jako např.:

Film[editovat | editovat zdroj]

Legenda o Popielovi byla zfilmována – film Staré báje Vikingů[24], kde Popiela hraje Bogdan Stupka.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ Polsky Rocznik małopolski
  2. ↑ Polsky rękopis Zamoyskich
  3. ↑ Polsky rękopis Heilsberski
  4. ↑ Polsky Kronika Dzierzwy
  5. ↑ Latinsky Chronicon Polonorum
  6. ↑ Polsky Lubiąż
  7. ↑ Polsky Kronika Polska
  8. ↑ a b Polsky Kronika śląsko-Polska
  9. ↑ Polsky Śląska Kronika Polska
  10. ↑ Polsky Kronika z Lubiąż
  11. ↑ a b Polsky Kronika książąt polskich, latinsky Chronica principum Poloniae
  12. ↑ Polsky Kronika książąt śląskich
  13. ↑ Kde Popil je od Galluse Anonymuse a Pompilius od V.Kadlubka
  14. ↑ Polsky Kodeks Sędziwoja
  15. ↑ Polsky Kazania świętokrzyskie
  16. ↑ Polsky opowiadają starcy sędziwi
  17. ↑ Polsky Kronika Wincentego Kadłubka
  18. ↑ Byl zvaný Pompiluš II., polsky Pompiliusz II.
  19. ↑ Polsky Mysia Wieża w Kruszwicy
  20. ↑ Polsky Roczniki czyli kroniki sławnego Królestwa Polskiego
  21. ↑ Polsky Marcin Bielski
  22. ↑ Polsky Nadrenia, německy Rheinland
  23. ↑ Polsky Myszki, Velkopolské vojvodství. GPS 52.598010, 17.327659.
  24. ↑ Polsky gniazdo rodowe
  25. ↑ Písemně nepojmenovaném rodném hradišti.
  26. ↑ Polsky Wzgórze Lecha, Góra Królewska, Gnieźnieńska Góra, Góra na Gnieźnie, Góra Lecha. GPS 52.536944, 17.591944.
  27. ↑ Polsky Stara Baśn
  28. ↑ Polsky Dzieje Polski
  29. ↑ a b Polsky Golub Popiołowłosy

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ Verze slova s písmenem "I" byli později a zpětně doplněné do textu, aby se dala dopracovat celková obecná etymologie slova Popiół.
  2. ↑ Wojciech Mrozowicz, Początki śląskiej historiografii regionalnej [w:] Janusz Spyra (red.) Atuty i słabości regionalnej historiografii, Cieszyn 2007, s. 114
  3. ↑ http://www.ebib.info/2008/94/kronikarz%20a%20historyk%20%5Be-book%5D.pdf
  4. ↑ Chronica principum Poloniae [w:] Scriptores rerum Silesiacarum, Wrocław (Breslau) 1835, s. 38, (łac.), przypisy: (niem.)
  5. ↑ Scriptores rerum Silesiacarum oder Sammlung schlesischer Geschichtsschreiber: 1. [s.l.]: Max 582 s. Dostupné online. (latinsky) Google-Books-ID: QRU_AAAAcAAJ. 
  6. ↑ Tomasz Lisowski, Pisownia Polska. Główne fazy rozwoju, "Kwartalnik Językoznawczy", 2010/3-4 (3-4)
  7. ↑ Kazimierz Rymut, Nazwy miast Polski, Wrocław 1980, s.274
  8. ↑ Gerard Labuda, O najstarszych imionach dynastii piastowskiej [w:] Biedni i bogaci. Studia z dziejów społeczeństwa i kultury ofiarowane Bronisławowi Geremkowi w sześćdziesiątą rocznicę urodzin, Warszawa 1992, s. 261-274
  9. ↑ Aleksandra Cieślikowa, Janina Szymowa, Kazimierz Rymut, Słownik etymologiczno-motywacyjny staropolskich nazw osobowych. Część 1: odapelatywne nazwy osobowe, Kraków 2000, s. 230
  10. ↑ ŽIVOTOPISY SVATÝCH. catholica.cz [online]. [cit. 2019-03-07]. Dostupné online. 
  11. ↑ Polsky: Jan piwowar zwany Pąpyl, mieszczanin w Szczercu lwowskim. - Česky: Jan Pivovar, zvaný Pąpyl, měšťan v Szczerec Lwowský.
  12. ↑ Zarządzenia Władz Naczelnych. Poz. 719. Rozporządzenie Ministrów: Administracji Publicznej i Ziem Odzyskanych z dnia 1 lipca 1947 r. o przywróceniu i ustaleniu urzędowych nazw miejscowości [w:] "Monitor Polski", 22 sierpnia 1947 r.
  13. ↑ Andrzej Bańkowski (podobnie jak i Zbigniew Gołąb) nie należy do zwolenników nazwy "prasłowiański", czy "Prasłowianie"
  14. ↑ Andrzej Bańkowski, Imiona przodków Bolesława Chrobrego u Galla Anonima – rozważania etymologiczne, "Onomastica", t. 34, 1989, s. 103 – 138
  15. ↑ Andrzej Bańkowski, Etymologiczny słownik języka polskiego, t. II: K-P, Warszawa 2000, ISBN 83-01-13019-9, s. 521 i 538
  16. ↑ Gall Anonim, "Kronika Polska", Zakład Narodowy Ossolińskich, Wrocław 2003, ISBN 978-3-939991-64-9, str.11.
  17. ↑ Anonymus, Gallus: Kronika a činy polských knížat a vládců (in Listy fil.). www.iliteratura.cz [online]. [cit. 2019-03-06]. Dostupné online. 
  18. ↑ Gall Anonim: Kronika Polska. Wrocław: Ossolineum/DeAgostini, 2003, s. 13, seria: Skarby Biblioteki Narodowej. ISBN 83-7316-258-5.
  19. ↑ Kopec, vrcholek podobného významu jako Říp pro Čechy.
  20. ↑ Stará báje - Józef Ignacy Kraszewski | Databáze knih. www.databazeknih.cz [online]. [cit. 2019-04-03]. Dostupné online. 
  21. ↑ (PDF) Dagome iudex: zamyšlení nad výpovědní hodnotou jednoho pramene.. ResearchGate [online]. [cit. 2019-03-07]. DOI: http://dx.doi.org/10.13140/2.1.3523.2002. Dostupné online. (anglicky) 
  22. ↑ Král Duch - Juliusz Słowacki | Databáze knih. www.databazeknih.cz [online]. [cit. 2019-03-07]. Dostupné online. 
  23. ↑ MICHALA, Benešová; RENATA, Rusin Dybalska; LUCIE, Zakopalová. Proměny polonistiky: Tradice a výzvy polonistických studií. [s.l.]: Charles University in Prague, Karolinum Press 300 s. Dostupné online. ISBN 9788024627328. (polsky) Google-Books-ID: 1q0SBwAAQBAJ. 
  24. ↑ Staré báje vikingů / Stara baśń. Kiedy słońce było bogiem (2003). [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Gallus Anonymus: Kronika a činy polských knížat a vládců. Přel. Josef Förster, předmluva Martin Wihoda. Praha, Argo, 2009, 162 s.
  • Jerzy Strzelczyk: Mity, podania i wierzenia dawnych Słowian. Poznań: Rebis, 2007
  • Jerzy Strzelczyk: Od Prasłowian do Polaków. Kraków: Krajowa Agencja Wydawnicza, 1987
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Popiel_II.&oldid=23373219“