Kostel svatého Ducha (Praha)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Kostel svatého Ducha
v Praze na Starém Městě

Závěr kostela svatého Ducha
v Praze na Starém Městě
Místo
Stát ČeskoČesko Česko
Kraj hlavní město Praha
Městská část Praha 1
Obec Staré Město
Zeměpisné souřadnice
Základní informace
Náboženství křesťanství
Církev česká římskokatolická
Provincie Česká církevní provincie
Diecéze Arcidiecéze pražská
Status farní kostel
Architektonický popis
Architekti neznámý
Stavební sloh gotika
Typ stavby kostel
Specifikace
Odkazy
Adresa Dušní, Praha 1-Staré Město
Kód památky 38205/1-33 (PkMnMISSezObr)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons

Kostel svatého Ducha na Starém Městě v Praze v Dušní ulici je řísmkokatolický farní kostel gotická jednolodní stavba z 2. čtvrtiny 14. století. Je zasvěcen svatému Duchu.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Kostel svatého Ducha
Kostel svatého Ducha a nedaleká Španělská synagoga v roce 1912, v době asanace

Kostel původně stál vedle benediktinského kláštera, který vznikl spolu s tímto chrámem. Za husitských válek byly jeho budovy rozprodány, ale později byl kostel obnoven.

Zanikl na konci 16. století, kdy přešel klášter pod správu benediktinek od sv. Jiří na Pražském hradě. Kostel ale posléze získává farní status, konvent již nebyl obnoven. Na konci 17. století dochází k rozsáhlým opravám a barokní přestavbě po požáru (1689). Tato oprava nakonec trvala do roku 1691. Architekta přestavby neznáme, uváděn je pouze stavitel Petr Ehrhard.

Na začátku 19. proběhla oprava sakristie. V souvislosti s touto stavební úpravou došlo i k navýšení věže nad sakristií. Roku 1833 byl vztyčen sanktusník. Dále proběhly drobné opravy fasády, oken, krovu apod. Roku 1888 byly instalovány nové varhany.

V průběhu asanace Starého Města bylo zpevněno podloží kostela a objeveny zbytky starší zástavby. Dále byla stržena stará sakristie a nahrazena novou.[1] Do tohoto kostela, který stal nejblíže Židovskému městu, museli za vlády Ferdinanda I. docházet Židé na katolická kázání. Až v roce 1785 byla zrušena jejich povinnost platit tzv. Glöckelgeld, což byl poplatek za zvonění proti mračnům a povodním.[2]

Výzdoba[editovat | editovat zdroj]

Interiér kostela

Dnešní podoba interiéru tohoto kostela pochází nejvíce z 18. století. Vybavení bylo po roce 1780 doplněno o prvky ze zrušených okolních kostelů. Dále se v kostele nacházejí oltáře sv.  Otýlie a oltář Nejsv.  Srdce Páně, oba z 18. století. Další oltáře, sv.Judy Tadeáše a sv. Vavřince, pocházejí také z 18. století.[1] Oltářní obraz sv. Josefa vytvořil Jan Jiří Heintsche. Nachází se zde též sousoší Pieta (ze 14. století), které sem byla přesunuta ze zrušeného kostela svatého Kříže Většího v bývalém klášteře cyriaků[3]. Pochází snad z okruhu Mistra týnského ukřižování, za husitských válek silně poškozena, byly ji uraženy obě hlavy a Kristova chodila. V roce 1627 nalezeny všechny části v sutinách. Roku 1628 restaurována, ve 20. století odstraněny barokní nátěry. Dále se zde nachází pozdně gotická socha sv. Anny (začátek 16. století) a dvě busty sv. Vojtěcha. Dále jsou a stěnách zavěšeny obrazy posledního soudu a na protější straně obrazy z legendy sv. Václava

Před kostel byla instalována kamenná socha sv. Jana Nepomuckého od Ferdinanda Maximiliána Brokofa, jež původně stála na náměstí Curieových.[2]

Zajímavosti[editovat | editovat zdroj]

Pietě Panny Marie ze zrušeného kláštera cyriaků byla zasvěcena 29. kaple Svaté cesty z Prahy do Staré Boleslavi, která byla založena v letech 1674 – 1690.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Petr Vlček a kol. Umělecké památky Prahy Staré Město, Josefov, Academia 1996, Praha, ISBN 80-200-0563-3, str. 61
  2. a b Eduard Škoda: Pražské svatyně, Libri 2002, Praha, ISBN 80-7277-098-5, str. 180
  3. Eckert, František: Posvátná místa král. hl. města Prahy: Dějiny a popsání chrámů, kaplí, posvátných soch, klášterů i jiných pomníků katolické víry a nábožnosti v hlavním městě království Českého; Svazek II, Praha : Dědictví sv. Jana Nepomuckého, 1884. - 539, xiii s., (Dědictví Svatojanské: Podíl údů na rok 1884; Číslo 71), s. 439 - 446. Dostupné online

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]