Karel Valter

Přidat odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Karel Valter
Narození17. února 1909
České Budějovice
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí17. listopadu 2006 (ve věku 97 let)
Tábor
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Povolánípedagog, malíř, fotograf, grafik, kreslíř, učitel a umělecký pedagog
DětiMarie Valterová
OceněníČestné občanství města Tábora (1998)
PodpisPodpis
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Karel Valter (17. února 1909, České Budějovice[1] – 17. listopadu 2006, Tábor) byl český malíř, grafik, pedagog, člen SČVU.

Život[editovat | editovat zdroj]

Karel Valter se narodil v rodině hostinského na lineckém předměstí Českých Budějovic. Měl hudební nadání a jako mladý hrával občas na varhany v kostele sv. Jana Nepomuckého. V letech 1924–1928 studoval kreslení a matematiku na místním Učitelském ústavu a v letech 1933-1935 ještě 4 semestry na Vysoké škole pedagogické v Praze. Pedagogickou dráhu začal v roce 1928 jako učitel matematiky, kreslení a pravopisu na škole v Českých Velenicích.

V Českých Velenicích se Valter setkal s Josefem Bartuškou, a ten jej v roce 1931 přivedl do avantgardní jihočeské umělecké skupiny Linie (skupina navazovala na český poetismus, i na některé podněty surrealismu). Tady Valter brzy upoutal svojí uměleckou nekonvenčností, stal se členem Linie, přispíval k činnosti skupiny jako malíř, grafik, kolážista a fotograf. V roce 1938 se musel Valter z Němci obsazeného pohraničí odstěhovat, přešel do školy v Mladé Vožici a odtud pak v roce 1940 do Tábora. V roce 1939 se skupina Linie rozpadla pro vzájemné názorové rozpory a v důsledku německé okupace, a Valter byl přijat do Sdružení jihočeských výtvarníků.

Po třech letech působení na místních školách byl (1943) jako člen odbojové skupiny Březen německými okupanty zatčen a uvězněn, nejprve ve věznicích gestapa v Táboře a Kladně, pak internován až do konce války v koncentračních táborech v Terezíně a Buchenwaldu. V Buchenwaldu se setkal i s vězněnými malíři Emilem Fillou a Josefem Čapkem. Sám pracoval na bloku, kde se chovala laboratorní zvířata, a mohl zde kreslit a malovat. Za okupace bylo sedm členů skupiny postupně zatčeno, a tři z nich zavražděni. Valter věznění přežil, a po návratu domů (v květnu 1945) dále vyučoval na různých táborských školách (1945–1959), a 12 let působil jako pedagog v táborské Lidové škole umění (1959–1971).

Po únoru 1948, i v pozdějších dobách, jeho názorové střety jak s politickými funkcionáři, tak s funkcionáři SČVU měly za následek nejen nepřijetí jeho prací na výstavy, ale způsobily mu i vážné zdravotní problémy (např. poté, co v letech 1966–1968 zastával funkci předsedy krajské organizace SČVU, byl v prvních letech „normalizace“ šikanován), které dokonce načas omezily jeho tvorbu. Roku 1984 obdržel titul Zasloužilý umělec, roku 1998 byl jmenován Čestným občanem Tábora[2] a roku 1999 čestným členem Výtvarného odboru Umělecké besedy. Zemřel roku 2006 ve věku 97 let.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Během studia ho ovlivnil zejména jeho učitel, akad. malíř Emil Pitter, později také Bartuška a Nouza, kteří patřili k výtvarné avantgardě. Počátkem 30. let zkoumal nejrůznější formy a výrazové možnosti abstrakce od geometrických po biomorfní formy. V té době užíval převážně techniku akvarelu stříkaného přes různé šablony (Maska, 1931, Kompozice, 1932) a kresbu tuší a tužkou v kombinaci s akvarelem. Jeho tvorba z poloviny 30. let, ovlivněná surrealismem, se nezachovala. Podobně jako ostatní členové skupiny Linie, reagoval Valter na nástup nacismu v Německu (Diktátorské boty, koláž, 1936). V té době se zajímal také o lidové malby na skle a o dětský výtvarný projev, a na přelomu 30. a 40. let sám na skle maloval (Před bouří, malba na skle, 1938). Koncem 30. let se pod vlivem občanské války ve Španělsku přiklonil k expresionismu (Bouře, linoryt, 1939).[3]

Bartuška ho přivedl na několik let také k fotografii, a Valter si vyzkoušel neortodoxní přístupy ke kompozici (nadhledy, podhledy, diagonální snímání), dvojexpozice a fotogramy. Soubory fotogramů (1934-1935) souvisejí s jeho malířskou tvorbou, a byly ovlivněny i dílem Jindřicha Štyrského a Josefa Šímy. Nesou poetické názvy (Hvězdná noc, Krajina, Medusa, Vraky, Noční květ). Nejoriginálnější z jeho tvorby jsou záběry snímané za sebou dvakrát i vícekrát, a prezentované ve zvětšení jako jedno dílo (Dvojobrazy, Trojobrazy).[3] Některé využívají kontrastu bílých a tmavých ploch, a mají blízko k abstraktní tvorbě (Dvojobraz sníh, 1931). Valter vytvořil také sérii fotokoláží z kontaktních kopií svých snímků. Roku 1934 natočil krátký filmový snímek Experiment, inspirovaný Bartuškovými stínohrami.[4]

Rozpad skupiny Linie, okupace ČSR, i vězení přerušilo Valtrův slibný rozběh v malířské tvorbě. Po návratu (1945) se vrátil k malování, především přírody a krajiny, ale profiloval se také jako výtvarník s velmi originálním viděním světa a vlastním názorem. Valter je autorem ilustrací 12 knih a držitelem mnoha cen a uznání.

Karel Valter pilně tvořil až do svého vysokého věku. Odborná kritika dnes jeho práce z předválečného období hodnotí jako ojedinělé v českém umění pro jejich směřování ke konstruktivní skladbě, do oblasti vizuální poezie, i surrealistické imaginace. Jeho obrazy obsahují množství velmi složitých představ, jejich silná působivost je dána jasností každé výpovědi s důslednými kontrasty barev, dramatický účinek obrazu je často dosahován převrácením navyklého řádu. Počátkem 60. let vznikaly jeho první tempery, a velmi působivé kresby a grafiky. Těžištěm Valtrovy tvorby však stále byla olejomalba, která ho řadí k nejvýznamnějším krajinářům druhé poloviny 20. století.

Zastoupení ve sbírkách[editovat | editovat zdroj]

  • Národní galerie v Praze
  • Moravská galerie v Brně
  • Kancelář prezidenta České republiky, Praha
  • Alšova jihočeská galerie v Hluboké nad Vltavou
  • Muzeum umění a designu Benešov
  • Galerie hlavního města Prahy
  • Galerie Klatovy / Klenová
  • Galerie moderního umění v Hradci Králové
  • Galerie umění Karlovy Vary
  • Galerie výtvarného umění v Chebu
  • Severočeská galerie výtvarného umění v Litoměřicích
  • Východočeská galerie v Pardubicích
  • Západočeská galerie v Plzni
  • Jihočeské muzeum, České Budějovice
  • Muzeum husitského revolučního hnutí, Tábor
  • Linea Nivnice, a.s. v Nivnici
  • Pražská plynárenská, a.s., Praha

Výstavy[editovat | editovat zdroj]

Karel Valter vystavoval od r. 1931, celkem měl kolem 65 samostatných, a 140 společných výstav. Podrobně viz abART:Karel Valter na výstavách

Katalogy (výběr)[editovat | editovat zdroj]

  • Karel Valter: Tvorba z let 1934-1975, text Miroslav Racek, 40 s., Alšova jihočeská galerie v Hluboké nad Vltavou 1975
  • Karel Valter, text Jan Noha, Miroslav Racek, 38 s., Galerie umění Karlovy Vary 1979
  • Karel Valter: Obrazy 1970-1982, text Ludvík Kundera, Vilém Stránský, 16 s., SČVU Praha 1983
  • Karel Valter: Tvorba z let 1968 až 1983, text Ludvík Kundera, Hynek Rulíšek, 40 s., AJG Hluboká 1984
  • Karel Valter: Obrazy / kresby / fotografie / grafika, text Jiří Valoch, 42 s., Dům umění města Brna 1987
  • Karel Valter: Oleje, tempery, papírotisky, text Ludvík Kundera, Hynek Rulíšek, Karel Valter, 54 s., AJG Hluboká, GU K. Vary 1989
  • Karel Valter, text Z. Čepeláková a kol., 47 s., AJG Hluboká 1999
  • Karel Valter: malíř z premiér E. F. Buriana, text Jiří Herman a kol., 16 s., Unie výtvarných umělců plzeňské oblasti, Plzeň 2004
  • Karel Valter, text Eva Petrová, Gallery s.r.o. (Jar. Kořán) Praha 2009
  • Karel Valter: Krajina, kterou potkávám, 24 s., Město Tábor 2009

Bibliografie[editovat | editovat zdroj]

  • Karel Valter: Ostnaté vzpomínky: Vzpomínky a kresby z věznění v Táboře, Malé pevnosti Terezín a Buchenwaldu 1943-1945, 202 s., Valter Art 2015, ISBN 978-80-905541-0-8
  • VALTER, Karel. Z náčrtníku vzpomínek – Karel Valter vypráví o svém dětství a mládí. Tábor: Valter - art, 2013. 156 s. ISBN 978-80-260-4374-4. ; kniha byla zpracována jako četba na pokračování v Českém rozhlase Plzeň, v roce 2014[5]
  • Karel Valter, Linie. Vzpomínky na českobudějovickou avantgardní uměleckou skupinu a lidi kolem ní, Jihočeské nakl. České Budějovice 1980
  • Karel Valter, Odkaz levicové umělecké skupiny Linie, České Budějovice 1975

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ Matriční záznam o narození a křtu farnosti při kostele sv. Mikuláše v Českých Budějovicích
  2. ↑ Dosavadní držitelé Čestného občanství města Tábora
  3. ↑ a b Jaroslav Anděl, 2004, s. 272
  4. ↑ Jaroslav Anděl, 2004, s. 120-122
  5. ↑ Tvůrčí skupina literárně-dramatické tvorby. Karel Valter: Z náčrtníku vzpomínek [online]. Praha: Český rozhlas [cit. 2014-12-24]. Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Zuzana Hlaváčová. Skupina Linie a tvůrčí osobnost. Josefa Bartušky. Bakalářská diplomová práce, MUNI Brno 2010
  • Jaroslav Anděl, Avantgarda o mnoha médiích: Josef Bartuška a skupina Linie 1931 - 1939, kat. 280 s., Obecní dům Praha 2004, ISBN 80-86339-25-4
  • Zdeněk Stolbenko, Od Linie po Fotos, magisterská diplomová práce, FAMU Praha 1998
  • Linie. Avantgardní literárně umělecké sdružení / 1930-38, texty: Bartuška Josef, Haller Miroslav, Nouza Oldřich, Pletzer Karel, Tetiva Vlastimil, kat. 80 s., České Budějovice 1984
  • Zpravodajský týdeník Palcát (29.11.2006) R.Kukačka: Za malířem Karlem Valterem

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Karel_Valter&oldid=23764871“