Přeskočit na obsah

Julie Winterová-Mezerová

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Julie Winterová-Mezerová
Rodné jménoJulie Winterová
Narození28. února 1893
Úpice
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí2. května 1980 (ve věku 87 let)
Úpice
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Národnostčeská
Povolánímalířka
Oceněnívzvp Vyznamenání Za vynikající práci (1968)
čestný titul Zasloužilý pracovník kultury (1978)
PodpisPodpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Julie Winterová-Mezerová (28. února 1893 Úpice[1] – 2. května 1980 Úpice) byla malířka, zakladatelka a členka výstavního výboru Kruhu výtvarných umělkyň (1921–1953).

Život

[editovat | editovat zdroj]

Dětství a studia

[editovat | editovat zdroj]

Otec František Winter, textilní úředník, pocházel ze Stárkova. Matka Marie pocházela z rodiny úpického perníkáře Kristiána Prouzy (Prouzu zmiňuje Karel Čapek v Anglických listech). Julie Winterová vystudovala v letech 1907–1910 Dívčí lyceum v Hradci Králové a díky svému nadání pokračovala na Uměleckoprůmyslové škole v Praze ve všeobecné škole kreslení u Josefa Schussera (1910–1914). Roku 1914 složila státní zkoušku pro učitele kreslení na tehdejších dívčích středních školách.

Malířská kariéra

[editovat | editovat zdroj]

Jakožto energická a prakticky uvažující žena záhy dostala místo učitelky na Holešovickém dívčím ústavu a několika dalších dívčích školách. Čas na tvorbu a prostředky k cestování získala až po roce 1919, kdy se provdala za Aloise Mezeru, významného funkcionalistického architekta, žáka Josipa Plečnika a autora mnoha správních budov nově vzniklého Československa.

Roku 1921 stála u zrodu českého Kruhu výtvarných umělkyň, jehož byla aktivní členkou a spoluorganizátorkou výstav v Čechách i v zahraničí až do roku 1953.

V roce 1923 podnikla s manželem první cestu do Paříže, kde pak za následujících pobytů její tvorba sklidila větší ohlas a uznání než doma. Od roku 1927 pravidelně s úspěchem vystavovala na pařížských Podzimních salónech. Stala se členkou Salonu des Indépendants, Salonu des Tuileries, Femmes Artistes a dalších uměleckých skupin a roku 1930 měla svou první samostatnou výstavu v Paříži.[2] Roku 1935 se zúčastnila výstavy českého malířství v Galerii Jeu de Paume, kde se kromě v Paříži usazených malířů – O. Kubína, G. Karse, J. Mezerové a F. Kupky představili především Josef Šíma, Josef Čapek, Jan Zrzavý, Rudolf Kremlička, Václav Špála, Emil Filla a Karel Dvořák. Kromě Paříže vystavovala ve Vídni, Nice, Moskvě, Bělehradě, Záhřebu, Sofii a Buenos Aires, podnikla studijní cesty po Německu, Itálii, Jugoslávii, Španělsku, Francii, Belgii a Finsku.

Spolu s Aloisem Mezerou se vrátila domů těsně před válkou a pobývala pak střídavě v Úpici a Praze, kde několikrát vystavovala.

Osud po roce 1945

[editovat | editovat zdroj]

Po smrti rodičů a později i manžela (1945) a po únorovém převratu roku 1948 ztratila možnost cestovat do zahraničí, ale přesto dál pravidelně posílala své obrazy na pařížské Podzimní salony, do Amiens nebo Cannes (1972). V Praze měla autorskou výstavu roku 1960 v Nové síni, později vystavovala pouze v regionálních galeriích.

V 60. a 70. letech žila trvale v Úpici, kde zemřela 2. května 1980.

Dílo

[editovat | editovat zdroj]

Raná tvorba dvacátých let je ve znamení něžných a přesto znepokojivých figurálních kompozic (Lyrická krajina, 1924),[3] které jsou výrazem lásky a úcty k malebné krajině Podkrkonoší. Sevřené, vnitřním světlem budované objemy těl, kopců pastelových barev nezapřou vliv tvorby Jana Zrzavého. Zřejmý je i vliv poválečného neoklasicismu (Rudolf Kremlička, Otakar Kubín, ad.).

Obrazy z jejího zralého tvůrčího období prozrazují obeznámenost s moderním francouzským uměním. Projevuje se zde jako bravurní portrétistka modelující tvář i postavu širokými tahy štětce a barevnými plochami. Její krajiny zachycují intenzitu slunce na jihu Francie, dramatická pobřeží, velkolepé horské scenérie i tlumené tóny zvlněné krajiny v okolí Úpice.

Z období 40. let pochází série větších formátů s pražskými motivy (Břevnovský klášter, Nový svět) i drobné studie květin. S velkým citem zachytila v různých ročních obdobích krajinu Podkrkonoší v okolí Úpice, blízké Jestřebí hory a Krkonoše.

Malby divoce rostoucích květin provázejí její tvorbu od samého počátku a kritik Maximilian Gautier srovnal její „zadumané“ květiny s obrazy Odilona Redona.[4] Květiny jsou pro ni i jediným malířským motivem na sklonku života. S postupnou osamělostí na zahradě vilky v Úpici a bez kontaktu s druhým domovem, kterým pro ni ve 30. letech byla Francie, její tvůrčí síla pomalu slábla. Přesto však díky své bravurní malířské technice, lehkosti přednesu, citu pro barvu se všemi jejími nejjemnější odstíny a skutečně originálnímu pojetí květin stále patří k nejlepším malířkám své doby.

Ocenění

[editovat | editovat zdroj]

Členství ve skupinách výtvarníků

[editovat | editovat zdroj]
  • 1921–1953 Kruh výtvarných umělkyň
  • 1929 Salon des Indépendants, Paříž
  • 1930 Salon des Tuileries, Paříž
  • 1937 Salon d'automne
  • 1932 Femmes Artistes, Paříž

Zastoupení ve sbírkách

[editovat | editovat zdroj]

Výstavy

[editovat | editovat zdroj]

Autorské

[editovat | editovat zdroj]
  • 1931 Julie W. Mezerová: Výstava obrazů / Polem a lesem, Topičův salon (1918–1936), Praha
  • 1930/33 Galerie Barreiro, Paříž
  • 1934 Julie W. Mezerová: Souborná výstava obrazů, Topičův salon (1918–1936), Praha
  • 1935 Hradec Králové, JUV Nová síň, Praha
  • 1960 Julie Mezerová, Nová síň, Praha
  • 1973 Julie Winterová Mezerová, Muzeum Podkrkonoší, Trutnov
  • 2013/14 Julie Winterová-Mezerová, Topičův salon, Praha
  • 2020/21 Julie Winterová-Mezerová: Lesem, polem, Galerie Ludvíka Kuby Poděbrady

Společné (výběr)

[editovat | editovat zdroj]
  • Kruh výtvarných umělkyň v Praze – všechny výstavy od roku 1924
  • 1928 Československé výtvarné umění 1918–1928, Brno
  • 1936 I. jarní Zlínský salon, Zlín
  • 1937 II. Zlínský salon, Zlín
  • 1939, 1940, 1942 Národ svým výtvarným umělcům, Praha
  • 1943 Umělci národu 1943, Praha
  • 1943 Květiny, Galerie Jos. R. Vilímek, Praha
  • 1950 České a slovenské výtvarné umělkyně, Galerie Československý spisovatel, Praha
  • 1956 Květiny, Galerie Českého fondu výtvarných umění, Praha
  • 1956 Zátiší v české malbě XX. století, Galerie Českého fondu výtvarných umění, Praha
  • 1957 Malá krajina, Galerie Českého fondu výtvarných umění, Praha
  • 1965 Malíři, sochaři Prahy 6, Galerie Vincence Kramáře, Praha
  • 1967 1. pražský salon, Bruselský pavilon, Praha
  • 1969 2. pražský salón (obrazů, soch a grafik), Dům U Hybernů, Praha
  • 1972 8. velká cena Azurového pobřeží, Cannes (finalistka)
  • 1982 Galerie Československý spisovatel, Praha
  • 1989 Náš kraj v pohledech malířů a grafiků. Část první – předchůdci, Okresní muzeum, Kladno, Vlastivědné muzeum, Slaný

Zahraniční výstavy

[editovat | editovat zdroj]
  • Paříž, Athény, Vídeň, Nice, Moskva, Bělehrad, Záhřeb, Bukurešť, Sofie, Buenos Aires.

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ SOA Zámrsk, Matrika narozených v Úpici, sign.167-4572, ukn 10092, str. 96. Dostupné online.
  2. ↑ Sísová, M. Výstava Julie W. Mezerové v Paříži. In Ženský svět XXXIV, 1930, č. 4, s. 69-70.
  3. ↑ sbírka Městského muzea a galerie Julie W. Mezerové v Úpici, inv. č. U 168.
  4. ↑ Výstava Julie W. Mezerové Polem a lesem. Topičův salón 7.–22.11.1931, nestr.

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • Julie Winterová Mezerová, (1973) Melniková Papoušková N F, Metelka J, Mühlstein L, kat. 56 s., MM v Úpici
  • Julie Mezerová, (1960), Pečírka J, kat. 12 s., SČVU Praha
  • Julie W. Mezerová: Souborná výstava obrazů (1934), kat. 6 s., Topičův salon, Praha
  • Julie W. Mezerová: Výstava obrazů / Polem a lesem (1931), kat. 12 s., Topičův salon, Praha

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Julie_Winterová-Mezerová&oldid=24308921“