Josef Matohlína

Přidat odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Josef Matohlína
Jiná jménaidentita v ilegalitě: „Jaroslav Felger“
Narození8. března 1897
Zdolbunov; UkrajinaUkrajina Ukrajina
Úmrtí8. října 1943
Drážďany; Německá říšeNěmecká říše Německá říše
Příčina úmrtípopraven
Vzdělání
  • maturita;
  • absolvent praporčické školy v Žitomiru
Alma mater
  • vyšší státní průmyslovka v Oděse;
  • Vojenská kadetní škola v Žitomiru
Povolánírolník;[1] voják z povolání (důstojník; 1918–1938)
Zaměstnavatelé
  • prvorepubliková československá armáda (Ministerstvo obrany);
  • Živnostenský inspektorát Hradce Králové
Titul
  • major;
  • plukovník (in memoriam)
Ocenění
  • Čs. válečný kříž 1939
  • Pamětní medaile 4. střeleckého pluku Prokopa Velikého
  • Bachmačská pamětní medaile
  • Československá revoluční medaile
  • Řád svaté Anny 3 x
  • Řád rumunské hvězdy
  • Řád svatého Stanislava II. třídy s meči
  • Řád svatého Stanislava III. třídy s meči a mašlí
Nábož. vyznánípravoslaví[1]
ChoťMarie Nagorničevská (sňatek 25. srpna 1919)
Děti
  • dcera Ludmila (zemřela jako dítě);
  • dcera Olga;
  • syn Jiří;
  • syn Vladimír
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Česká škola v Zdolbunově (foto rok 1917)

Josef Matohlína (8. března 1897 Zdolbunov – 8. října 1943 Drážďany) byl za první světové války příslušníkem československých legií na Rusi, v meziválečném období byl důstojníkem prvorepublikové československé armády, za protektorátu se zapojil do řad členů ilegální vojenské odbojové organizace Obrana národa (regionální krajské vojenské velitelství Hradec Králové).

Život[editovat | editovat zdroj]

Rodinné zázemí a studie[editovat | editovat zdroj]

Josef Matohlína se narodil 8. března 1897 českým rodičům v malé osadě Zdolbunov u Rovna na Volyni (Rovenská oblast, dnešní severozápadní Ukrajina).[p. 1] Po absolvování obecné školy (v letech 1903 až 1906) pokračoval na občanské škole (v letech 1906 až 1911) a poté si rodina mohla dovolit poslat jej, coby nejstaršího syna, na středoškolská studia (v letech 1911 až 1916) na vyšší státní průmyslovou školu do Oděsy.[1]

První světová válka a čs. legie na Rusi[editovat | editovat zdroj]

Po maturitě, když byla první světová válka zhruba ve své polovině, nastoupil jako jednoroční dobrovolník do ruské armády k 401. karačavskému pluku, kde byl, po absolvování důstojnického kurzu, povýšen z hodnosti střelce na svobodníka a pak i do hodnosti desátníka. Praporčickou školu (vojenskou kadetní školu) absolvoval v Žitomiru.[2] Do řad příslušníků československých legií na Rusi byl zařazen od 31. srpna 1916 a to v rámci ruské armády.[3][2] (Období od roku 1916 do roku 1918 mu byla započtena později jako služba v ruské armádě.)[1][3] Se svým plukem byl Josef Matohlína 15. června 1917 odvelen na frontu. V hodnosti praporčíka byl 15. nebo 18. února 1918 převelen ke 4. střeleckému pluku československých legií v Rusku.[1] Dne 28. května 1918 jej příslušníci sovětského vojska (rudé armády) zajali a coby zajatce byl držen až do 2. srpna 1918.[2] Funkci velitele 3. roty českého pluku generála Kornilova[p. 2] vykonával Josef Matohlína od 21. září 1918 a také byl v tomto pluku povýšen do hodnosti poručíka. Velitelem roty u Slovanského pluku byl jmenován 3. března 1919 a to již v hodnosti štábního kapitána. Dne 25. srpna 1919 se (ještě stále na ruském území) Josef Matohlína oženil se svojí dlouholetou láskou Marií Nagorničevskou.[2][p. 3] Do nově konstituovaného prvorepublikového Československa se vrátil v hodnosti poručíka spolu se 4. střeleckým plukem.[3] (Formálně byla jeho účast v řadách příslušníků čs. legií na Rusi ukončena vyřazením k 31. prosinci 1919.)[1][3]

Cesta do Československa[editovat | editovat zdroj]

Do vlasti byl Josef Matohlína přepraven v rámci 22. transportu čs. legionářů z Vladivostoku do italského Terstu americkým dopravním zaoceánským parníkem USAT America. Tento zaoceánský parník přepravil ve svých útrobách do vlasti 5836 čs. legionářů (včetně celého 4. pluku) a dalších 642 různých osob.[5] Transportní loď vyplula z Vladivostoku 23. dubna 1920, pokračovala jižní trasou se zastávkami v Hongkongu (28. dubna 1920), Singapuru (9. května 1920) a cejlonském Kolombu (16. května 1920); proplula Suezským průplavem (29. května 1920), nakrátko zakotvila v Port Saidu (31. května 1920) a dopoledne 3. června 1920 zamířila přes Středozemní moře směrem do Terstu, aby nakonec 7. června 1920 zakotvila v italském Terstu.[5] Přepravované osoby jakož i náklad se následně přeložil do železničních vagonů. Celý transport byl naložen do deseti vlaků, ale administrativní překážky způsobily, že první evakuační vlaky s čs. legionáři a materiálem dorazily do Československa až 13. června 1920.[5] Velitelský dohled nad průběhem celého tohoto 22. legionářského transportu byl svěřen podplukovníku Josefu Kroutilovi (1897–1936).[5][p. 4]

  • USS America
  • Před rokem 1918
    Před rokem 1918
  • Rok 1920, 22. transport pod velením podplukovníka Josefa Kroutila
    Rok 1920, 22. transport pod velením podplukovníka Josefa Kroutila
  • Mezi léty 1921 až 1931
    Mezi léty 1921 až 1931

V prvorepublikové armádě[editovat | editovat zdroj]

Po návratu do Československa pokračoval Josef Matohlína v kariéře prvorepublikové důstojníka. (Matohlínova rodina žila v Hradci Králové, ale často se stěhovali dle toho, kam byla hlava rodiny „vojenskými pány“ překládána.)[2] Dne 25. června 1920 byl povýšen do hodnosti poručíka[6] pěchoty v záloze a byl zařazen ke 4. střeleckému pluku v Hradci Králové.[6] Po absolvování ženijního kurzu v Kroměříži byl převelen (od září 1922) do Krnova, kde mu byla určena funkce velitele 3. čety polní roty.[6] Od 1. listopadu 1922 byl povýšen do hodnosti nadporučíka[6] a od října 1924 sloužil u 3. ženijního pluku ve slovenském Komárně jako důstojník ženijního vojska. (V Komárně změnil Matohlína vojenskou specializaci a z pěchoty se přeorientoval na ženijní problematiku.)[2] Následně prošel několika kurzy nejen jako frekventant, ale i ve funkci instruktora.[6] Následovala postupně povýšení do hodnosti kapitána (28. října 1925), štábního kapitána (1. října 1929) a majora (1. ledna 1937) ženijního vojska.[6] Období mezi dvěma válkami strávil služebně téměř celé na Slovensku.[6] (V roce 1932 jej přeložili k pluku do Bratislavy a z této doby se datuje jeho známost s pozdějším plukovníkem Petrem Novákem, který to rovněž v té době sloužil.[2]) Zatímním velitelem II. ženijního praporu byl Matohlína jmenován 8. října 1937.[6][p. 5] V období ohrožení republiky byl během mobilizace zařazen do Prešova, kde zastával funkci velitele ženijního vojska u 22. pěší divize.[6][p. 6] Začátkem roku 1939 byl převelen do Bratislavy ke 4. ženijnímu pluku.[6] Těsně před 14. březnem 1939 velel major Matohlína 2 praporům 4. ženijního pluku v Prešově.[2] Nabídku ke vstupu do slovenské armády (a možnost vojenské kariéry na Slovensku), kterou dostal po vzniku Slovenského štátu (14. března 1939) Matohlína odmítl (zdůvodnil to tím, že „oficiálně“ není „rodilý Čech“ a že jeho vysoká odbornost bude potřeba jinde)[2] a přestěhoval se s rodinou do Hradce Králové,[6] kde bydleli v bytě na Pospíšilově třídě.[2]

V protektorátu[editovat | editovat zdroj]

Po nastolení Protektorátu Čechy a Morava (15. března 1939) došlo k demobilizaci (likvidaci) prvorepublikové armády a během jara a léta 1939 byli deaktivovaní důstojníci rozmisťováni do civilních pozic v protektorátní správě. Nabídku ke vstupu do řad členů Vládního vojska Josef Matohlína rovněž odmítl a byl tudíž přidělen jako vrchní tajemník pomocné služby Živnostenského inspektorátu v Hradci Králové.[6] Na této civilní pozici pracoval až do února 1940, kdy si zažádal o zdravotní dovolenou.[6]

V Obraně národa[editovat | editovat zdroj]

Již krátce po nastolení Protektorátu Čechy a Morava se Josef Matohlína zapojil, jako ostatně mnoho deaktivovaných vojáků z povolání prvorepublikové Československé armády, do protiněmeckého odporu v rámci ilegální vojenské odbojové organizace Obrana národa (ON).[1] Krajské vojenské velitelství ON v Hradci Králové bylo řízeno tehdejším plukovníkem Petrem Novákem, který kolem sebe soustředil odbojovou skupinu.[6] Major Josef Matohlína se rovněž záhy aktivně zapojil do práce ilegálního Krajského vojenského velitelství (KVV) ON pro severovýchodní Čechy (oblast Hradec Králové).[6] (Prvním „odbojovým“ úkolem, který Matohlína od svého velitele Petra Nováka v červenci 1939 dostal bylo připravit evidenci nespolehlivých resp. kolaborujících Čechů v regionu, jak to požadovalo Zemské vojenské velitelství ON.[2])

Jako člen KVV ON zastával Matohlína funkci materiálního důstojníka a zbraňového důstojníka (experta v oblasti zbraní).[9] Jeho náplní ilegální činnosti bylo shromažďování zbraní, střeliva, trhavin, rozbušek a ostatního s tím souvisejícího materiálu.[2] V některých poválečných materiálech ze 70. let 20. století byl Matohlína uváděn nejen jako vedoucí materiální skupiny, ale i jako šéf operační skupiny, do jejíž agendy spadalo (kromě získávání vojenského a strategického materiálu) i plánování operací (akcí) odbojové skupiny.[9] Také se (společně s plukovníkem Petrem Novákem) podílel na formování v regionu „jim podřízených“ okresních velitelství ON.[9] Major Matohlína a jeho skupina získávali informace o stavu pohonných hmot, surovin a o dopravní situaci v regionu. Také se snažili o infiltraci „svých informátorů“ do velkých průmyslových podniků, odposlech německých telefonních linek a o shromažďování většího objemu pohonných hmot.[9]

Vojenská organizace Obrana národa na královéhradecku disponovala ilegálně drženými zbraněmi a ukrývala i další cenný materiál užitečný v případě protiněmeckého povstání. Touto komoditou byly uskladněné pohonné hmoty.[9] Major Josef Matohlína byl znám svojí aktivitou v tomto směru i na úrovni pražského ústředí ON, které jej dokonce požádalo o pomoc při získávání benzínu pro potřeby ústředí v Praze.[9] Josef Matohlína a jeho skupina se postarali o ukrytí 900 litrů benzinu.[9] Ten byl uskladněn v garáži plukovníka Petra Nováka a ve skladech firmy Naftové motory (dnešní ČKD v Hradci Králové), kde se nalézalo 15 sudů. Protektorátní četnictvo poskytlo dalších 30 sudů benzínu, který byl opět uskladněn u plukovníka Petra Nováka.[2][9]

Varování[editovat | editovat zdroj]

Počátkem roku 1940 byla hradecká Obrana národa varována před chystanou vlnou zatýkání. Ve snaze vyhnout se nacistické razii, která proběhla 6. února 1940, požádal Matohlína ve vhodný čas o dovolenou (v únoru 1940 jej již gestapo hledalo v jeho hradeckém bytě, ale to již byl skryt v ilegalitě).[2] Někteří klíčoví členové KVV ON Hradec Králové (např. plukovník Petr Novák nebo vedoucí finanční skupiny štábní kapitán František Zástěra) zatčení unikli útěkem, jiní byli zatčeni později (například výkonný ředitel a mobilizační důstojník štábní kapitán Linhart Mikolášek).[2] Zátah německých represivních složek proti severočeské Obraně národa skončil v létě 1940.[6]

Likvidace první garnitury ON[editovat | editovat zdroj]

Ve dvou zatýkacích vlnách (na podzim 1939 a v únoru 1940) došlo prakticky k rozbití ON a zničení tzv. první garnitury ON. U některých zatčených funkcionářů našlo gestapo dokonce jmenné seznamy příslušníků velení a jednotek, což mělo za následek další zatýkání. Zatčení funkcionáři ON byli internováni v koncentračních táborech. Funkcionáři, kteří unikli zatčení, přešli buď do hluboké ilegality nebo odešli do emigrace.

Budování druhé garnitury hradecké ON[editovat | editovat zdroj]

Po odeznění vlny zatýkání v řadách první garnitury hradecké Obrany národa (v létě 1940) se major Josef Matohlína ihned pustil do obnovování zdecimovaných struktur ilegální organizace ve snaze zbudovat základy druhé garnitury regionální Obrany národa.[2] S odstupem času lze říci, že nová garnitura pod vedením Josefa Matohlíny nikdy nedosáhla té úrovně, kterou měla první garnitura před svým zničením 6. února 1940.[2]

V období od 6. února 1940 až do 6. května 1941 (kdy byl poprvé zatčen gestapem) byl Josef Matohlína novou klíčovou osobností druhé garnitury ON v Hradci Králové. V odbojové činnosti pokračoval se svým blízkým spolupracovníkem nadporučíkem Albínem Sládkem, udržovali styk s pražským vedení ON a byli v kontaktu se členem Novákova štábu majorem pěchoty Janem Peterou.[2] A byl to právě Jan Petera, kdo v srpnu 1940 oficiálně pověřil Matohlínu velením KVV ON Hradec Králové.[2] Ilegální úsilí soustředili Matohlína a lidé kolem něj převážně do oblasti zpravodajských služeb; preferovali přípravu odbojářských kádrů schopných řídit (a realizovat) případný ozbrojený převrat (obnovování sítí ON na Novopacku a Náchodsku); získávali kontakty na odboj ve Vysokém Mýtě.[2]

Změna identity, ukrývání v ilegalitě, zatčení[editovat | editovat zdroj]

Sám Matohlína ale potřeboval změnit svoji vlastní identitu. S tím mu pomohl starosta vesnice Rosice J. Macháček a farář Václav Slavíček. Nový Matohlínův domovský a křestní list zněl na jméno „Jaroslav Felger“.[2] Ilegální úkryt poskytla Matohlínovi rodina Slavíkových v Novém Hrádku.[2] Varování, že gestapo hodlá zatknout Slavíka a Matohlínu, získal místní policista (vrchní strážmistr v Novém Hrádku) Josef Hrůša[p. 7] dne 17. února 1941, varoval oba ilegalisty a ti nalezli dočasné útočiště v Rosnicích. Po nějaké době se ale opět (proti všem konspiračním odbojářským zásadám) vrátili opět do Nového Hrádku, kde gestapo zase zachytilo jejich stopu a poslalo v noci ze 6. na 7. května 1941 do domu Slavíkových v Novém Hrádku zatýkací komando.[2] I tentokrát se vrchnímu strážmistrovi Josefu Hrůšovi podařilo odbojáře varovat (Slavík stačil uniknout z objektu oknem), ale gestapo je v průběhu jejich dalšího útěku zadrželo a zatklo.[2] Gestapák Jan Friedl znal Josefa Matohlínu dobře ze své vojenské služby na Slovensku a bezpečně jej identifikoval navzdory jeho pozměněné identitě.[2]

Výslechy, věznění, útěk[editovat | editovat zdroj]

Během zostřených výslechů gestapa Matohlína nikoho a nic podstatného nevyzradil.[6] Ve snaze vyhnout se těžkému žalářování a mukám, které mu vyšetřovatelé působili při výsleších, se Matohlína pokusil o sebevraždu. Nejprve se snažil o oběšení, poté spolkl kovový předmět.[2] Po tomto druhém pokusu byl 3. června 1941 převezen do nemocnice v Hradci Králové, kde byl operován.[6] Život zachraňující zákrok dopadl dobře a protože lékaři tvrdili, že pacient není schopen převozu, byl ponechán v nemocnici a během své hospitalizace byl hlídán. Nízká úroveň dohledu, návštěvy přátel, spolupracovníků a zlepšující se zdravotní stav mu umožnily zinscenovat 10. července 1941 útěk.[6] Útek byl úspěšný, ale během přelézání místního plotu se Matohlínovi otevřela pooperační jizva. Potřeboval další lékařskou péči a tak jej jeho přátelé dopravili do vesničky Bříza, kde se několik týdnů musel skrývat u manželů Václavíkových, kam za ním docházel MUDr. Karel Milostný.[p. 8] Nicméně postupně se Matohlínův zdravotní stav zlepšil.[6]

V ilegalitě[editovat | editovat zdroj]

V průběhu následujících měsíců se Josef Matohlína ukrýval jako hledaný psanec na různých místech kraje, ale choval se proti všem zásadám konspirace.[2] Bez omezení se pohyboval na veřejnosti a občas navštívil i místní biograf.[2] S nástupem Reinharda Heydricha do Prahy (27. září 1941) a vyhlášením prvního stanného práva (od 28. září 1941 do 20. ledna 1942) se situace odbojářů v ilegalitě silně zkomplikovala a Matohlína musel častěji měnit místa svého ilegálního pobytu.[6] Ke konci roku 1941 narušilo fungování odboje v severních Čechách opět gestapo.[6] Během provedených razií a následných výslechů zatčených osob opět získali vyšetřovatelé informace o majoru Josefu Matohlínovi.[6]

Druhé zatčení, výslechy[editovat | editovat zdroj]

Druhé, tentokráte zcela úspěšné, zatčení majora Josefa Matohlíny proběhlo 10. (nebo 14.)[6] prosince 1941 v Litomyšli.[2]

Po zatčení majora Josefa Matohlíny v prosinci 1941 byla samostatná činnost druhé garnitury ON v královéhradeckém regionu omezena jen na menší ilegální odbojářské skupinky a byla značně oslabena.[9] V regionu již Obrana národa neobnovila v prvním roce německé okupace Čech, Moravy a Slezska své dominantní postavení mezi složkami domácího odboje a její zbylí příslušníci se stali součástí Ústředního vedení odboje domácího (ÚVODu).[9]

Během zostřených výslechů spojených s trýzněním[6] se opět neúspěšně pokusil o sebevraždu, ale brutální metody vyslýchatelů jej nakonec „zlomily“ a gestapu se nakonec podařilo od něj nějaké informace získat.[2][6]

Josef Mojžíš[editovat | editovat zdroj]

Josef Mojžíš byl předseda královéhradeckého okrsku a farář Církve československé husitské. Bezprostředně po německé okupaci Čech, Moravy a Slezska v březnu 1939 začal organizovat v čele sociálního odboru pomoc rodinám zatčených. Záhy se zapojil do domácího odboje a v rámci Obrany národa se začal ve Vamberku zaměřovat na opatřování úkrytů, osobních dokladů a pracovních míst stíhaným osobám. K zatčení Josefa Mojžíše došlo v souvislosti s vyšetřováním majora Josefa Matohlíny v rámci zostřených (krutých) výslechů na gestapu po jeho druhém zatčení. Matohlína uvedl jména některých odbojových pracovníků včetně Josefa Mojžíše, se kterým se předtím ve Vamberku dvakrát osobně sešel. Farář Mojžíš byl tedy v poledních hodinách 5. února 1942 zatčen a odvezen do Hradce Králové. Během vyšetřování byl při konfrontaci usvědčen majorem Josefem Matohlínou. Jeho velitel se mu vzápětí přímo před komisaři gestapa za tento akt omluvil. Sám Josef Mojžíš neprozradil nikoho ze svých dalších spolupracovníků.

Věznění, soud, ...[editovat | editovat zdroj]

Ke konci prosince 1942 byl vězněný Matohlína z Králova Hradce převezen přes Prahu a Terezín do Drážďan.[1] Tady čekal na soud, který se uskutečnil 29. července 1943.[2][6] Major Josef Matohlína byl za protiříšskou činnost odsouzen k trestu smrti, který byl vykonán dopoledne 8. října 1943 v Drážďanech.[2][6]

Po druhé světové válce[editovat | editovat zdroj]

  • Po skončení druhé světové války jej prezident dr. Edvard Beneš vyznamenal Československým válečným křížem 1939.[2]
  • V roce 1946 byl Josef Matohlína povýšen 25. října 1946 in memoriam do hodnosti podplukovníka;[6][2]
  • V roce 1947 byl povýšen in memoriam do hodnosti plukovníka;[6][2]

Vyznamenání[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ Toto území se po trojím dělení Polska stalo součástí Ruského impéria, Josef Matohlína se tedy narodil jako poddaný ruského cara Mikuláše II.[2]
  2. ↑ Čtvrtá rota 4. československého střeleckého pluku nesla označení „generála Kornilova“, protože její příslušníci se na jaře 1917 přihlásili do řad ruské armády, kde v Kornilovově úderném praporu vytvořili dvě roty. Ve vítězné bitvě u Jamnice 8. července 1917 se jim podařilo postupně dobýt tři linie zákopů. Po stažení z fronty založili českou kapelu a někteří z nich působili jako příslušníci osobní stráže samotného generála Kornilova.[4] Tomáš Garrigue Masaryk, během návštěvy jednotky v Mohylevě, navrhl přejmenovat jednotku na „Slovanský pluk“. Jednotka se ale, v důsledku stavu Ruska, rozpadla a 24. prosince 1917 bylo do 4. československého střeleckého pluku začleněno 152 Čechoslováků – „kornilovců“. Tito nově příchozí vojáci („kornilovci“) byli zařazeni především do 4. roty a zformovali plukovní hudbu. Dařilo se jim i na poli válečném: účastnili se bojů u Bachmače, porazili bolševiky v bitvě u Lipjag a také obsazovali Samaru.[4]
  3. ↑ Manželství Josefa a Marie bylo šťastné a Matohlínovi společně přivedli na svět čtyři potomky: dceru Ludmilu (zemřela ještě v dětském věku); dceru Olgu; syna Jiřího a syna Vladimíra.
  4. ↑ Prameny[6][7] uvádí, že Josef Matohlína „odjel do ČSR 2. března 1920 jako velitel 32. transportu uprchlíků a zajatců, do vlasti přijeli 14. června 1920“. Oproti tomu pramen[1] uvádí: Číslo transportu do vlasti a název lodi: 32. transport, loď Thomas. Zdá se, že obě informace jsou zmatečné. Pokud bereme za platný fakt, že do vlasti přijel 14. června 1920, což by odpovídalo transportu číslo 22 (kde byl přepravován i celý 4. pluk),[5] tak transport číslo 32 (loď USAT Thomas) dorazil do Terstu až 8. srpna 1920 a legionáři z tohoto transportu se dostali do vlasti 14. srpna 1920. Navíc na palubě USAT Thomas nebyla přepravována ani jedna z jednotek 4. pluku.[8]
  5. ↑ Velitelem II. praporu ženijního pluku 4 byl v době od 8. října 1937 až 25. září 1938.[6]
  6. ↑ Velitelem na velitelství ženijního vojska 22. divise byl od 27. září 1938 až 14. října 1938.[6]
  7. ↑ Na ukrývání odbojářů z řad Obrany národa (především pak nadporučíka Albína Sládka a majora Josefa Matohlíny) se v Novém Hrádku podílelo více občanů a to převážně členů místní sokolské organizace. Za všechny místní odbojáře lze jmenovat Jaromíra Picka, který odbojovou činnost v Novém Hrádku v protektorátní době organizoval a též velitele zdejší četnické stanice Josefa Hrůšu, který vícekrát odbojáře skrývající se v ilegalitě varoval před zátahem německých bezečnostních složek.[10] Vrchní strážmistr Josef Hrůša byl za pomoc odbojářům obviněn ze zneužití své funkce protektorátního policisty, byl souzen s Matohlínou v Berlíně a Drážďanech, ale nakonec byl obvinění zproštěn.[2]
  8. ↑ MUDr. Karel Milostný (* 1913 Jersín na Moravě – 8. září 1943 popraven v Berlíně) – chirurg, roentgenolog v Hradci Králové; jedna z významných postav Petičního výboru Věrni zůstaneme na Královéhradecku).[2]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ a b c d e f g h i MATOHLÍNA JOSEF (* 8. března 1897 Zdolbunov, Volyňská gub. Rovenský új. – 8. října 1943 popraven v Drážďanech) – životopis [online]. Lagie 100; Krev Legionáře; Československá obec legionářská (ČSoL) [cit. 2024-01-19]. Dostupné online. 
  2. ↑ a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t u v w x y z aa ab ac ad ae af ag ah ai aj ak al RICHTER, Tomáš. Činnost Obrany národa ve východních Čechách v době nacistické okupace. , 2010 [cit. 2024-01-19]. 123 s. diplomová. Univerzita Pardubice, Fakulta filozofická. Vedoucí práce PhDr. Jan Němeček, DrSc.. s. 87 až 91. Dostupné online.
  3. ↑ a b c d MATOHLÍNA Josef (* Zdolbunov, Rovno) [online]. Volyňáci cz (Volynští Češi) [cit. 2024-01-19]. Zdrojová databáze: Legionáři 1. světové války. Dostupné online. 
  4. ↑ a b KŘIŠŤAN, Vlastimil. Krabička příslušníka 4. čs. střeleckého pluku „Prokopa Velikého“ 4. roty „generála L. G. Kornilova“ [online]. Československá obec legionářská (ČsOL), 2022 [cit. 2024-01-19]. Legionářský směr, ročník 2022, číslo 4, strana 58–60. Dostupné online. 
  5. ↑ a b c d e Legionářský směr. ČsOL (Československá obec legionářská), prosinec 2020, čís. Speciál: Transporty z Ruska, s. 62, 63. Speciální číslo ke 100. výročí návratu posledních lodních transportů z Ruska (kapitola: 22. transport – USAT America). Dostupné online. 
  6. ↑ a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t u v w x y z aa ab ac ad ae af ag ah ai aj ak al am an ao RAK, Michal. Matohlína, Josef [online]. Válka cz [cit. 2024-01-19]. Dostupné online. 
  7. ↑ RAK, Michal. Matohlína, Josef [online]. Armed Conflicts com [cit. 2024-01-19]. Dostupné online. 
  8. ↑ Legionářský směr. ČsOL (Československá obec legionářská), prosinec 2020, čís. Speciál: Transporty z Ruska, s. 86, 87. Speciální číslo ke 100. výročí návratu posledních lodních transportů z Ruska (kapitola: 32. transport – USAT Thomas). Dostupné online. 
  9. ↑ a b c d e f g h i j RICHTER, Tomáš. Činnost Obrany národa ve východních Čechách v době nacistické okupace. , 2010 [cit. 2024-01-19]. 123 s. diplomová. Univerzita Pardubice, Fakulta filozofická. Vedoucí práce PhDr. Jan Němeček, DrSc.. s. na různých místech textu. Dostupné online.
  10. ↑ SOBOTKA, Pavel, Ing. Památný den sokolstva 8. říjen, od r. 2019 – významný den ČR [online]. čtvrtletní zpravodaj městyse Nový Hrádek - „Frymburské ozvěny“, ročník 2020, číslo 4, strana 26, 2020 [cit. 2024-01-21]. Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BRUNCLÍK, Jan. Major Josef Matohlína: Voják a vlastenec. Hradec Králové, 1983. Nepublikováno, uloženo v Národním archívu
  • BRUNCLÍK, Jan. Josef Matohlína. Legionář a odbojář (1897-1943), Hradec Králové 2011

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Josef_Matohlína&oldid=23614818“