Jaroslav Bidlo

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Jaroslav Bidlo
Jaroslav Bidlo.jpg
Narození 17. listopadu 1868
Záboří nad Labem
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 1. prosince 1937 (ve věku 69 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Místo odpočinku Vinohradský hřbitov
Povolání historik, vysokoškolský učitel, pedagog a spisovatel
Národnost Češi
Alma mater Univerzita Karlova
Vliv na Milada Paulová
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikizdrojů původní texty na Wikizdrojích
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jaroslav Bidlo (17. listopadu 1868, Záboří nad Labem[1]1. prosince 1937, Praha[2]) byl český historik, profesor východoevropských dějin na Univerzitě Karlově.

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v rodině východočeského učitele. Po předčasném ukončení kněžského semináře odešel studovat, a sice na pražskou univerzitu ke studiu katolické dogmatiky a historie na filozofické fakultě. Tyto dva obory mu umožnily orientaci ve středověku ve všech jeho církevně-politických intencích. Během svého působení v Praze byl i starostou Historického klubu.

Původně učil krátce na střední škole (gymnázium v Ječné 1894-95), ale po odchodu prof. Jirečka (v roce 1893 do Vídně na katedru slovanské filologie) byl určen jako jeho nástupce v oboru historické slavistiky. Jeho zásluhy ve vědním oboru všeobecné dějiny se zvláštním zřetelem k dějinám východní Evropy a Balkánu byly oceněny členstvím v Královské české společnosti nauk (mimořádný člen 13. ledna 1904, řádný od 10. ledna 1917), řádným členem České akademie věd a umění se stal 19. března 1927 (dopisující od 3. prosince 1909, mimořádný 13. prosince 1921).[3] Dále byl členem akademií polské, jihoslovanské a ruské.[4]

Studium dějin jednoty bratrské[editovat | editovat zdroj]

Pod vlivem Jaroslava Golla, v jehož semináři byl zapsán poprvé v roce 1890, se začal zabývat studiem dějin Jednoty bratrské, zaměřil se zejména na její polskou větev. Po studijním pobytu v letech 1892 a 1893 v Krakově, Petrohradě a Moskvě jakoby objevil východní Evropu a její dějiny.

V roce 1897 vydává první dílo o Jednotě bratrskéNekrologia polské větve Jednoty bratrské“ (článek vyšel v Časopisu Českého muzea). V následujících letech na něj navázal čtyřdílnými dějinami polské jednoty. Vycházel přitom z pramenů, s nimiž se seznámil v Polsku, Vídni, Vatikánu a ve Švýcarsku. Jednota bratrská v prvním vyhnanství, jeho habilitační práce, pokrývá druhou polovinu 16. století s důrazem na teologickou stránku exilového života, včetně vlivu na polskou i českou společnost.

Goll ohledně Bidlovy habilitace psal Rezkovi: „Jsou tu další habilitace, které bych rád viděl. Nejbližší je Bidlo. Dál pilně pracoval a končí svůj spis Jednota bratrská v Polsku (v 16. století). Na tom základě by se mohl habilitovat pro všeobecný dějepis se zvláštním zřetelem k slovanským dějinám (á la Jiroušek).

Jednotlivé díly vyšly v letech 1900, 1903, 1909 a 1932. V pauze mezi třetím a čtvrtým dílem vyšly ještě kratší statě o dějinách bratrské enklávy v Polsku (psané česky i německy):

  • 1903, Bratr Jan Rokyta u cara Ivana Hrozného (teologická disputace)
  • 1917, Vzájemný poměr české a polské větve jednoty bratrské v době od r. 1587 - 1609
  • 1930, Jednota bratrská za mezivládí po smrti Štěpána Bathoryho

(Německy psané články jsou o poměru Jednoty bratrské k luteránství a o školství.)

Při studiu archivních pramenů Bidlo dospěl k vydávání edice Akty jednoty bratrské (dva svazky z let 1915 a 1923, pokryl léta 1437 - 1524).

Studium dějin východní Evropy[editovat | editovat zdroj]

Druhým zájmovým okruhem pro Bidla byly dějiny východoevropských (dalo by se říci obecně slovanských) států, které prezentoval zpočátku v převzaté formě v podobě Přehledu dějin polských od Michala Bobrzyńského (1895). O pár let později přešel k vlastnímu pojetí a vydal dvoudílné Dějiny Ruska v XIX. století (1907).

Před válkou vydal ještě knihu O historii Slovanstva jako celku, kde nadnesl téma jednoty slovanských dějin a jejich průběhu, zatímco v protikladu stojí slovanská kulturní rozpolcenost na římsko-germánský okruh a řecko-slovanskou oblast. Poprvé se zde objevuje zárodek komparativní metody.

K tématu slovanství se vrátil ještě několikrát: od roku 1912 spolurediguje časopis Slovanstvo (spolu s Jiřím Polívkou), v němž uveřejňuje dva články komparativního charakteru, a sice Historický vývoj Slovanstva a Náboženské a církevní poměry národů slovanských, roku 1917 vydává Kulturu byzantskou (zabývá se vznikem evropské kultury a vztahem vzdělanosti jižních Slovanů a Byzance) a naposledy roku 1927, kdy vychází Dějiny Slovanstva. V tomto posledním velkém díle se snaží postihnout stejnosti i rozdíly vývoje jednotlivých slovanských národů. Při hodnocení soudobého Ruska vycházel z přímých pramenů a své osobní zkušenosti.

Co se týká Bidlova didaktického působení, je nutné zmínit jeho spoluautorství na učebnici obecných dějin Dějepis pro vyšší třídy středních škol z let 1911 a 1913, které napsal spolu s Josefem Šustou.

Když byl roku 1917 sestaven tzv. májový manifest a podepsán 223 osobnostmi, Bidlo nepodepsal. Vedle spisovatelů zde najdeme téměř kompletní Gollovu školu, ale chybí podpisy Josefa Šusty a právě Bidla. Zatímco Šustu k odmítnutí podepsat vedla patrně funkce - byl tehdy děkanem filosofické fakulty a nechtěl ji kompromitovat, Jaroslav Bidlo svůj podpis nijak nezdůvodnil. Karel Kazbunda se domnívá, že tak učinil pro rakouské smýšlení.

Ve vztahu k ostatním příslušníkům Gollovy školy se choval Bidlo odmítavě a z pozice soupeře. Zejména jde-li o skupiny Pekař - Šusta vs. Novotný - Friedrich. Výjimkou byl Josef Šusta, s nímž Bidla spojoval zejména profesní postup: V roce 1900 se stali oba docenty, 1905 mimořádnými profesory a 1910 řádnými profesory na filosofické fakultě pražské univerzity. Od roku 1903/04 vede Goll spolu s Šustou a Pekařem historické semináře, od roku 1908/9 pak Golla, který seminář nevypsal, nahrazuje Bidlo. Jaroslav Bidlo se stal rovněž děkanem filosofické fakulty české univerzity, a to v roce 1915/16.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

  • 1895, Přehled dějin polských
  • 1897, Nekrologia polské větve Jednoty bratrské
  • 1900, Jednota bratrská v prvním vyhnanství (další díly vyšly 1903, 1909 a 1932)
  • 1903, Bratr Jan Rokyta u cara Ivana Hrozného
  • 1907, Dějiny Ruska v XIX. století
  • 1911, O historii Slovanstva jako celku
  • 1911, Dějepis pro vyšší třídy středních škol (druhý díl 1913, napsal spolu s Josefem Šustou)
  • 1917, Kultura byzantská
  • 1917, Vzájemný poměr české a polské větve jednoty bratrské v době od r. 1587 - 1609
  • 1927, Dějiny Slovanstva
  • 1930, Jednota bratrská za mezivládí po smrti Štěpána Bathoryho
  • 1932, Všeobecný dějepis pro vyšší třídy škol středních. Díl prvý. Dějiny starého věku. (spoluautoři: Josef Dobiáš a Josef Šusta)
  • 1935, Michal Hruševs'kyj

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Matriční záznam o narození a křtu farnosti Záboří nad Labem
  2. Prof. Dr. J. Bidlo. Národní listy. 1. 12. 1937. Dostupné online. 
  3. Členové České akademie věd a umění 1890–1952, s. 40.
  4. Český biografický slovník XX. století I, s. 95.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • JIROUŠEK, Bohumil: Jaroslav Goll, role historika v české společnosti, České Budějovice 2006.
  • KALISTA, Zdeněk. Jaroslav Bidlo. Rozpravy Aventina. Roč. 4 (1928–1929), čís. 9, s. 90–91. 
  • KAVKA, František; PETRÁŇ, Josef (edd.). Dějiny Univerzity Karlovy 1348–1990. III 1802–1918, Praha 1997.
  • KAZBUNDA, Karel: Stolice dějin na české univerzitě v Praze 1914–1918 IV - Jaroslav Goll a Josef Pekař ve víru války světové, Praha 2000.
  • KUDĚLKA, Milan, a kol. Česká slavistika od počátku 60. let do roku 1918. 1. vyd. Praha: Historický ústav, 1997. 477 s. ISBN 80-85268-69-8. S. 79–81, 374–376. 
  • KUDĚLKA, Milan; ŠIMEČEK, Zdeněk, a kol. Československé práce o jazyce, dějinách a kultuře slovanských národů od r. 1760. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1972. 560 s. S. 49–51. 
  • KUTNAR, František; MAREK, Jaroslav. Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví : od počátků národní kultury až do sklonku třicátých let 20. století. 2. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1997. 1065 s. ISBN 80-7106-252-9. 
  • Osobnosti – Česko : Ottův slovník. Praha: Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 52. 
  • ŠLECHTOVÁ, Alena; LEVORA, Josef. Členové České akademie věd a umění 1890–1952. 2. vyd. Praha: Academia, 2004. 443 s. ISBN 80-200-1066-1. 
  • ŠTAIF, Jiří. Historici, dějiny a společnost: historiografie v českých zemích od Palackého a jeho předchůdců po Gollovu školu, 1790–1900. Část 2. Praha : Filozofická fakulta UK, 1997. 392 s. ISBN 80-85899-29-9.
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : I. díl : A–J. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. 
  • VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí : 5. sešit : Bi–Bog. Praha: Libri, 2006. 478–585 s. ISBN 80-7277-309-7. S. 483–484. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]