Jan Váňa

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Jan Váňa
Světozor, roč. 15, č. 37 - Jan Váňa.png
Narození 1. března 1848
Běleč
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí 17. května 1915 (ve věku 67 let)
Praha
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Příčina úmrtí Kardiovaskulární onemocnění
Pseudonym J. V. Prachatický
Povolání spisovatel a překladatel
Národnost Češi
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikizdrojů původní texty na Wikizdrojích
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jan Váňa (1. března 1847 Běleč[1] - 17. května 1915 Praha) byl český filolog, středoškolský profesor, soukromý učitel jazyků, překladatel a satirický básník. Vyučoval na Českoslovanské obchodní akademii. Specializoval se na ruskou a anglickou jazykovou oblast. Publikoval učebnice, psal a překládal beletrii, eseje a filosofické studie. V 90. letech vydal několik ostrých pamfletů (Kokrhy, Mé krákory, Kokrhy a krákory), v nichž formou básniček, epigramů a poznámek kritizoval českou kulturní elitu, především lumírovce v čele s Jaroslavem Vrchlickým, spolek Svatobor a Českou akademii. Proti tehdy populární francouzské kultuře stavěl anglickou, proti „umění pro umění“ vyzdvihoval výchovný smysl literatury. Na konci života byl oceňovaný pro hlubokou znalost ruské a anglické poezie a filosofie a pevné morální zásady.

Život[editovat | editovat zdroj]

Studoval v Písku, poté v Anglii a Rusku. Vyučoval angličtinu a ruštinu na Českoslovanské obchodní akademii v Praze i soukromě.[2]

V 90. letech důrazně vystoupil proti moderním směrům v literatuře, reprezentovaným zejména Jaroslavem Vrchlickým a lumírovci. Vyvolal tím řadu konfliktů s kulturními spolky (Svatobor, Česká akademie věd a umění) i s konkrétními představiteli veřejného života.[3]

Byl známý svým zvláštním zevnějškem — na ulici nosil šálu na ramenou a anglickou čapku.[2]

Ke konci života, když někdejší literární spory zapadly do historie, byl Váňa oceňovaný pro hluboké znalosti ruské a anglické poezie a filosofie, kterou se snažil zpopularizovat v českých zemích.[4] Svými pracemi přibližoval české veřejnosti méně známé spisovatele a myslitele. Navzdory výbojné a polemické povaze byl prostý a skromný; vždy bojoval ne za vlastní popularitu, ale za myšlenky, o nichž byl přesvědčen.[3]

Zemřel náhle na mrtvici v kavárně na Karlově náměstí, nedaleko svého bydliště.[2]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Váňa byl především autorem řady jazykových učebnic a překladů. Tiskem vycházely i jeho eseje a přednášky na různá témata, např. o skotském básníku Robertu Burnsovi,[5] spisovatelce George Eliotové,[6] svatém Bernardovi,[7] osmnáctém století[8] nebo náboženském cítění v historii.[9]

Psal i pod pseudonymy Abraham Kobliha a J. V. Prachatický.[10]

Samostatně vydal mj. jazykové příručky:

  • Mluvnice jazyka ruského (1876)
  • Anglicky snadno a rychle (1895)
  • Kapesní slovník česko-anglický pro školu, písárnu a dům (1907)
  • Čech v Anglii i Americe (1913), konverzační příručka

Eseje a jiné originální práce:

  • Mezi puritány : z upomínek na Skotsko (1882)
  • Anglicko-ruský humor pro české zasmání (1884)
  • Zlomky a stromky ; Enthusiasm lidskosti (1894, veřejná přednáška)
  • Albion hrdý a lidský (1896)

K jeho satirickým pamfletům patří:

  • Kokrhy / básnická drchanka Abrahama Koblihy (1891). V básních projevuje rázný vtip a zdravý rozum. Kritizuje konzervativní stranu, hrabivost a jiné nešvary, prosazuje poctivou práci a pokrok vědy. Staví se proti napodobování Victora Huga v novodobém básnictví. Proti dobovému realismu a naturalismu žádá návrat k starší romanticko-vlastenecké poezii, která je podle něj národně-výchovný prostředek, nikoli hodnota sama o sobě. Podle Bohuslava Čermáka se Váňa stal následovníkem Karla Havlíčka a J. J. Kolára, jejichž odvaze se vyrovnal, byť s některými jeho závěry (zejména o smyslu literatury) nesouhlasil.[11]
  • Mé Krákory : Na oslavu dvouletého básnického jubiela Abrahama Koblihy (1893)
  • Pláč spravedlnosti české : odpověď Řiditelství "Svatoboru" (Jirásek, Sládek, Vrchlický aj.) a Čtvrté třídě České akademie nauk (Vrchlický, Sládek, Jirásek aj.) (1896)
  • Kokrhy a krákory : Ohlas nejmladšího básnického pokolení (1896, 1897). Na úvod cituje dopis od Jaroslava Vrchlického, v němž tento básník jménem České akademie oznamuje, že už nebude reagovat na žádná Váňova podání. Zbytek knihy obsahuje množství epigramů, někdy doplněných mottem nebo poznámkami pod čarou, v nichž Váňa kritizuje nejrůznější „nepravosti“ v české kultuře.[12]

Přeložil mj.:

Ukázky epigramů[editovat | editovat zdroj]

Co je epigrámek?[13]
(Odpověď Ignátu Hermanovi na jeho neslušnou poznámku: Snad nemyslíte, že jsou vaše epigramy umění.)

Ty chceš vědět, co je epigrámek?
Je to malý na koření vonné krámek.
Co vyčichlé je, toho nevšímá si epigram,
tam Ignát Herman rozkládá svůj vyjedený krám.

Co je píseň?+)[14]
(Věnováno básníkům a básnířkám do 20 let.)

Píseň to je chlívek
z prkýnek neb dřívek,
v němž, je-li vlhko,
bývá plíseň,
a je-li mnoho čunčátek,
také velká tíseň
Píseň, to je bidýlko
pro poetické trdýlko,
pro kdákající slepice.
Píseň, to je lojovka,
již oblétají poetické jepice.

Píseň, to jsou moldánky,
jež se v smutku natahují.
Píseň, to jsou opánky,
jež se k skočné připevňují.

Píseň to je postýlka
(kde pak je má ocilka,
bych z ní rým nějaký vykřes —
už je hluchý jako netřeš),
na níž heká, umírá,
na svět celý skomírá,
kdo je bukem zdráv,
a plačtivě i s sytým břichem
smrti natahuje háv,
což jindy bylo hřích,
teď nesmrtelným, slavným hříchem.

Píseň, toť lásky kandidátek, kandidátů
s mandátem, nejčastěji bez mandátu
od rozmilých rodičů,
všech radostí „portičů"
zamilované rejdiště,
padlých i nepadlých studentů
na Pekasa bičiště.

Vyvoláno Sládkovými „Písněmi" ve „Zlaté Praze" v květnu 1891.
*) Jako na mlynáři mouka, tak i na mně uvázl prášek z mého řečiučitelského povolání. „Portiť" znamená v ruštině kazit; portič = kazitel.

Vrchlického poesie+)[15]

K večeru jsem dámu potkal
všechno na ni vlálo,
roucha na ní byla hojnost,
těla bylo málo —
když se půlkrám s nickou pojí,
estetický cit se neukojí,
proti smíchu neustojí.
Zdaž to za to stálo?
Mohla sama doma sedět,
na procházku poslat gardrobu;
počkám nejvhodnější na dobu,
bych jí to moh napovědět.*)

  • ) Po napsáni těchto veršů přečetl jsem si z Vrchlického (Motýli všech barev, Píseň str. 35. Zhřešil jsem a polichotil, to není roucho, to jsou hadry).

Jen milovat, jen milovat
dnes, včera, v noci, z jitra,
jest láska opál, který plát
Ti bude pro vždy z nitra.
Jen milovat, jen milovat
a při tom býti sami
a láska stopí, vodopád,
Tě svými kaskádami.

Člověk neví, má-li se propadnout hanbou nebo hněvem nad takovými verši. — Ach, korumpovaná literaturo, ubohá politická budoucnosti! Uvedené verše mají jen v sociálním ohledu potěšlivou stránku. Podle pana Vrchlického mohu milovat včera, jíst a pít včera, platit dluhy včera atd. Proč tak naše intelligence bezohledně zachází s lidem, v němž je mnoho příslušníků s dělným a střízlivým mozkem, a jen malé procento kreténů, a to počítajících se ke crému. (I tyto verše jsou ukradené!!)

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Matriční záznam o narození a křtu farnost Prachatice
  2. a b c Prof. Jan Váňa náhle zemřel. Národní listy. 1915-05-18, roč. 55, čís. 137, s. 4. Dostupné online [cit. 2011-07-01]. 
  3. a b Professor Jan Váňa. Zlatá Praha. 1915-05-28, roč. 32, čís. 33, s. 393. Dostupné online [cit. 2011-07-01]. 
  4. K úmrtí prof. Jana Váni. Národní listy. 1915-05-18, roč. 55, čís. 137, s. 4. Dostupné online [cit. 2011-07-01]. 
  5. VÁŇA, Jan. Život a poesie škotského básníka Roberta Burnsa. Národní listy. 1893-05-12, roč. 33, čís. 131, s. 1. Dostupné online [cit. 2011-07-01].  Burns byl zřejmě Váňovi sympatický kvůli podobným osobním vlastnostem — oba spojoval smysl pro komiku a satiru, odpor proti nepoctivosti a pokrytectví, zesměšňování uctívaných autorit.
  6. VÁŇA, Jan. George Eliotová. Zlatá Praha. 1914-10-30, roč. 32, čís. 3, s. 25. Dostupné online [cit. 2011-07-01]. 
  7. VÁŇA, Jan. Mravní síla ve středověku. Zlatá Praha. 1915-03-05, roč. 32, čís. 21, s. 239. Dostupné online [cit. 2011-07-01]. 
  8. VÁŇA, Jan. Co nám dalo osmnácté století?. Zlatá Praha. 1914-07-24, roč. 31, čís. 41, s. 482. Dostupné online [cit. 2011-07-01]. 
  9. VÁŇA, Jan. Pohanské a středověké náboženské cítění. Zlatá Praha. 1914-04-24, roč. 31, čís. 28, s. 325. Dostupné online [cit. 2011-07-01]. 
  10. Autoritní záznam v NK ČR
  11. ČERMÁK, Bohuslav. Belletrie. Kokrhy. Národní listy. 1891-06-13, roč. 31, čís. 161, s. 9. Dostupné online [cit. 2011-07-01]. 
  12. VÁŇA, Jan. Kokrhy a krákory. Král. Vinohrady: Kovařovic a Tůma, 1897. 162 s. Dostupné online. 
  13. Kokrhy a krákory, s. 4. Dostupné online. Související článek: Ignát Herrmann.
  14. Kokrhy a krákory, s. 9. Dostupné online. Reakce na Sládkovy písně — viz Zlatá Praha, roč. 8. č. 25, s. 291. Dostupné online.
  15. Kokrhy a krákory, s. 14. Dostupné online. Viz též: VRCHLICKÝ, Jaroslav. Motýli všech barev. Praha: Jan Otto, 1899. 134 s. Dostupné online. Kapitola Píseň, s. 33. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]