Hynek z Kolštejna

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Hynek z Kolštejna
Fiktivní portrét Hynka z Kolštejna
Fiktivní portrét Hynka z Kolštejna
Narození15. století
Úmrtí7. září 1427
Praha
Povolánívojevůdce
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Poslední souboj Hynka z Kolštejna, freska z domu U Zlatého slona v Praze na Staroměstském náměstí 9

Hynek Koldštejnský z Valdštejna, zvaný též Hynek z Kolštejna či Koldštejna[pozn. 1] († 7. září 1427 Staré Město Pražské) byl český šlechtic rodu pánů z Valdštejna a husitský hejtman pražského svazu.

Život[editovat | editovat zdroj]

Poprvé je Hynek zmiňován v roce 1420, pokud není totožný s Heníkem z Kolštejna, zmiňovaným v letech 1401-1409 (což mohl být i jeho otec). Byl příslušníkem rodu pánů z Valdštejna, ovšem jeho genealogické zařazení je dosud sporné. Na většině listin je psán po hradu Kolštejn (v Branné v Jeseníkách) jako Hynko de Colsstain či Hynkone de Kolssteyn. Podle záznamů v jihlavské popravčí knize se Hynek pravděpodobně účastnil předhusitských bojových družin, kde získal první válečné zkušenosti.[1]

Na jaře roku 1420 byl spolu s Čeňkem z Vartemberka a Hynkem Krušinou z Lichtenburka členem panského poselstva ke králi Zikmundovi do Vratislavi. Již v létě se zúčastnil obrany Prahy proti Zikmundovým křižákům. Jeho jméno figuruje i v manifestu proti Zikmundovi. Po bitvě na Vítkově byl v čele poselstva, které nabízelo českou korunu polskému králi. Na podzim bojoval v bitvě pod Vyšehradem, poté se účastnil dalšího poselstva, které bylo vysláno do Polska koncem roku a jednalo také s litevským knížetem Vitoldem. Na počátku roku 1422 byl zvolen jedním z devatenácti rozhodčích, kteří měli omezit vzrůstající vliv Želivského v Praze. V roce 1423 byl na svatohavelském sněmu jmenován jedním z 12 zemských správců.

Během svého života byl hejtmanem v Jaroměři, Litoměřicích (1421), Praze a Slaném (1425). V letech 1423–1424 se podílel na husitském tažení na Moravu.

Hynek z Kolštejna se několikrát dostal do sporu se Žižkou. V roce 1425 byl ve Slaném obléhán oddíly táborsko-sirotčího svazu. V jeho družině se při bojích vyznamenali panoši Zdeněk Haramule, Jan Srna Jednooký a Petr Kamenec, kteří při tom zahynuli.[2] Město bylo dobyto zradou radikálů mezi obyvateli města a mnoho zajatých bylo upáleno - Hynek vyvázl. Údajně byl na něj též neúspěšně spáchán atentát.[1]

Vrcholem vojenské kariéry Hynka z Kolštejna byla účast v bitvě u Ústí nad Labem v roce 1426; zapojil se i do následného obléhání hradu v Mostě, které však skončilo fiaskem.[3]

Hynek patřil ke konzervativnímu křídlu husitů a byl přívržencem Zikmunda Korybutoviče. Po Korybutově zajetí radikální částí Pražanů v roce 1427 požadoval jeho vysvobození, aniž by tušil, že je vězněn na Valdštejně, původně jeho rodovém sídle. Téhož roku se spolu s Janem Smiřickým zapojil do spiknutí, jehož cílem bylo provést 6. září v Praze převrat. Plán však prozradil svým pražským přátelům Vilém Kostka z Postupic, takže Rokycanova strana byla připravena a útočníci neuspěli. Hynek Koldštejnský se pokusil ukrýt v domě U Zlatého slona (čp. 609/I) na nároží Staroměstského náměstí a Dlouhé třídy, byl však druhého dne odhalen a zabit panošem Janem Makovcem z Měrunic, kterého nedávno zachránil před oběšením.[4] Jejich souboj je vyobrazen na fresce z roku 1905 na fasádě tohoto domu.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Podobu jména Hynek Koldštejnský nebo Hynek z Koldštejna používají historici od Palackého po Petra Čorneje, současného nejvýznamnějšího historika, který se věnuje době husitské. Jméno hradu dnes nazývaného Kolštejn (Branná), dříve Koldštejn, je odvozeno od původního německého názvu Goldenstein/Goldstein.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Středověk. Hynek z Kolštejna. www.e-stredovek.cz [online]. [cit. 2022-12-17]. Dostupné online. 
  2. HORŇÁK, Ivo. Slaný a kraj ve znamemí kalicha. issuu.com [online]. 2015-07-01 [cit. 2024-01-07]. Dostupné online. 
  3. Hynek z Kolštejna. husitstvi.cz [online]. [cit. 2020-05-03]. Dostupné online. 
  4. Velké dějiny zemí koruny české. Sv. 5.. Praha: Paseka, 2010. S. 490.