Hradčanské náměstí
Hradčanské náměstí je veřejné prostranství nacházející se v centru Hradčan v městské části Praha 1 v bezprostřední blízkosti Pražského hradu. Jedná se o hlavní náměstí Hradčan, které z východní strany navazuje na I. hradní nádvoří a západní vstupní bránu a západní průčelí Pražského hradu. Na jižní straně vyúsťuje Královská cesta ulicí Ke hradu (směrem od horního konce Nerudovy ulice), zde se nachází vyhlídková terasa resp. Hradní rampa s nádherným výhledem na Prahu, nedaleko odtud byla umístěna i socha 1. československého prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka u příležitosti 150. výročí jeho narození.
Přístupové cesty
- od východu
- Pražský hrad západní Matyášova brána (I. hradní nádvoří)
- od jihu
- Nové zámecké schody
- ulice Ke hradu (Královská cesta z Nerudovy ulice a z Úvozu)
- Radnické schody (Loretánská ulice)
- od západu
- Loretánská ulice
- Kanovnická ulice
Památky
východní strana
- Pražský hrad (první hradní nádvoří za Matyášovou branou, kterou zdobí sousoší Souboj Titánů)
jižní strana
- Salmovský palác (Národní galerie)
- Schwarzenberský palác (Národní galerie)
- klášter Bosých karmelitek
- kostel svatého Benedikta
západní strana
severní strana
Sochařská výzdoba
- Mariánský morový sloup
- sloup Panny Marie Einsiedenské (Hradní rampa). Sloup na čtyřhranném soklu nese sousoší Panny Marie s umučeným Kristem v klíně. Jedná se o ranně barokní dílo neznámého autora okolo roku 1672. Sousoší stávalo u ranně barokního kostelíka Panny Marie Einsiedelnské, jehož část byla roku 1791 zbourána, a tak vznikla ohrazená plošina (Kajetánka), odkud je krásný pohled na Prahu.[1]
- socha Tomáše Garrigue Masaryka
- socha svatého Václava
- Socha svatého Filipa Nerejského z roku 1715. V roce 1714 podal hrabě Woračický žádost o svolení postavit sochu Jana Sarkandera, o jehož svatořečení se tehdy uvažovalo. Autorem sochy měl být Jan Brokoff. Toto povolení mu bylo uděleno a socha byla postavena v blízkosti arcibiskupského paláce. V roce 1764 byla socha přemístěna na dnešní místo jako socha svatého Filipa Nerejského. Názory na autorství sochy se liší. Na soklu se nachází zřetelný nápis OPUS JOAN. BROKOFF. Janu Brokoffovi připisuje plastiku Oskar Pollak [2] či Karel B. Mádl[3]. František Ekert uvádí jako autory otce Jana i syna Ferdinanda Maxmiliána [1]. Emanuel Poche připisuje sochu Josefu Brokoffovi. Moderní kusthistorici pokládají za autora Ferdinanda Maxmiliána Brokoffa [4]. Na štítku pod sochou je latinský nápis: František Voračický, sv. říše římské hrabě a pán na Paběnicích, J. c. M. komorník a rada, zhotoviti dal r. 1715 a dále erb Františka Voračického s monogramy Ferdinanda III. a Leopolda I.. Na štítu vedle sochy, který přidržují dva putti, je latinský text: Ejhle sv. Filip Nérijský, zakladatel kongregace Oratoriánů, patron šťastné smrti, příklad pokory, čistoty a lásky. Zemřel 26. května 1559.[1]
- sousoší Souboj Titánů (Pražský hrad, západní Matyášova brána na 1. hradním nádvoří)
- Sochy a pomníky
-
Čeněk Vosmík: socha svatého Václava. -
Socha svatého Václava (Čeněk Vosmík) a socha Panny Marie Einsiedelnské. -
Ferdinand Maxmilián Brokoff: Socha sv. Filipa Nerijského, pohled od severovýchodu.
Společenské a sportovní akce
Náměstí plní také významné společenské funkce. Kromě velice čilého turistického ruchu se zde často koná i vítání oficiálních státních návštěv a další akce. Na náměstí se například v prosinci 2007 konal závod světového poháru v běhu na lyžích nebo v dubnu 2009, kdy zde při oficiální státní návštěvě České republiky pronesl projev americký prezident Barack Obama.
Odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Hradčanské náměstí na Wikimedia Commons
Reference
- ↑ a b c EKERT, František. Posvátná místa královského hlavního města Prahy. Svazek I. Praha: Dědictví sv. Jana Nepomuckého / fotoreprint Volvox Globator, 1884 / 1996. ISBN 80-7207-040-1. S. 114.
- ↑ POLLAK, Oskar. Johann und Ferdinand Maximilisn Brokoff. Prag: J. G. Calve, 1910. (německy)
- ↑ MÁDL, Karel B. Oltář Ferd. Brokova ve Vídni. Světozor. 1883, roč. 17, čís. 35, s. 407. Dostupné online.
- ↑ BLAŽÍČEK, Oldřich J. Ferdinand Brokof. Praha: Odeon, 1986. S. 111.
