Hermann Oberth
| Hermann Oberth | |
|---|---|
 | |
| Narození | 25. června 1894 Sibiu |
| Úmrtí | 28. prosince 1989 (ve věku 95 let) Norimberk |
| Místo pohřbení | Norimberk |
| Bydliště | Mnichov |
| Alma mater | Babeșova a Bolyaiova univerzita |
| Povolání | fyzik, vynálezce, esejista, scenárista, inženýr a letecký inženýr |
| Ocenění | Prix d'Astronautique (1927) medaile Rudolfa Diesela (1954) medaile Wilhelma Exnera (1969) čestný doktor Technické univerzity Berlín Bavorský řád za zásluhy … více na Wikidatech |
| Politická strana | Nationaldemokratische Partei Deutschlands |
| Nábož. vyznání | luteránství |
| Podpis |  |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Hermann Julius Oberth (25. června 1894, Sibiu, Sedmihradsko, Rakousko-Uhersko – 28. prosince 1989, Norimberk, Západní Německo) byl německý fyzik a průkopník v oblasti raket. Spolu s Ciolkovským a Goddardem je považován za jednoho z nejvýznamnějších teoretiků kosmických letů. Je po něm pojmenován Oberthův efekt.
Život[editovat | editovat zdroj]
Mládí a studium[editovat | editovat zdroj]
Narodil se německým rodičům ve městě Sibiu v Sedmihradsku. Otec byl lékař a plánoval postavit v krásném prostředí Jižních Karpat soukromé sanatorium, ve kterém bude jeho jediný syn jednou primářem. Hermann Oberth začal v roce 1912 studovat na lékařské fakultě v Mnichově, ale větší zájem projevoval o fyziku, matematiku a astronomii. K myšlenkám na lety do vesmíru ho přivedly knihy Julese Verna, zejména vědeckofantastický román Ze země na Měsíc, který přečetl ve věku jedenácti let. [1][2] Brzy došel k závěru, že cestu do vesmíru lze uskutečnit pouze raketou. Už ve čtrnácti letech postavil první malou raketu na tuhé pohonné látky a pokusně ji odpálil.
Během 1. světové války byl zraněn na východní frontě a potom nastoupil službu ve vojenské nemocnici. Ve volném čase promýšlel teorie raketových letů. Větší potenciál pro experimenty viděl v raketách na kapalná paliva. [3] V roce 1917 poslal německému ministerstvu války návrh na postavení dálkové střely s raketovým motorem poháněným kapalnou směsí, byl však odmítnut. [1] [2]
V roce 1918 se oženil, s manželkou vychovali čtyři děti. Nejstarší syn Julius padl v září 1943 u Stalingradu. Dcera Ilse byla raketovou inženýrkou a zahynula při zkoušce motoru pro raketu A–4.[1]
Na podzim roku 1918 pokračoval ve studiu medicíny na univerzitě v Budapešti, ale v následujícím roce se rozhodl pro studium fyziky na Technické univerzitě v Kluži v Rumunsku. Pokračoval na univerzitě v Mnichově, později přešel do Göttingenu a Heidelbergu. Své úvahy o kosmických letech podpořil přesnými matematickými a fyzikálními výpočty. Studii chtěl předložit jako dizertační práci, ale profesorský sbor nepovažoval dané téma za seriózní a vědecké, protože se v ní zabýval fyziologickými a zdravotními aspekty letů v raketách.[1] [4] Svůj rukopis předložil jako diplomovou práci v Kluži a v roce 1923 složil státní zkoušku.
Teorie raketových letů[editovat | editovat zdroj]
V roce 1922 Oberth kontaktoval amerického profesora Roberta Goddarda, který vypracoval studii o raketovém pohonu s názvem Metoda dosahování mimořádných výšek. Po jejím prostudování zjistil, že jeho vlastní řešení jsou mnohem dál. Netušil, že Goddard o této možnosti uvažoval už v roce 1909 a sám začíná konstruovat rakety na kapalné pohonné látky. O několik let později byla otázka prvenství této myšlenky předmětem sporu mezi oběma muži. Goddard obvinil Obertha, že si přisvojil výsledky jeho vědecké práce.[1] [2]
Oberth byl především teoretikem a své závěry dokládal matematickými výpočty a nákresy s popisem. Zformuloval a spočítal závislost důležitých charakteristik raketového letu (aktivní fáze s hořícími motory, úniková rychlost nutná pro zavedení na oběžnou dráhu, zrychlení a dolet rakety, odpor ovzduší a zemské přitažlivosti). Přišel na princip vícestupňové rakety. Nakreslil plány vlastní výškové rakety s označením Modell B, uvažoval o projektu velké kosmické lodi a určitého typu orbitální stanice–vesmírné lodi, která by sloužila jako laboratoř pro meteorologická pozorování, tankovací základny pro vesmírné výpravy a zdroj energie ze slunečního záření. Své myšlenky sepsal do útlé knížky s názvem Raketou do planetárních prostorů (Die Rakete zu den Planetenräumen), která vyšla v roce 1923 a vyvolala nečekaný zájem odborníků i laické veřejnosti. [2][3] Její druhé vydání se stalo podnětem pro založení německé Společnosti pro kosmické lety (VfR–Verien für Raumschiffahrt) v roce 1927. [1] Cílem společnosti bylo postavit kosmickou loď a vypustit ji do kosmu. Oberth se stal jejím členem v roce 1929[3], ale v té době žil v Sedmihradsku, kde pracoval jako profesor fyziky a matematiky na gymnáziu v Mediasu. [5] Se společností udržoval kontakt, do jejího časopisu napsal článek o možnosti kosmických letů. V roce 1928 byl zvolen předsedou společnosti a začal pracovat na rozšířené verzi své knihy. Vyšla pod názvem Cesty ke kosmickému letu a stala se bestsellerem. [1][4]
Stavba raket v Německu[editovat | editovat zdroj]
Od německé filmové společnosti UFA Oberth dostal nabídku , aby se stal odborným poradcem při natáčení filmu Žena na Měsíci. Koncem roku 1928 se vrátil do Berlína. Pro film vyrobili rozměrný model rakety s kosmickou kabinou pro posádku. Za použití technických triků byl nafilmován start této rakety z ostrova Usedom. K propagaci filmu měla být při slavnostní premiéře vypuštěna skutečná raketa na kapalný pohon. Oberth se svými spolupracovníky Richardem Nebelem a Alexandrem Scherschevským pracovali na stavbě dvojstupňové rakety o délce 2,1 m pod časovým tlakem, museli řešit mnohé technické problémy. Oberth byl skvělý teoretik, ale horší konstruktér. Při jedné ze zkoušek málem přišel o zrak. [2][4] Z obavy, že se mu nepodaří úkol splnit, Oberth se psychicky zhroutil a odjel domů. Tajně přijel na premiéru filmu, která se konala 15. října 1929 bez ohlášeného startu rakety. [1] Film měl přesto velký úspěch a Oberth byl označován za vynikajícího vědce. Dostalo se mu uznání i v zahraničí. Stal se prvním nositelem mezinárodní ceny za úspěchy v astronautice, kterou v roce 1929 zřídil francouzský bankéř André–Louis Hirsch.[2]
Od začátku roku 1930 Oberth pracoval na vývoji nového motoru, který financovala společnost UFA. V červenci 1930 byl motor úředně certifikován, ale praktické zkoušky nesplnily očekávání a UFA ukončila svou podporu v tomto projektu. Oberth se vrátil do Sibiu a vzdal se své funkce ve Společnosti pro kosmické lety. Začátkem roku 1938 dostal práci na vysoké technické škole ve Vídni.[1] Jeho bývalí spolupracovníci v čele s Nebelem a Wernerem von Braunem pokračovali se zkušebními raketovými pokusy v Reinickendorfu až do roku 1935, kdy byly soukromé raketové pokusy v Německu oficiálně zakázány.[2]
Po anšlusu Rakouska v roce 1938 se Oberth zapojil do práce pro německé letectvo, ale jako cizímu státnímu příslušníkovi mu byl svěřen jen podružný úkol: vyvinout čerpadlo pro dálkovou raketu. V červenci 1940 byl přeložen na vysokou školu technickou do Drážďan. [1] V německém raketovém výzkumu měl roli spíše teoretickou a popularizační. Chtěl se vrátit domů do Rumunska. Německé velení mu z obavy, že by mohl prozradit informace o stavu raketového výzkumu bránilo v odjezdu z Německa a gestapo mu hrozilo internací v koncentračním táboře. Oberth pod nátlakem přijal německé občanství, což mu umožnilo pokračovat na vývoji raket ve vojenském výzkumném středisku v Peenemünde. V prosinci 1943 pak byl přeložen do Reinsdorfu u Wittenbergu, kde měl pro firmu vyrábějící výbušniny vyvinout dálkově řízenou protiletadlovou raketu na tuhá paliva, [3] Také jeho myšlenku orbitální sluneční elektrárny chtěli nacisté zneužít pro válečné účely. [1][6]
Život po 2. světové válce[editovat | editovat zdroj]
.jpg)
Na jaře 1945 byl Oberth po obsazení továrny zajat britskými vojsky, ale protože nebyl na seznamu hledaných vědců, byl propuštěn na svobodu. V následujících letech se pokoušel uplatnit v oblasti raketových a kosmických výzkumů střídavě v Itálii, USA, kde společně s Wernerem von Braunem pracovali na raketách středního doletu a vylepšování střel V2. [3] V roce 1953 se s rodinou usadil v městečku Feucht u Norimberka. V roce 1954 vydal knihu Člověk ve vesmíru, ve které vyslovil myšlenku učinit místa ve vesmíru obyvatelná pro lidstvo. [1] V Německu se později zapojil do politického dění a několikrát kandidoval za Národní Demokratickou stranu. [3] S Wernerem von Braunem pracoval příležitostně pro NASA až do roku 1962.[6]
Jako jednomu z prvních teoretiků kosmonautiky mu bylo vyčleněno čestné místo na tribuně na mysu Canaveral při startu Apolla 11 v letu na Měsíc 16. července 1969. [1][2][5]
Na sklonku života se věnoval psychotronice. Zemřel ve věku 95 let. V jeho domě vzniklo Oberthovo kosmické muzeum. Je po něm pojmenován kráter na odvrácené straně Měsíce.[1]
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ a b c d e f g h i j k l m n PACNER, Karel. Konstruktéři raketového věku. Zlín: Kniha, 2020. ISBN 978-80-7662-023-0. Kapitola Nepraktický teoretik, s. 27–42.
- ↑ a b c d e f g h CODR, Milan; TOUFAR, Pavel. Přemožitelé času sv.26. Praha: Planeta, 1991. Kapitola Hermann Julius Oberth, s. 24–29.
- ↑ a b c d e f PORUBAN, Petr. Vesmírné osudy 3. díl – Herman Oberth [online]. 2013-05-06 [cit. 2021-08-13]. Dostupné online.
- ↑ a b c SPARROW, Giles. Vesmírné výpravy : od prvních krůčků po práh mezihvězdného prostoru. Praha: Knižní klub, 2019. ISBN 978-80-242-6304-5. S. 20–21.
- ↑ a b POLÁK, Michal. Vzhůru do vesmíru. Brno: Computer Press, 2011. ISBN 978-80-251-2758-2. S. 21.
- ↑ a b Nacisté chtěli usmažit nepřátele obrovským Oberthovým slunečním dělem. National Geographic Česko [online]. [cit. 2021-08-13]. Dostupné online.
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Hermann Oberth na Wikimedia Commons - (německy) Oberthova literatura
