Přeskočit na obsah

Helena Petrovna Blavatská

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Helena Petrovna Blavatská
Helena Petrovna Blavatská, 1877
Helena Petrovna Blavatská, 1877
Rodné jménoЕлена Петровна Ган a Helena Petrovna von Hahn
Narození31. červencejul. / 12. srpna 1831greg.
Jekatěrinoslav, Ruské impérium
Úmrtí26. dubnajul. / 8. května 1891greg. (ve věku 59 let)
Londýn, Velká Británie
Příčina úmrtíchřipka
ObčanstvíRuské impérium a Spojené státy americké
Povolánífilozofka, spisovatelka, okultista, editorka, teosof a mystička
Oceněnímedaile Subby Rowa (1888)
Nábož. vyznáníteosofie
RodičePeter Hahn a Jelena Andrejevna Fadějevová
PříbuzníVěra Petrovna Želichovská (sestra)
PodpisHelena Petrovna Blavatská – podpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Helena (či Jelena) Petrovna Blavatská, za svobodna Helena Petrovna von Hahn-Rottenstern, známá jako „Madame Blavatská“ (12. srpna 1831, Jekatěrinoslav, Novorusko, Ruské impérium (dnes Dnipro na Ukrajině) – 8. května 1891, Londýn, Velká Británie) byla ruská spisovatelka, publicistka, nábožensko-filozofická myslitelka, mystička a okultistka, spoluzakladatelka Teosofické společnosti a hlavní představitelka moderní teosofie.

Biografie

[editovat | editovat zdroj]

Helena Petrovna Blavatská se narodila 12. srpna 1831 v Jekatěrinoslavi v tehdejším Ruském impériu (dnes Dnipro na Ukrajině) jako dcera Petra Alexejeviče Gana (von Hahn), důstojníka ruské armády pocházejícího z rusifikované německé šlechtické rodiny, a Heleny Andrejevny Fadějevové, spisovatelky známé v ruských literárních kruzích. Po smrti matky roku 1842 vyrůstala převážně v domácnosti svých prarodičů z matčiny strany. Prostředí rozsáhlé rodinné knihovny v ní již od dětství podporovalo zájem o historii, náboženství, filozofii a přírodní vědy.[1][2]

Dne 7. července 1849 uzavřela sňatek s Nikiforem Vasiljevičem Blavatským, vicegubernátorem Erivanské gubernie, který byl o více než dvacet let starší než ona. Podle pozdějších biografických svědectví Blavatská odmítala manželské soužití a manželé se po několika měsících rozešli.[3][4][5] Po odchodu od manžela zahájila dlouhé období cestování, které se později stalo jednou z nejdiskutovanějších částí jejího životopisu. Tvrdila, že během následujících let navštívila řadu zemí Evropy, Blízkého východu, Ameriky a Asie a opakovaně se pokoušela proniknout do Tibetu, kde měla studovat pod vedením duchovních učitelů, později označovaných jako Mahátmové. Přesný průběh a rozsah těchto cest zůstává předmětem sporů mezi historiky. Obecně je však přijímáno, že značnou část tohoto období strávila mimo Rusko.[6][7]

Po návratu do Ruska roku 1858 pokračovala v cestování. V Egyptě založila roku 1871 Société Spirite, sdružení zaměřené na zkoumání spiritistických a okultních jevů. Jejím cílem bylo zkoumat média a psychické fenomény, které tehdejší věda nedokázala uspokojivě vysvětlit. Činnost sdružení však měla pouze krátké trvání a brzy zanikla v důsledku organizačních a finančních problémů.[8][9]

O dva roky později se usadila v New Yorku, kde se zapojila do tehdy rozšířeného spiritistického hnutí. Přestože se účastnila spiritistických seancí, postupně začala kritizovat některé jejich výklady a tvrdila, že za pozorovanými jevy stojí hlubší přírodní zákony, které nelze vysvětlit pouze působením duchů zemřelých. Klíčový význam pro její další působení mělo setkání s Henrym Steelem Olcottem v roce 1874. Společně s ním, Williamem Quanem Judgem a dalšími spolupracovníky založila dne 17. listopadu 1875 v New Yorku Teosofickou společnost. Jejím prvním cílem bylo vytváření jádra univerzálního bratrství lidstva bez rozdílu rasy, národnosti, pohlaví nebo náboženského vyznání. Dalšími cíli bylo podporovat srovnávací studium světových náboženských a filozofických tradic a objasňovat dosud nepoznané zákony přírody a latentní schopnosti člověka.[10][11]

Své první rozsáhlé dílo Odhalená Isis vydala roku 1877. Ve dvou svazcích se pokusila kritizovat materialismus své doby a představit myšlenku společného základu světových náboženství, filozofických systémů a starověkých tradic.[12] Dílo vzbudilo značnou pozornost ve Spojených státech i Evropě a pomohlo upevnit postavení vznikajícího teosofického hnutí.[13][14]

Mezinárodní sídlo Teosofické společnosti v Adjaru (Čennaí, Indie).

Centrum teosofického hnutí se následně přesunulo do Indie, kam Blavatská spolu s Olcottem odcestovala roku 1879. V Bombaji navázali kontakty s indickými reformními a náboženskými kruhy a zahájili intenzivní publikační i přednáškovou činnost. Teosofická společnost zde vystupovala jako zastánce studia a obnovy tradičních indických náboženských a filozofických systémů, zejména hinduismu a buddhismu, které byly v koloniální době často znevažovány západními misionáři. Roku 1882 bylo mezinárodní sídlo společnosti přeneseno do Adjaru u Madrásu (dnes součást Čennaí), odkud byla koordinována činnost rychle rostoucí sítě poboček v Asii, Evropě i Severní Americe. Adjar se postupně stal významným centrem mezinárodního teosofického hnutí a místem setkávání badatelů, náboženských reformátorů a duchovních hledajících z různých částí světa.[15][16]

Jednu z největších kontroverzí jejího života představovala Coulombova aféra z roku 1884. Emma a Alexis Coulombovi, bývalí zaměstnanci společnosti, obvinili Blavatskou z podvodného inscenování některých okultních jevů. Následná Hodgsonova zpráva vydaná roku 1885 Society for Psychical Research (Společnost pro psychický výzkum) tato obvinění podpořila.[17][18][19] V roce 1986 však Vernon Harrison ve studii publikované toutéž společností označil Hodgsonovy závěry za metodologicky chybné a zaujaté.[20][21]

Helena Petrovna Blavatská krátce před svou smrtí v roce 1891.

Po odchodu z Indie pobývala převážně v Evropě. Navzdory zhoršujícímu se zdravotnímu stavu pokračovala v rozsáhlé publikační činnosti a roku 1888 vydala své stěžejní dílo Tajná nauka. V tomto rozsáhlém dvousvazkovém díle se pokusila představit syntézu vědy, náboženství a filozofie a vyložit základní principy teosofického učení, včetně kosmického a duchovního vývoje člověka a vesmíru.[22][23][24]

Helena Petrovna Blavatská zemřela 8. května 1891 v Londýně.[25] Je považována za jednu z nejvýznamnějších osobností moderního západního esoterismu.[26][27] Její dílo ovlivnilo vývoj teosofie, západního okultismu, komparativního studia náboženství i řady pozdějších duchovních směrů a přispělo k rozšíření zájmu o náboženské a filozofické tradice Asie v západním světě. Současně však zůstává kontroverzní osobností, jejíž tvrzení i činnost jsou předmětem rozdílných interpretací mezi stoupenci a kritiky teosofického hnutí.[28]

Učení

[editovat | editovat zdroj]
Související informace naleznete také v článku Teosofie.

Blavatská usilovala o vytvoření syntézy náboženství, filozofie a vědy. Vycházela z přesvědčení, že za rozmanitými náboženskými a filozofickými tradicemi světa stojí společný duchovní základ a že jednotlivá náboženství představují různé historické podoby téhož univerzálního poznání. Ve svých spisech spojovala prvky západního esoterismu s myšlenkami hinduismu a buddhismu.[29][30]

K ústředním tématům její filozofie patřily karma, reinkarnace a duchovní evoluce člověka. Lidské vědomí mělo procházet dlouhodobým vývojovým procesem prostřednictvím opakovaných zrození, přičemž tento vývoj se netýká pouze jednotlivce, ale i lidstva a vesmíru jako celku. Člověka chápala jako duchovní bytost, jejíž skutečná podstata přesahuje fyzickou existenci. Myšlenka jednoty makrokosmu a mikrokosmu zaujímala v jejím systému významné místo.[31][32]

Důležitou roli v její nauce tvořili Mahátmové neboli Mistři moudrosti. Blavatská je popisovala jako vysoce vyvinuté duchovní učitele, kteří měli uchovávat pradávné poznání a napomáhat duchovnímu vývoji lidstva.[33] Výše zmíněné myšlenky rozpracovala především v dílech Odhalená Isis (1877), Tajná nauka (1888) a Klíč k teosofii (1889).

Odkaz a vliv

[editovat | editovat zdroj]

Podle religionisty Marka Bevira přizpůsobila Blavatská starší esoterické tradice intelektuálnímu prostředí viktoriánské éry a propojila je s dobovými představami o vědě, evoluci a morálce.[34] Historik Ronald Hutton ji označil za jednu z nejvýznamnějších mezinárodně působících osobností 19. století, jejíž myšlenky získaly značný ohlas v Evropě, Americe i Asii.[35] Religionista James A. Santucci ji pak charakterizoval jako mimořádně inovativní osobnost esoterického hnutí 19. století.[36]

James Santucci rovněž upozornil, že teosofické hnutí 19. století bylo do značné míry formováno zejména osobností a myšlenkami Heleny Petrovny Blavatské. Podle něj sehrála rozhodující úlohu při utváření jeho základní podoby a bez jejího vlivu by se pravděpodobně nevyvinulo v podobě, v jaké jej známe dnes. V době její smrti roku 1891 měla Teosofická společnost desetitisíce členů a její myšlenky byly šířeny prostřednictvím časopisů a publikací vydávaných v Evropě, Severní Americe i Asii.[37] Badatelé také upozorňují, že Teosofická společnost poskytovala ženám výrazně větší prostor k veřejnému a organizačnímu působení, než bylo v náboženských organizacích 19. století obvyklé. Mezi nejvýznačnější osobnosti teosofického hnutí po smrti Blavatské patřila Annie Besantová, která se stala jeho mezinárodně uznávanou představitelkou.[38]

Vliv teosofie přesáhl hranice samotného esoterického hnutí a zasáhl také oblast politiky, literatury, vědy, výtvarného umění, hudby i populární kultury. K osobnostem, které se s teosofickými myšlenkami přímo setkaly nebo jimi byly ovlivněny, bývají řazeni indičtí politici Mahátma Gándhí[39] a Džaváharlál Néhrú[40], spisovatelé Lev Nikolajevič Tolstoj[41] a Gustav Meyrink[42], básníci William Butler Yeats[43] a T. S. Eliot[44], fyzik a chemik William Crookes[45], biolog Alfred Russel Wallace[46], vynálezce Thomas Alva Edison[47], malíři Vasilij Kandinskij, František Kupka, Hilma af Klint, Kazimir Malevič[48] a Piet Mondrian[49], skladatel Alexandr Skrjabin[50] a později také zpěvák Elvis Presley[51].

Po smrti Blavatské v roce 1891 a především po smrti Henryho S. Olcotta roku 1907 převzali vedoucí úlohu v Teosofické společnosti Annie Besantová a Charles Webster Leadbeater, pod jejichž vedením se hnutí dále rozšířilo po celém světě.[52][53] Vedle teosofie se Besantová angažovala také v indickém národním hnutí a později se stala prezidentkou Indického národního kongresu.[54][55] Významnou epizodou dějin teosofického hnutí bylo objevení mladého Džiddú Krišnamúrtiho, kterého Leadbeater roku 1909 označil za budoucího „Světového učitele“. Krišnamúrti však roku 1929 odmítl roli mesiášské postavy, kterou mu teosofové přisuzovali.[56] Následně se vydal vlastní cestou a během následujících desetiletí působil jako nezávislý duchovní učitel, jehož přednášky a spisy o svobodě, sebepoznání a povaze lidského vědomí získaly celosvětový ohlas.[57][58]

Dalším významným pokračováním teosofického odkazu byla antroposofie Rudolfa Steinera. Ten vedl německou sekci Teosofické společnosti, postupně se však dostal do sporů s Besantovou a Leadbeaterem, zejména kvůli jejich pojetí Krišnamúrtiho. Roku 1913 se oddělil a založil Antroposofickou společnost, čímž položil základy vlastního duchovního směru známého jako antroposofie. Ta spojovala prvky teosofie, západního esoterismu, křesťanské mystiky a Steinerova vlastního duchovně-vědeckého systému.[59][60]

Na teosofické tradice navázala řada pozdějších duchovních proudů. Mezi nejvýznačnější patří Agni jóga, vytvořená Helenou a Mikulášem Roerichovými ve 20. století, která převzala některé prvky teosofického učení, zejména důraz na vnitřní rozvoj člověka, kosmickou evoluci lidstva a působení vyšších duchovních bytostí.[61] Důležitou pokračovatelkou teosofického odkazu byla také Alice Baileyová, původně členka Teosofické společnosti, jež rozpracovala vlastní systém esoterické filozofie založený na představě duchovního vývoje lidstva, existence Mistrů moudrosti a příchodu nové duchovní epochy.[62][63] Její dílo se stalo jedním z významných inspiračních zdrojů hnutí New Age[64] a ovlivnilo také skupinu náboženských a esoterických směrů souhrnně označovaných jako Ascended Master Teachings (Učení vzestoupených mistrů), mezi něž patří například I AM Activity, The Bridge to Freedom, The Summit Lighthouse (pozdější Church Universal and Triumphant). Tyto směry dále rozvíjely nauku o duchovní hierarchii a vzestoupených mistrech, kteří podle svých stoupenců napomáhají vývoji lidstva.[65]

Vedle nových hnutí vznikly také organizace usilující o zachování původní podoby teosofie. K nejdůležitějším patří United Lodge of Theosophists (Spojená lóže teosofů), založená roku 1909 Robertem Crosbiem. Její členové zdůrazňují návrat k původnímu učení Heleny Petrovny Blavatské a Williama Quana Judge, odmítají vytváření nových doktrín a kladou důraz na studium původních teosofických textů. United Lodge of Theosophists dodnes působí v řadě zemí a představuje jeden z hlavních proudů moderního teosofického hnutí.[66]

Marion Meadeová poukázala na to, že Blavatská sehrála klíčovou roli při zprostředkování východních duchovních tradic západnímu publiku. Podle jejího hodnocení tak nepřímo připravila půdu pro následnou popularitu jógy, zenového buddhismu, transcendentální meditace či hnutí Hare Krišna v západních zemích.[67]

Někteří badatelé uvedli, že část pozdějších rasových a okultních teorií, zejména ariosofie na přelomu 19. a 20. století, převzala určité pojmy a motivy z teosofické literatury.[68][69] Jiní badatelé však upozorňují, že Blavatské pojetí „hlavních a dílčích ras“ představovalo především duchovně-evoluční koncept, který se podstatně lišil od biologického pojetí rasy charakteristického pro rasové teorie 20. století.[70][71][72] Blavatská zároveň zdůrazňovala jednotný původ lidstva, univerzální bratrství bez rozdílu rasy, národnosti či vyznání a odmítala antisemitismus.[73][74][75] Přestože některé její texty obsahují dnes problematicky vnímané rasové představy typické pro intelektuální prostředí 19. století, většina odborných historiků nepovažuje teosofii za přímého předchůdce nacistické ideologie.[76] Vztah mezi teosofií, ariosofií a pozdějším nacismem tak zůstává předmětem odborných diskusí. Podrobněji viz hlavní rasy v teosofii.

Bibliografie

[editovat | editovat zdroj]

Knihy

Kromě knih je autorkou stovek článků a studií, které byly souborně vydány v edici Sebrané spisy H. P. Blavatské, zahrnující čtrnáct svazků textů a samostatný indexový svazek.[77]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Cranston, Sylvia. HPB: The Extraordinary Life and Influence of Helena Blavatsky. New York: Tarcher, 1993, s. 3–7, 23–25, 31.
  2. ↑ Meade, Marion. Madame Blavatsky: The Woman Behind the Myth. New York: G. P. Putnam's Sons, 1980, s. 15–37.
  3. ↑ Cranston, Sylvia. HPB: The Extraordinary Life and Influence of Helena Blavatsky. New York: Tarcher, 1993, s. 37.
  4. ↑ Sinnett, A. P. Incidents in the Life of Madame Blavatsky. London: Theosophical Publishing House, 1913, s. 40–41.
  5. ↑ Meade, Marion. Madame Blavatsky: The Woman Behind the Myth. New York: G. P. Putnam's Sons, 1980, s. 58–66.
  6. ↑ Cranston, Sylvia. HPB: The Extraordinary Life and Influence of Helena Blavatsky. New York: Tarcher, 1993, s. 41–105.
  7. ↑ Meade, Marion. Madame Blavatsky: The Woman Behind the Myth. New York: G. P. Putnam's Sons, 1980, s. 66–103.
  8. ↑ Cranston, Sylvia. HPB: The Extraordinary Life and Influence of Helena Blavatsky. New York: Tarcher, 1993, s. 105–112.
  9. ↑ Meade, Marion. Madame Blavatsky: The Woman Behind the Myth. New York: G. P. Putnam's Sons, 1980, s. 103–108.
  10. ↑ Cranston, Sylvia. HPB: The Extraordinary Life and Influence of Helena Blavatsky. New York: Tarcher, 1993, s. 113–149.
  11. ↑ Meade, Marion. Madame Blavatsky: The Woman Behind the Myth. New York: G. P. Putnam's Sons, 1980, s. 117–160.
  12. ↑ Blavatsky, H. P. Isis Unveiled: A Master-Key to the Mysteries of Ancient and Modern Science and Theology. New York: J. W. Bouton, 1877, sv. 1, s. vii–viii.
  13. ↑ Cranston, Sylvia. HPB: The Extraordinary Life and Influence of Helena Blavatsky. New York: Tarcher, 1993, s. 153–181.
  14. ↑ Meade, Marion. Madame Blavatsky: The Woman Behind the Myth. New York: G. P. Putnam's Sons, 1980, s. 173–181.
  15. ↑ Cranston, Sylvia. HPB: The Extraordinary Life and Influence of Helena Blavatsky. New York: Tarcher, 1993, s. 191–242.
  16. ↑ Meade, Marion. Madame Blavatsky: The Woman Behind the Myth. New York: G. P. Putnam's Sons, 1980, s. 209–231, 285–286.
  17. ↑ Hodgson, Richard. Report of the Committee Appointed to Investigate Phenomena Connected with the Theosophical Society. Proceedings of the Society for Psychical Research, sv. 3, 1885, s. 201–400.
  18. ↑ Cranston, Sylvia. HPB: The Extraordinary Life and Influence of Helena Blavatsky. New York: Tarcher, 1993, s. 265–278.
  19. ↑ Meade, Marion. Madame Blavatsky: The Woman Behind the Myth. New York: G. P. Putnam's Sons, 1980, s. 329–391.
  20. ↑ Harrison, Vernon. J'Accuse: An Examination of the Hodgson Report of 1885. Journal of the Society for Psychical Research, roč. 53, č. 803, duben 1986, s. 286–310.
  21. ↑ Cranston, Sylvia. HPB: The Extraordinary Life and Influence of Helena Blavatsky. New York: Tarcher, 1993, předmluva, s. xvii–xviii.
  22. ↑ Blavatsky, H. P. The Secret Doctrine. Vol. I. London: The Theosophical Publishing Company, 1888, s. xlii–xliii.
  23. ↑ Cranston, Sylvia. HPB: The Extraordinary Life and Influence of Helena Blavatsky. New York: Tarcher, 1993, s. 349–396.
  24. ↑ Meade, Marion. Madame Blavatsky: The Woman Behind the Myth. New York: G. P. Putnam's Sons, 1980, s. 377–431.
  25. ↑ Meade, Marion. Madame Blavatsky: The Woman Behind the Myth. New York: G. P. Putnam's Sons, 1980, s. 510–511.
  26. ↑ Goodrick-Clarke, Nicholas. The Western Esoteric Traditions: A Historical Introduction. Oxford: Oxford University Press, 2008, s. 212–213.
  27. ↑ Hanegraaff, Wouter J. Western Esotericism: A Guide for the Perplexed. London: Bloomsbury Academic, 2013, s. 7–10.
  28. ↑ Cranston, Sylvia. HPB: The Extraordinary Life and Influence of Helena Blavatsky. New York: Tarcher, 1993, s. 404–547.
  29. ↑ Goodrick-Clarke, Nicholas. The Western Esoteric Traditions: A Historical Introduction. Oxford: Oxford University Press, 2008, s. 212, 216–217.
  30. ↑ Hanegraaff, Wouter J. Western Esotericism: A Guide for the Perplexed. London: Bloomsbury Academic, 2013, s. 130–131, 134.
  31. ↑ Goodrick-Clarke, Nicholas. The Western Esoteric Traditions: A Historical Introduction. Oxford: Oxford University Press, 2008, s. 224–225.
  32. ↑ HANEGRAAFF, Wouter J. Western Esotericism: A Guide for the Perplexed. [s.l.]: Bloomsbury Academic, 2013. S. 134–135.
  33. ↑ Goodrick-Clarke, Nicholas. The Western Esoteric Traditions: A Historical Introduction. Oxford: Oxford University Press, 2008, s. 212–213, 219–221.
  34. ↑ Bevir, Mark. "The West Turns Eastward: Madame Blavatsky and the Transformation of the Occult Tradition". Journal of the American Academy of Religion. 62 (3), 1994, s. 747–767.
  35. ↑ Hutton, Ronald. The Triumph of the Moon: A History of Modern Pagan Witchcraft. Oxford: Oxford University Press, 1999.
  36. ↑ Santucci, James A. "Blavatsky, Helena Petrovna". In: Hanegraaff, Wouter J. (ed.). Dictionary of Gnosis & Western Esotericism. Leiden: Brill, 2005, s. 177–188.
  37. ↑ Santucci, James A. "Blavatsky, Helena Petrovna". In: Hanegraaff, Wouter J. (ed.). Dictionary of Gnosis & Western Esotericism. Leiden: Brill, 2005, s. 177–188.
  38. ↑ Dixon, Joy. Divine Feminine: Theosophy and Feminism in England. Baltimore: Johns Hopkins University Press, 2001.
  39. ↑ Bergunder, Michael. "Experiments with Theosophical Truth: Gandhi, Esotericism, and Global Religious History". Journal of the American Academy of Religion. 82 (2), 2014, s. 404–420.
  40. ↑ Nehru, Jawaharlal. Toward Freedom: The Autobiography of Jawaharlal Nehru. Boston: Beacon Press, 1958, s. 26–29.
  41. ↑ Serbriany, S. D. „Leo Tolstoy Reads Shri Ramakrishna“. In: Russia Looks at India. New Delhi: Indian Council of Philosophical Research, 2010, s. 329–330.
  42. ↑ Markvartová, Eva. Alchemistische Züge in den Romanen von Gustav Meyrink. Disertační práce. Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, 2010, s. 14–18.
  43. ↑ Keane, Patrick J. Making the Void Fruitful: Yeats as Spiritual Seeker and Petrarchan Lover. Cambridge: Open Book Publishers, 2021, s. 28–29.
  44. ↑ Surette, Leon. The Birth of Modernism: Ezra Pound, T. S. Eliot, W. B. Yeats, and the Occult. Montreal: McGill-Queen's University Press, 1993, s. 8–10, 239–240.
  45. ↑ "William Crookes". Theosophy Wiki.
  46. ↑ Cranston, Sylvia. HPB: The Extraordinary Life and Influence of Helena Blavatsky. New York: Jeremy P. Tarcher/Putnam, 1993, s. 160.
  47. ↑ Edison, Thomas Alva. In: Theosophical Encyclopedia. Theosophy World. Dostupné online.
  48. ↑ Powell, Eden. Theosophical Methods of Early Abstract Art and Modern Implications. University of Oregon, 2017, s. 1, 17–33.
  49. ↑ Bris-Marino, Pablo. "The influence of Theosophy on Mondrian’s neoplastic work". Arte, Individuo y Sociedad. 26 (3), 2014, s. 490–492, 502.
  50. ↑ Carlson, Maria. "The Theosophical World of Aleksandr Scriabin". Journal of the Scriabin Society of America. 12 (1), 2007–2008, s. 54–62.
  51. ↑ Tillery, Gary. The Seeker King: A Spiritual Biography of Elvis Presley. Wheaton: Quest Books, 2013.
  52. ↑ Goodrick-Clarke, Nicholas. The Western Esoteric Traditions: A Historical Introduction. Oxford: Oxford University Press, 2008, s. 229–230.
  53. ↑ Meade, Marion. Madame Blavatsky: The Woman Behind the Myth. New York: Putnam, 1980, kap. „Legacy“, s. 468–469.
  54. ↑ Besant, Annie. The Case for India: The Presidential Address Delivered by Annie Besant at the Thirty-Second Indian National Congress Held at Calcutta, 26th December 1917. London: Home Rule for India League, 1917.
  55. ↑ Santucci, James A. Theosophy and the Theosophical Societies. Theosophy Forward, 2013, s. 8–9.
  56. ↑ Schüller, Govert. Krishnamurti and the World Teacher Project: Some Theosophical Perceptions. Ed. James A. Santucci. Theosophical History Occasional Papers. Vol. V. Fullerton: Theosophical History, 1997, s. i–iii, 1.
  57. ↑ Jiddu Krishnamurti. Encyclopaedia Britannica [online]. [cit. 22.6.2026]. Dostupné online.
  58. ↑ Krishnamurti's Biography. Krishnamurti Foundation of America [online]. [cit. 22.6.2026]. Dostupné online.
  59. ↑ Goodrick-Clarke, Nicholas. The Western Esoteric Traditions: A Historical Introduction. Oxford: Oxford University Press, 2008, s. 230.
  60. ↑ Schüller, Govert. Krishnamurti and the World Teacher Project: Some Theosophical Perceptions. Ed. James A. Santucci. Theosophical History Occasional Papers. Vol. V. Fullerton: Theosophical History, 1997, s. 16–17.
  61. ↑ Stasulane, Anita. „The Theosophy of the Roerichs: Agni Yoga or Living Ethics.“ In: Hammer, Olav; Rothstein, Mikael, eds. Handbook of the Theosophical Current. Leiden: Brill, 2013, s. 193–194.
  62. ↑ Santucci, James A. Theosophy and the Theosophical Societies. Theosophy Forward, 2013, s. 27–30.
  63. ↑ Goodrick-Clarke, Nicholas. The Western Esoteric Traditions: A Historical Introduction. Oxford: Oxford University Press, 2008, s. 230–231.
  64. ↑ Hanegraaff, Wouter J. Western Esotericism: A Guide for the Perplexed. London: Bloomsbury Academic, 2013, s. 183–184.
  65. ↑ Goodrick-Clarke, Nicholas. The Western Esoteric Traditions: A Historical Introduction. Oxford: Oxford University Press, 2008, s. 230–231.
  66. ↑ Santucci, James A. Theosophy and the Theosophical Societies. Theosophy Forward, 2013, s. 13, 17.
  67. ↑ Meade, Marion. Madame Blavatsky: The Woman Behind the Myth. New York: Open Road Media, 2011, s. 7–10.
  68. ↑ Goodrick-Clarke, Nicholas. The Occult Roots of Nazism. New York: New York University Press, 1992, s. 2.
  69. ↑ Gardell, Mattias. Gods of the Blood: The Pagan Revival and White Separatism. Durham: Duke University Press, 2003, s. 21–22.
  70. ↑ Hanegraaff, Wouter J. Western Esotericism: A Guide for the Perplexed. London: Bloomsbury Academic, 2013, s. 133–135.
  71. ↑ Santucci, James A. "The Notion of Race in Theosophy". Nova Religio. 11 (3), 2008, s. 37–63.
  72. ↑ PROPHET, Erin. Hermetic Influences on the Evolutionary System of Helena Blavatsky's Theosophy. Gnosis: Journal of Gnostic Studies. 2018, roč. 3, čís. 1, s. 84–111. doi:10.1163/2451859X-12340055.
  73. ↑ Cranston, Sylvia. HPB: The Extraordinary Life and Influence of Helena Blavatsky. Santa Barbara: Path Publishing House, 1993, s. 146–147.
  74. ↑ Goodrick-Clarke, Nicholas. The Western Esoteric Traditions: A Historical Introduction. Oxford: Oxford University Press, 2008, s. 219.
  75. ↑ Blavatsky, Helena Petrovna. The Key to Theosophy. London: The Theosophical Publishing Company, 1889, s. 3, 5, 20.
  76. ↑ Lachman, Gary. Madame Blavatsky: The Mother of Modern Spirituality. New York: Tarcher/Penguin, 2012, s. 251.
  77. ↑ H. P. Blavatsky Collected Writings. blavatskyarchives.com [online]. [cit. 20.6.2026]. Dostupné online.

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Helena_Petrovna_Blavatská&oldid=26157943“