Hanka Krawcec

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Hanka Krawcec
Hanka Krawcec.jpeg
Narození13. března 1901
Drážďany
Úmrtí19. října 1990 (ve věku 89 let)
Jiříkov nebo Filipov
Místo pohřbeníhřbitov Varnsdorf
BydlištěVarnsdorf (1947–1986)
Povolánímalířka, loutkářka a grafička
OceněníĆišinského cena
RodičeBjarnat Krawc
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Pamětní deska na domě, kde ve Varnsdorfu žila a tvořila Hanka Krawcec

Hanka Krawcec (13. března 1901, Drážďany, Německé císařství19. října 1990, Filipov (Jiříkov), Československo) byla lužickosrbská výtvarnice – grafička a malířka.

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodila se v Drážďanech jako dcera lužickosrbského skladatele Bjarnata Krawce. Vyrůstala v uměleckém prostředí plném hudby a zpěvu a po matce zdědila výtvarný talent. Navzdory nesouhlasu otce, který chtěl, aby se stala sekretářkou, si prosadila své přání stát se malířkou.

V roce 1916 nastoupila na dvouletou uměleckou přípravku v Drážďanech, poté pokračovala studiem na Uměleckoprůmyslové škole u Arnolda DrescheraGeorga Ehrlera. Po jeho dokončení se vyučila umělecké knižní vazbě v nakladatelství Steingräber v Lipsku.

V letech 1922–1924 pracovala jako prodavačka. Na konci roku 1924 získala stipendium Lužického semináře a začala studovat na Umělecko-průmyslové školePraze. Docházela do speciální třídy užité grafiky k profesoru Františku Kyselovi a navštěvovala večerní hodiny aktu u profesora Karla Špillara. V Praze se setkala s významnými osobnostmi české meziválečné kultury, např. V. V. Štechem, E. F. Burianem nebo Maxem Brodem, seznámila se tu i s dílem Mikoláše Alše, který se stal jejím největším uměleckým vzorem. Během studia také krátce pobývala také v Paříži.

Po návratu do Německa (1928) pracovala do konce 2. světové války v reklamním ateliéru Egona JudyBerlíně, kde získala cenné zkušenosti v reklamní grafice, knihařství a modelářství. Tehdy se také úspěšně zhostila grafického zpracování propagace a realizace velké výstavy čínského umění v berlínské Akademii věd. V hlavním městě Německa žila celkem 18 let a během války zde zažila nálety i čelila nacistickým represím.

Po válce působila v Budyšíně jako grafička organizace Domowina, která usilovala o zachování národní identity Lužických Srbů uprostřed Německa. Připravovala propagační materiály, plakáty a různé pozvánky, navrhla i oficiální symbol organizace – stylizovanou třílistou lípu, která se v základní formě používá dodnes.

V roce 1947 přesídlila za otcem do Varnsdorfu a zůstala zde až do roku 1986. V roce 1948 požádala o československé státní občanství, které o rok později získala. Roku 1949 také vstoupila do liberecké pobočky Svazu československých výtvarných umělců. V letech 1953–1955 pracovala ve Varnsdorfu jako pokladní, dále se ale věnovala i výtvarné činnosti. Přivydělávala si prodejem drobných grafik a vytvářela první ex libris. Stále také přijímala umělecké objednávky od Domowiny a dalších lužickosrbských institucí a střídavě pracovala pro organizace i soukromé osoby na obou stranách hranice. Mimo vlastní výtvarnou činnost učila nadané děti nebo předváděla různé výtvarné techniky v hodinách výtvarné výchovy na základní škole.

Výtvarné práci se intenzivně věnovala až do roku 1985. V lednu 1986 onemocněla těžkým zápalem plic a byla hospitalizována v nemocnici v Ústí nad Labem a později v léčebně v Krásné Lípě. Od roku 1988 pobývala v Domově důchodců ve Filipově, kde 19. října 1990 v osamění zemřela.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Autorka grafických listů, ilustrací, užité grafiky (plakáty, diplomy, exlibris, loga), maleb (kvaš, tempery, malba na skle) a návrhů loutek. Za nejvýznamnější je považován grafický cyklus Člověk by člověku světlem měl být (1961–1975).

Její dílo je zastoupeno ve sbírkách Národní galerie v Praze, Národního muzea ad. Značná část jejího díla je uložena ve varnsdorfské pobočce Oblastního muzea Děčín a v Lužickosrbském muzeu v Budyšíně (Serbski muzej, Budyšin). Je považována za první profesionální lužickosrbskou výtvarnici.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]