Gotthardský železniční tunel

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Gotthardský železniční tunel
GothardRailTunnel.jpg
Severní portál tunelu u stanice Göschenenu
Základní údaje
 Stát:  SUI Švýcarsko 
 Místo:  Gotthardský masiv 
 Provozovatel:  SBB Infrastructur 
 1. portál:  severní portál:
 Göschenen (kanton Uri
Nadmořská výška:  1106 m n. m. 
 2. portál:  jižní portál:
 Airolo (kanton Ticino
Nadmořská výška:  1142 m n. m. 
 Provozní délka:  15,003 km
 Rozchod kolejí:  1435 mm (normální rozchod) 
 Počet dopr. tubusů:   2
 Počet kolejí v tubusu:   2
Výstavba
 Dodavatel:  Gotthardbahn-Gesellschaft
 Zahájení stavby:  13. září 1872 (severní portál)
 24. října 1872 (jižní portál)
 Poslední průraz:  29. února 1880
 Otevření:  22. května 1882
 Náklady:  227 Mio. CHF
Technická data
Lokalizace
Severní portál Gotthardského tunelu
Louis Favre

Gotthardský tunel je 15 km dlouhý železniční tunel ležící ve Švýcarsku mezi městy Göschenen a Airolo. Tunel prochází napříč Gotthardským masivem. Dopravu v tunelu provozuje především společnost SBB.

Charakteristika[editovat | editovat zdroj]

Tunel je dvojkolejný normálněrozchodný. Severní portálu leží u města Göschenen ve výšce 1106 m a jižní portál leží nedaleko města Airolo ve výšce 1142 m. Nejvyšší bod tunelu je v nadmořské výšce 1151 m, přibližně v osmém km od severního portálu. V desátém km tunel prochází hranicí mezi kantonem Uri a kantonem Ticino. Jízda tunelem trvá asi 7–8 minut.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Průběh stavby tunelu[editovat | editovat zdroj]

Tunel byl stavěn v letech 18711881. Stavba byla vedena švýcarským inženýrem Louisem Favre, který zemřel na infarkt uvnitř tunelu v roce 1879. Stavba byla znesnadňována obrovskými finančními, technickými a geologickými problémy; nedostatek financí[1] měl za následek ztížené pracovní podmínky a úspory v oblasti zajištění bezpečnosti ražby.

V tunelu během stavby zemřelo kolem 200 pracovníků (přesné číslo není známo) a to zejména kvůli průvalům vody a následným zátopám.[1] Mnozí byli také zabiti vlaky, které vyvážely vydolovanou horninu z tunelu. V roce 1875 proběhla velká stávka dělníků rozehnaná švýcarskou armádou a jejímiž oběťmi byli čtyři mrtví a 13 zraněných. Blízko nádražní budovy v Airolo je památník věnovaný pracovníkům, kteří zemřeli při stavbě tunelu. Památník vytvořil umělec Vincenzo Vela.

Provoz tunelu[editovat | editovat zdroj]

Tunel byl nakonec uveden do provozu v roce 1882 a byl provozovaný privátní společností Gotthardbahn, která vedla z Lucerne Chiasso na italské hranici severním směrem. V roce 1920 projela tunelem první elektrifikovaná souprava. Kvůli potížím vzniklým při současném provozu parních a elektrických lokomotiv muselo být sníženo napětí z běžných 15 kV na 7.5 kV, protože špína a mastnota usazená na izolátorech způsobovala zkraty.

Budoucnost[editovat | editovat zdroj]

Budoucnost tunelu po otevření Gotthardského úpatního tunelu (Gotthard Basistunnel), které se plánuje na rok 20162017, je zatím nejistá. Předpokládá se využití pro těžké nákladní vlaky, zatímco rychlá osobní doprava (200-250 km/h) bude využívat nový tunel. Těžké nákladní vlaky s maximální rychlostí pouze 100–120 km/h by tak narušovaly provoz. Na staré trati je ve vrcholovém tunelu maximální povolená rychlost pro všechny druhy vlaků 80 km/h. To je však v rozporu z tezí využívat úpatní tunel pro dlouhé a těžké vlaky bez nutnosti využívat přípřež nebo postrk.

Sousední tunely[editovat | editovat zdroj]

V sousedství Gotthardského železničního tunelu, jsou vybudovány ještě dva tunely. Jeden z nich je Gotthardský silniční tunel (16,4 km, otevřen v roce 1980) a Gotthardský úpatní tunel (Gotthard Basistunnel), který je právě (2011) ve výstavbě (57 km, pravděpodobný rok dokončení 2017). Tento tunel bude nejdelší na světě.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Zdroje[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Gotthard Rail Tunnel na anglické Wikipedii a Gotthardtunnel na německé Wikipedii.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b 21. století, prosinec 2010

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Karl Lüönd: Unser Gotthard. Ringier, Zürich 1980.
  • Hans Peter Nething: Der Gotthard. Ott Verlag, Thun 1976
  • Werner Meyer: 1291, die Geschichte. Silva-Verlag, Zürich 1990.
  • Rennhardt: Der Gotthard – SJW-Heft 1594
  • Artur Wyss-Niederer: Sankt Gotthard, Via Helvetica. Edition Ovaphil, Lausanne 1979.