František Noha

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
vojín František Noha
Hrob Františka Nohy na plzeňském Ústředním hřbitově
Hrob Františka Nohy na plzeňském Ústředním hřbitově
Rodné jménoFrantišek Xaver Noha
Narození2. prosince 1894
Dobřany
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí29. května 1918 (ve věku 23 let)
Nový Bor Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Civilní činnostsoustružník
Vojenská kariéra
Hodnostvojín
Doba služby1915–1918
SložkaCísařská armáda
Veleloddíly Rumburské vzpoury
VálkyPrvní světová válka

Vojín František Xaver Noha (2. prosince 1894 Dobřany29. května 1918 Nový Bor) byl voják rakouské císařské armády českého původu, civilním povoláním soustružník, který spolu se Stankem Vodičkou a Vojtěchem Kovářem stanul ve vedení tzv. Rumburské vzpoury. Po jejím potlačení byl o osm dnů později s dalšími odsouzen vojenským soudem a popraven.

Život[editovat | editovat zdroj]

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v městečku Dobřany nedaleko Plzně. V místních Škodových závodech se vyučil soustružníkem.

Vstup do armády[editovat | editovat zdroj]

Roku 1915 narukoval k plzeňskému 7. střeleckému pluku, se kterým se přesunul k bojovému nasazení na východní frontu. Noha patřil mezi pacifisticky naladěné vojáky, od počátku pobytu v armádě se snažil vyhnout situaci zabíjet či být sám zraněn. Již v září toho roku přešel během průzkumného úkolu spolu se svým spolubojovníkem Josefem Pelíškem do ruského zajetí. Internován byl v táboře nedaleko Charkova. Je doloženo, že předvedl pro vojenské publikum několik improvizovaných zábavných představení. 8. února 1918 pak při postupu armád Trojspolku došlo k obsazení tábora německou armádou. Po několikaměsíčním pobytu v tranzitním táboře u Přemyšle byl František Noha převelen na konci dubna 1918 do severočeského Rumburku. Odtud byl uvolněn na zhruba dvoutýdenní dovolenou, kterou strávil v Plzni.

Po návratu do Rumburku 9. nebo 10. května byl Noha zařazen k 7. četě III. náhradní setniny složené především z tzv. hajmkamrů (mužů, kteří se vrátili z fronty, často z ruského zajetí a často již pod vlivem myšlenek bolševismu). Tito muži těžce snášeli nuzné podmínky v armádě, kterou nebrali za svou, a které se nijak výrazně od zajetí nelišily a nadále se zhoršovaly. Noha, který měl stejnou zkušenost, se vzhledem ke své veselé (ovládal mj. kouzelnické triky), komunikativní a horlivé povaze rychle stal jedním z hlavních diskutérů mezi vojáky o smyslu války a poslušnosti rakouským velitelům.

Rumburská vzpoura[editovat | editovat zdroj]

V pondělí 20. května přišel k jednotce rozkaz o snížení dávek chleba na polovinu (denní příděl dvanáctiny veky) a zároveň rozkaz o odvelení hajmkamrů zpět na frontu. 65 vojáků III. náhradní setniny pod vedením Františka Nohy na to zareagovalo příchodem na ranní nástup na dvoře místních kasáren s nabitými zbraněmi. Následně se zmocnili velitelství celé rumburské posádky, kde se náhodou nacházel desátník-aspirant Stanislav Stanko Vodička, který sem přišel žádat o dovolenou. Vodička se k nim na základě nastalé situace a svých postojů rozhodl přidat, čímž se ve své aspirantské pozici stal de facto jediným důstojníkem, který se ke vzbouřencům připojil. Spolu s Vojtěchem Kovářem tak František Noha a Stanko Vodička tvořili ústřední trojici velící povstání. Františka Nohu lze pak přímo označit za iniciátora a organizátora celé operace, do které Vodička vnesl rozměr boje za myšlenku české nezávislosti.

Bylo rozhodnuto, že zatímco část revoltujícího pluku obsadí Rumburk, Stanko Vodička a František Noha povedou oddíl, který v nedalekém Horním Jindřichově měl pro vzpouru získat mužstvo zde umístěné kulometné setniny. Spoléhali též, že se ke vzpouře připojí také vojáci královéhradeckého 18. pěšího pluku umístěného v České Lípě a povstání se nadále zvrhne v revoluci v celých Čechách. Povstalcům se podařilo obsadit Hajmu (pozdější Nový Bor), následně však stihl dorazit 18. pěší pluk a město obklíčil. Obě skupiny se k sobě přiblížily pod Chotovickým vrchem, Stanko Vodička vyrazil k loajálním oddílům s bílým šátkem, namísto vyjednávání byla však zahájena střelba. Řada vzbouřenců se před několikanásobnou přesilou dala na útěk, samotný Vodička měl pak při pohledu na hroutící se povstání své druhy k zastavení palby, aby se zabránilo zbytečným obětem, a spolu s nimi se pak dobrovolně vzdal.

František Noha byl pak spolu s vojínem Josefem Zelenkou zadržen 23. května ve večerních hodinách na okraji Rumburku. Byl ozbrojen revolverem, ale při zatýkání jej nestihl použít.

Soud a poprava[editovat | editovat zdroj]

Poprava Stanko Vodičky, Františka Nohy a Vojtěcha Kováře

Vojenský soud v Novém Boru určil Stanislava Vodičku, Františka Nohu a Vojtěcha Kováře za hlavní vůdce vzpoury. Noha byl v rozsudku uveden povoláním jako cirkusový umělec (cirkusartist), což mohlo být způsobeno buď snahou soudu jej zesměšnit, či toto sám uvedl v žertu na své varietní schopnosti. Dne 29. května 1918 v časných ranních hodinách byli na sportovním hřišti u místního hřbitova všichni tři zastřeleni. Vodička před popravou odmítl pásku přes oči se slovy, že ví, co udělal a proč to udělal. Popravu vykonali vojáci ze salzburského 59. pěšího regimentu, ostatky zastřelených byly uloženy na novoborském vojenském hřbitově.

Stanným soudem v Rumburku a Novém Boru byli k trestu smrti odsouzeni také Jakub Bernard, Jiří Kovářík, Jakub Nejdl, František Pour, Jan Pelnář, Antonín Šťastný a Jindřich Švehla; ti byli popraveni zastřelením 29. května večer. Dalších přibližně 700 účastníků akce bylo buď posláno na frontu, nebo uvězněno v terezínské pevnosti.

Po vzniku Československa[editovat | editovat zdroj]

Pomník Stanko Vodičky a obětí Rumburské vzpoury v Plzni–Lobzích

Po vyhlášení samostatného Československa 28. října 1918 byli uvěznění vzbouřenci propuštěni a popravení začali být připomínáni jako národní hrdinové. Těla popravených byla exhumována a pohřbena v důstojných hrobech na jiných místech. František Noha byl uložen do umělecky zpracovaného hrobu na Ústředním hřbitově v Plzni od plzeňského sochaře Vojtěcha Šípa.

Roku 1919 byl z iniciativy profesora Felixe Vondrušky zbudován nedaleko lobezské školy, kterou Stanko Vodička navštěvoval, monumentální pomník s Vodičkovou podobiznou, jeho autorem je rovněž sochař Šíp.

V umění[editovat | editovat zdroj]

Roku 1928 vznikla jako připomínka desátého výročí vzpoury divadelní hra Stanko Vodička, vůdce rumburských rebelů od herečky a ředitelky kladenského divadla Božy Vodičkové-Olšovské, kde se postava Františka Nohy také objevuje. Václav Kaplický se v roce 1957 věnoval tomuto tématu v knize Rumburské povídky. Roku 1964 byl na motivy Rumburské vzpoury natočen film Hvězda zvaná Pelyněk režiséra Martina Friče a scenáristy Jiřího Procházky, postavu Františka Nohy zde ztvárnil herec Jiří Sovák.

V rodných Dobřanech a Rumburku po něm byly pojmenovány ulice, F. X. Nohy a Františka Nohy.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]


Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]