Rumburská vzpoura

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Poprava Stanko Vodičky, Františka Nohy a Vojtěcha Kováře
Památník Rumburské vzpoury v Rumburku

Rumburská vzpoura bylo protiválečné vystoupení českých vojáků náhradního praporu 7. střeleckého pluku rakousko-uherské armády; vypukla 21. května 1918 v severočeském městě Rumburku. Zpočátku byla reakcí zejména na nedostatečné zásobování (vojáci trpěli hlady), nevyplacený žold a šikanu od důstojníků.

Vzpoura[editovat | editovat zdroj]

Vzpoura začala 21. května 1918 po 6. hodině ranní tím, že 65 mužů v čele s Františkem Nohou odepřelo poslušnost velitelům: oproti rozkazu nastoupit beze zbraně nastoupili na ranní nástup s puškami. Ke vzpouře se postupně přidávali další vojáci, celkový počet byl asi 700. Přestože vzpoura vypukla spontánně, její vůdcové navázali rychle kontakt s českými vojáky z královéhradeckého 18. pěšího pluku, kteří byli umístěni v České Lípě. Jedině toto by mohlo přenést vzpouru do dalších oblastí, což mohlo přerůst v revoluci, která byla v českých zemích na spadnutí. Vzbouřenci nejprve obsadili město Rumburk a poté se vydali na pochod k Novému Boru, kde byli obklíčeni vojsky rakousko-uherské armády včetně královéhradeckého 18. pěšího pluku a rozprášeni.

Potrestání vzbouřenců[editovat | editovat zdroj]

Hrob Vojtěcha Kováře na hřbitově v Praze 5 – Košířích

Za vůdce povstání byli kromě Františka Nohy (* 4. prosince 1894 v Dobřanech u Stříbra) označeni Stanislav Vodička řečený Stanko (* 4. května 1895 v Lobzích u Plzně) a Vojtěch Kovář. Dne 29. května 1918 v časných ranních hodinách byli zastřeleni. Stanným soudem v Rumburku a Novém Boru byli k trestu smrti odsouzeni také Jakub Bernard, Jiří Kovářík, Jakub Nejdl, František Pour, Jan Pelnář, Antonín Šťastný a Jindřich Švehla; ti byli popraveni zastřelením 29. května večer.

Poprava sedmi vzbouřenců v lese za Lesním hřbitovem v Novém Boru

Dalším čtrnácti odsouzeným k trestu smrti byl rozsudek zmírněn na mnohaleté vězení. Z více než 580 obviněných vzbouřenců bylo 116 za trest posláno na frontu a zbytek uvězněn v terezínské pevnosti.

Deska na popravišti v Novém Boru


Sedm z deseti popravených účastníků vzpoury je pochováno na hřbitově v Novém Boru.

První republika

Ministerstvo národní obrany, Presidium

K.čj.17827-pres./2.odděl.1932. V Praze dne 4. května 1932.

Věc: Memorandum rumburských vzbouřenců

Pres./2.odděl.

Pres./1. odděl. zaslalo memorandum rumburských vzbouřenců k vyjádření Kanceláři čs.legií a I./5. odděl. Toto memorandum

dosud se nevrátilo Jakmile je pres./1.odděl. obdrží, zašle Vám je k nahlédnutí s vyjádřením příslušných oddělení.

Jelikož však ničeho podstatného a žádné novum uvedeno nebylo ani v posledním memorandu, lze předpokládati, že stanovisko

vojenské správy k rumburské akci se nemění a zůstane negativní.

1./ Podle soudních spisů jest prokázáno, že rumburská vzpoura byla vojenskou vzpourou, která neměla ničeho společného

s národním odbojem. Důvody vzpoury byly čistě materielní – nespokojenost mužstva.

2./ Jako každá vojenská vzpoura jest i rumburská vzpoura špatným příkladem působícím na vojenskou kázeň a z toho důvodu

nemůže vojenská správa podporovati uznání snah organizace rumburských vzbouřenců.

1 příl. a S před.

Spisy.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

V Praze dne 30. května 1932

Věc opiš z obsahu.

1./ Vojenská kancelář prezidenta republiky, Praha.

2./ Pres./2. odděl.

3./ Pres. pisárna.

K čj. 1504/32 ze dne 7. dubna t.r.

Ministerstvo národní obrany nedoporučuje vyhověti žádosti Sdružení rumburských vzbouřenců a bývalých příslušníků střeleckého

pluku 7 v Plzni, o povolení slyšení u pana presidenta republiky vzhledem k tomu, že vojenská správa na základě prostudování

písemného materiálu o rumburské vzpouře, zvláště pak soudních spisů, zaujala v této otázce negativní stanovisko.

1./ Rumburská vzpoura nebyla aktem národnostním resp. nesměřovala proti rakousko-uherskému státu z důvodu bojů za národní osvobození, nýbrž rumburská vzpoura byla vojenskou hladovou vzpourou, vyplývající jednak z důvodů materielních, jednak z nevůle odejíti na frontu.

Osnovatelé vzpoury byli většinou vojíni býv. zajatci, kteří v zajetí do čs. zahraničního vojska nevstoupili a dali přednost

návratu ze zajetí při výměně zajatců před vstupem do čs. zahraničního vojska a účasti v bojích za národní osvobození.

2./ Vojenská správa nemůže podporovati snahu Sdružení o uznání rumburské vzpoury z důvodů výchovných. Uznání vojenské

vzpoury tohoto druhu působilo by jistě neblaze na vojenskou kázeň.

Zdroj:1./ Vojenská kancelář prezidenta republiky, Praha.V Praze dne 30. května 1932

číslo 3/2009, ročník II.

Dopisy Františka Nohy na rozloučenou mamince a sourozencům[editovat | editovat zdroj]

„Drahá maminko.

Přijměte nejsrdečnější pozdrav a vřelé políbení, už poslední, proč dozvíte se později.

Bylo u nás v Rumburku něco nepředvídaného, čehož jsem se musel zúčastnit, což má za následek, že stojím nyní před stanným soudem a budu odsouzen k smrti, což očekávám, ale Vám se přiznám z toho, že jsem nevinen - musel jsem udělat to co dělali druzí.

Proto Vás prosím drahá maminko, odpusťte mně vše co jsem Vám tady špatného udělal a zapomeňte, že jste měla syna Františka. Loučím se s Vámi v duchu a na shledanou až u toho nejvyššího soudu. který jedině soudí spravedlivě.

S Bohem


„Milý bratříčku a sestřičko.

I Vám poslední můj pozdrav a polibek, odpusťte mne vše - nezlobte se na mne - a hlavně Vás prosím, starejte se o naši drahou maminku, nedělejte ji trpké žití.

Budu umírat, ale bez viny, neb jsem musel dělat něco, co dělali druzí. Jsem spoutám a čekám na další. Poslední sbohem též Vaškovi.

Co čtete toto psaní, nejsem již mezi živými.

S Bohem František“

Památník na lesním hřbitově Nový Bor
Hrob Františka Nohy na plzeňském Ústředním hřbitově

Některé omyly uvádí na pravou míru např. [1].

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • FIALA, Jan. Rumburská vzpoura. Praha: Naše vojsko, 1953. 
  • JINDRA, Vladislav. Dějiny Nového Boru. Díl druhý (1848–1918). 1. vyd. Nový Bor: Město Nový Bor, 2010. 208 s. ISBN 978-80-254-8894-2.
  • MAREK, Jindřich. Zšeřelá strana hvězdy zvané pelyněk : Rumburská vzpoura – filmová fikce a skutečnost. In Lužické hory : historie Lužických hor. ©2003. Dostupné z: http://www.luzicke-hory.cz/historie/index.php?pg=clanek02c
  • MOTL, Stanislav. Cesta do rebelovy duše. Stopy, fakta, tajemství. 252. díl. ČRo Dvojka. Vysíláno 15. a 16. listopadu 2015. 28 min. Dostupné z http://www.rozhlas.cz/dvojka/stopyfakta/_zprava/cesta-do-rebelovy-duse--1554075
  • RICHTER, Tomáš. Rumburská vzpoura a ohlas na ni v české historiografii a kultuře. Pardubice: Universita Pardubice, 2008. Dostupné online. Bakalářská práce. 
  • VONDRUŠKA, Felix Adam. Stanko Vodička, vůdce rumburské vzpoury : [květen 1918] : na vyzvání Komitétu pro postavení pomníku zaslouž. hrdiny Stanka Vodičky v Lobzích u Plzně. 1. vyd. Plzeň: Felix Adam Vondruška, 1920. 65 s.
  • VOŽICKÝ, František P. Kronika světové války : 1914-1919. 4. vyd. Praha: nákl. vlast., 1929. 632 s. Dostupné online. Odstavec Česká akce, s. 508–509. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]