Vojtěch Kovář

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
vojín Vojtěch Kovář
Narození26. listopadu 1885
Čepinec
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí29. května 1918 (ve věku 32 let)
Rumburk Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Civilní činnostzahradník
Vojenská kariéra
Hodnostvojín
Doba služby?–1918
SložkaCísařská armáda
Veleloddíly Rumburské vzpoury
VálkyPrvní světová válka
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons

Vojín Vojtěch Kovář (26. listopadu 1885 Čepinec u Žinkov[1]29. května 1918 Rumburk) byl voják rakouské císařské armády českého původu, civilním povoláním pomocný zahradník, který spolu se Stankem Vodičkou a Františkem Nohou stanul ve vedení tzv. Rumburské vzpoury. Po jejím potlačení byl o osm dnů později s dalšími odsouzen vojenským soudem a popraven.

Život[editovat | editovat zdroj]

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v obci Čepinec, pozdější součásti městyse Žinkovy na Plzeňsku. Vyučil se pomocným zahradníkem.

Vstup do armády[editovat | editovat zdroj]

Se začátkem první světové války narukoval do rakouské armády, se kterým se přesunul k bojovému nasazení na východní frontu, přičemž patřil mezi pacifisticky naladěné vojáky.

Na jaře 1918 byl převelen do severočeského Rumburku, kde byl zařazen k 7. četě III. náhradní setniny složené především z vojáků z Plzeňska a tzv. hajmkamrů (mužů, kteří se vrátili z fronty, často z ruského zajetí a často již pod vlivem myšlenek bolševismu). Tito muži těžce snášeli nuzné podmínky v armádě, kterou nebrali za svou, a které se nijak výrazně od zajetí nelišily a nadále se zhoršovaly.

Rumburská vzpoura[editovat | editovat zdroj]

V pondělí 20. května přišel k jednotce rozkaz o snížení dávek chleba na polovinu (denní příděl dvanáctiny veky) a zároveň rozkaz o odvelení hajmkamrů zpět na frontu. 65 vojáků III. náhradní setniny pod vedením Františka Nohy na to zareagovalo příchodem na ranní nástup na dvoře místních kasáren s nabitými zbraněmi. Kovář se záhy přidal jako jedna z vedoucích postav akce. Následně se vzbouřenci zmocnili velitelství celé rumburské posádky, kde se náhodou nacházel desátník-aspirant Stanislav Stanko Vodička, který sem přišel žádat o dovolenou. Vodička se k nim na základě nastalé situace a svých postojů rozhodl přidat, čímž se ve své aspirantské pozici stal de facto jediným důstojníkem, který se ke vzbouřencům připojil. Spolu s Kovářem tak František Noha a Stanko Vodička tvořili ústřední trojici velící povstání. Františka Nohu lze přímo označit za iniciátora a organizátora celé operace, do které Vodička vnesl rozměr boje za myšlenku české nezávislosti.

Bylo rozhodnuto, že zatímco část revoltujícího pluku obsadí Rumburk, Stanko Vodička a František Noha povedou oddíl, který v nedalekém Horním Jindřichově měl pro vzpouru získat mužstvo zde umístěné kulometné setniny. Spoléhali též, že se ke vzpouře připojí také vojáci královéhradeckého 18. pěšího pluku umístěného v České Lípě a povstání se nadále zvrhne v revoluci v celých Čechách. Povstalcům se podařilo obsadit Hajmu (pozdější Nový Bor), následně však stihl dorazit 18. pěší pluk a město obklíčil. Obě skupiny se k sobě přiblížily pod Chotovickým vrchem, Stanko Vodička vyrazil k loajálním oddílům s bílým šátkem, namísto vyjednávání byla však zahájena střelba. Řada vzbouřenců se před několikanásobnou přesilou dala na útěk, samotný Vodička měl pak při pohledu na hroutící se povstání své druhy k zastavení palby, aby se zabránilo zbytečným obětem, a spolu s nimi se pak dobrovolně vzdal. Mezi dalšími byl později zadržen i František Noha.

Soud a poprava[editovat | editovat zdroj]

Poprava Stanko Vodičky, Františka Nohy a Vojtěcha Kováře

Vojenský soud v Rumburku určil Stanislava Vodičku, Františka Nohu a Vojtěcha Kováře za hlavní vůdce vzpoury. Dne 29. května 1918 v časných ranních hodinách byli na sportovním hřišti u místního hřbitova všichni tři zastřeleni. Vodička před popravou odmítl pásku přes oči se slovy, že ví, co udělal a proč to udělal. Popravu vykonali vojáci ze salzburského 59. pěšího regimentu, ostatky zastřelených byly uloženy na novoborském vojenském hřbitově.

Hrob rodiny Vojtěcha Kováře na Košířském hřbitově v Praze

Stanným soudem v Rumburku a Novém Boru byli k trestu smrti odsouzeni také Jakub Bernard, Jiří Kovářík, Jakub Nejdl, František Pour, Jan Pelnář, Antonín Šťastný a Jindřich Švehla; ti byli popraveni zastřelením 29. května večer. Dalších přibližně 700 účastníků akce bylo buď posláno na frontu, nebo uvězněno v terezínské pevnosti.

Po vzniku Československa[editovat | editovat zdroj]

Po vyhlášení samostatného Československa 28. října 1918 byli uvěznění vzbouřenci propuštěni a popravení začali být připomínáni jako národní hrdinové. Těla popravených byla exhumována a pohřbena v důstojných hrobech na jiných místech. Vojtěch Kovář byl uložen do umělecky zpracovaného rodinného hrobu na Košířském hřbitově v Praze.

V umění[editovat | editovat zdroj]

Roku 1928 vznikla jako připomínka desátého výročí vzpoury divadelní hra Stanko Vodička, vůdce rumburských rebelů od herečky a ředitelky kladenského divadla Božy Vodičkové-Olšovské, kde se postava Vojtěcha Kováře také objevuje. Václav Kaplický se v roce 1957 věnoval tomuto tématu v knize Rumburské povídky. Roku 1964 byl na motivy Rumburské vzpoury natočen film Hvězda zvaná Pelyněk režiséra Martina Friče a scenáristy Jiřího Procházky.

V Rumburku po něm byla pojmenována ulice, Vojtěcha Kováře.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Žinkovy 18 | Porta fontium. www.portafontium.eu [online]. [cit. 2021-07-06]. Dostupné online. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]