François Asselineau

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
François Asselineau
François Asselineau - UPR.jpg

Předseda Republikánské lidové unie
Úřadující
Ve funkci od: 25. březen 2007
Předchůdce Žádné. Politická strana vytvořena

Člen pařížské rady
Ve funkci:
2001 – 2008

Narození 14. září 1957

Paříž, FrancieFrancie Francie

Národnost Francouzská
Politický subjekt Lidová Republikánská Unie
Děti 2
Vzdělání HEC Paris
École nationale d'administration
Zaměstnání Generální inspektor finanční
Profesor (obchodní školy)

François Asselineau (fʁɑswa asəlino) se narodil 14. září 1957 v Paříži (Francie). Francouzský politik a generální inspektor finanční správy[1] byl zpočátku členem Rassemblement pour la France (RPF) [Sdružení za Francii], následně založil vlastní politickou stranu Union Populaire Républicaine (UPR) [Lidová republikánská unie], jejíž program si klade za cíl unilaterální vystoupení Francie z Evropské unie, z eurozóny a z NATO. V roce 2012 oznámil svou kandidaturu v prezidentských volbách, nepodařilo se mu však získat 500 podpisů od zvolených zastupitelů, které by mu dovolily tuto kandidaturu oficiálně potvrdit.

Studium[editovat | editovat zdroj]

Po maturitě s hodnocením « Výborně » se François Asselineau zapisuje na Ecole des hautes études commerciales (HEC) [Vysoká škola obchodní] v Paříži. V roce 1980 studium dokončil a získal magisterský diplom (MSc) v oboru Management v programu Grande Ecole. V roce 1982 po skončení základní vojenské služby byl na základě přijímacích zkoušek přijat na École nationale d'administration (ENA)[2] Vystudoval jako druhý nejlepší v ročníku (ročník Léonard de Vinci) obor zaměřený na ekonomickou administrativu. Hned po ukončení studií v roce 1985 nastupuje na Generální inspekci finanční správy [1], což je jeden ze tří velkých orgánů francouzského státu.

Ministerská kariéra[editovat | editovat zdroj]

François Asselineau započal svou kariéru v Japonsku. Zde působí v rámci své vojenské služby jako asistent (CSNE).[3] Slouží zde v Oddělení pro ekonomický rozvoj. Po odchodu z ENA roku 1985 nastupuje na místo generálního inspektora v Generální inspekci finanční správy.

V letech 1989 až 1990 působí jako šéf mise v Crédit National. Je také generálním ředitelem Société d'analyse et de diagnostic économique et financier (SADEF) [Společnost pro ekonomickou a finanční analýzu a diagnostiku]. V roce 1991 se stává šéfem mise odboru Asie – Oceánie na Direction des Relations étrangères économiques (DREE) Ministerstva hospodářství a financí ve vládě Pierra Bérégovoye. Roku 1993 vstupuje do kabinetu Gérarda Longueta, ministra průmyslu a zahraničního obchodu ve vládě Edouarda Balladura, kde bude působit jako poradce pro mezinárodní záležitosti. [4]

V roce 1995 je François Asselineau jmenován ředitelem ministerského kabinetu Françoise de Panafieu, ministryně pro rozvoj turismu ve vládě Juppé I.[5] O několik měsíců později, v lednu 1996, se stává náměstkem kabinetu Hervé de Charettea,[6] ministra zahraničí ve vládě Juppé II, «kde má na starosti Asii, Oceánii, Latinskou Ameriku a ekonomické otázky. Z tohoto titulu připravuje cesty prezidenta republiky a ministra zahraničí především do Číny, Japonska, jihovýchodní Asie a Latinské Ameriky. Účastní se jednání a setkává se s řadou vůdčích osobností této planety od papeže Jana Pavla II. až po japonského císaře či od Nelsona Mandely až po státní vůdce Brazílie, Argentiny, Saudské Arábie, Číny (Jiang Zemin, Li Peng), Vietnamu, Indonésie atd.»[2]

Působení v politice[editovat | editovat zdroj]

Po rozpuštění Národního shromáždění v dubnu 1997 se François Asselineau vrací do Generální inspekce finanční správy. Naváže spolupráci s mužem jménem Charles Pasqua. Ten se v lednu 1999 rozhodne protestovat proti ratifikaci Amsterodamské smlouvy bez referenda, a to tak, že představí v červnových volbách do Evropského parlamentu kandidátní listinu. Poprvé je tak François Asselineau stoupencem politické strany a stává se členem celorepublikového výboru Rassemblement pour la France (RPF). Bude zde působit jako ředitel pro průzkum a mluvčí až do podzimu roku 2005.[2]

27. července roku 2000 se François Asselineau stává náměstkem ředitele generální rady departmentu Hauts-de-Seine, přičemž je pověřen zabývat se ekonomickými a mezinárodními záležitostmi.[1] Následující rok, 19. března 2001, je zvolen pařížským radním na kandidátce odštěpené pravicové strany, která vznikla dohodou mezi Jeanem Tiberiem et Charlesem Pasquou a kterou vedl v 19. obvodu Paříže. Získává 15,8% hlasů v druhém kole proti dvěma kandidátům - socialistickému (kandidátka sjednocené levice) a pravicovému (RPR-UDF).[7] 23. května 2001 ho Charles Pasqua, předseda generální rady departmentu Hauts-de-Seine, jmenuje ředitelem své kanceláře[8]. Poté, co v dubnu 2004 nastoupil na předsednické místo Charlese Pasquy v generální radě, byl François Asselineau v říjnu téhož roku jmenován Nicolasem Sarkozym generálním zmocněncem v oblasti ekonomických strategií na Ministerstvu hospodářství a financí[9]. Jeho post je však velmi rychle zrušen, v čemž sám François Asselineau spatřuje opatření, jak jej odstranit, jelikož « jeho analýzy, přestože byly nezvratné, nebyly vítány ».[2]

31. prosince 2004 se François Asselineau rozhodl připojit ke skupině Union pour un mouvement populaire (UMP) v pařížské radě.[10] Tuto skupinu opouští 3. listopadu 2006, aby nadále mohl zasedat s nezávislými zastupiteli. Stalo se hned poté, co byla Françoise de Panafieu, bývalá ministryně, v jejímž kabinetu za vlády Juppé II působil jako ředitel, zvolena předsedkyní pařížské rady. Kandidovala za UMP.[11] Přidává se tedy k řídícímu výboru strany Rassemblement pour une France indépendante et souveraine (RIF) [Sdružení za nezávislou a suverénní Francii][12]. Tuto stranu založil Paul-Marie Coûteaux. François Asselineau z ní však po třech měsících vystupuje, aby vytvořil svou vlastní politickou stranu.

Vznik Union Populaire Républicaine (UPR)[editovat | editovat zdroj]

Přesně v den 50. výročí od podpisu Římských smluv[13], 25. března 2007, založil François Asselineau novou politickou stranu[14] Union Populaire Républicaine (UPR), « jejímž cílem je vyvázání Francie z evropských smluv, a to mírovou cestou, unilaterálně, demokraticky a v souladu s mezinárodním právem. […] UPR chce z Francie učinit světového hlasatele svobody, míru a spolupráce mezi lidmi a národy, přičemž zejména odmítá přikročit k pochybnému a nebezpečnému rozlišování, zda ta či ona země patří či nepatří na evropský kontinent. »[2]

Od září 2007 François Asselineau a jeho mladá strana přispívají jedné politické odštěpené skupině, která se jmenuje Paris Libre [Svobodná Paříž] a kterou tvoří několik bývalých členů UMP.[14][15] Tato skupina představí několik kandidátních listin proti UMP. François Asselineau povede kandidátní listinu pro 17. pařížský obvod proti Françoise de Panafieu.[16] Nakonec však couvne, když promluví o silném tlaku, jenž byl vyvíjen na členy uvedené na jeho kandidátce.[17][18]

UPR byla dlouho považována za nevýznamnou politickou skupinku[19], i samotný François Asselineau ji takto vnímal. Avšak od roku 2012 počet jejích stoupenců význačně roste, ze 707 členů na konci roku 2011 se strana rozrostla na 2140 členů na konci roku 2012[20]. 25. března 2014 se podle UPR počet stoupenců pohyboval kolem 4400[21]. Členy strany najdeme ve všech francouzských departementech[22], a dokonce i v zahraničí, a to ve 54 státech[23].

Kandidatura v prezidentských volbách roku 2012[editovat | editovat zdroj]

V lednu 2011 oznamuje François Asselineau svůj záměr kandidovat na prezidenta Francouzské republiky ve volbách roku 2012.[24] Svou kandidaturu potvrdil v prosinci 2011 na národním kongresu Union Populaire Républicaine.[25] Jelikož nedokázal získat 500 podpisů od zvolených zastupitelů, nefiguroval mezi oficiálními kandidáty schválenými Ústavní radou v pondělí 19. března 2012.[26]

Politické názory[editovat | editovat zdroj]

François Asselineau hlásá své politické názory s cílem shromáždit všechny Francouze, přičemž se snaží zůstat mimo politickou debatu, ať je levicová či pravicová[27][28], « aby vrátil Francii svobodu a demokracii. Toto v prvé řadě znamená právně vypovědět evropské smlouvy […] a vymanit hospodářství, veřejný sektor a média z rukou soukromých magnátů. »[29] Unilaterální odstoupení Francie z Evropské unie (EU) by se uskutečnilo v souladu s článkem 50 Maastrichtské smlouvy (Smlouvy o Evropské unie), v němž je daná možnost uvedena a platí pro všechny členské státy[30].

Vzhledem k tomu, že « opravdová moc je dnes v rukách Centrální evropské banky ve Frankfurtu n/M, dále v Bruselu a v případě NATO ve Washingtonu », tvrdí François Asselineau, « že nemůžeme nic konat, dokud jsme uvnitř Evropské unie, protože jsme vázáni smlouvami. Navrhuji tedy vystoupit z Evropské unie, z eurozóny a z NATO, abychom znovu nalezli národní suverenitu. »[31] Kromě toho také hovoří o záštitě Spojených států, které podle jeho názoru « od konce 2. světové války vytrvale pracovaly na « budování Evropy » jakožto hlavní strůjce, iniciátor a investor » [32], přičemž se obává, aby to nevedlo k « celosvětovému apartheidu bílých »[33].

François Asselineau se nechal inspirovat programem vlády, který vypracovala a uveřejnila Národní odbojová rada 15. března 1944. Do svého programu zahrnul mimo jiné i určitý počet ústavních reforem. Jejich cílem by bylo « znovuobnovení demokracie » (zákaz přesunu neomezené nejvyšší moci v čase, zřízení referenda, které by vycházelo z iniciativy občanů, uznání bílých /prázdných/ hlasovacích lístků ve volbách ...). Dále by se jednalo o ustanovení, která by « tisku navrátila jejich nezávislost, pokud jde o vliv státní moci a moci finančních subjektů» (vytvoření veřejné služby kontrolující nezávislost informací, zákonů zabraňujících soustředění médií, zákona umožňujícího zestátnění TF1...). Počítá také s hospodářskými opatřeními (navrácení původní role Francouzské bance, tj. financování státu, obnovení kontroly pohybu kapitálu, potvrzení ústavního principu o veřejném vlastnictví velkých společností působících ve veřejném sektoru ...).[29]

Situace v médiích[editovat | editovat zdroj]

François Asselineau začal psát pod pseudonymy do několika revue. Ve svých textech analyzoval důvody, kvůli nimž budování Evropy « vede Francii z hlediska politického, ekonomického, sociálního a morálního do slepé uličky historického významu ».[2]

Po vzniku UPR zahajuje cyklus konferencí pořádaných ve Francii a Belgii. Jejich šíření po internetu mu dopomohlo k získání značného počtu posluchačů. Podle něj byl blok konferencí, který je přístupný na internetu, shlédnut na konci roku 2012 více jak milionkrát. Podle průzkumu Alexy Rankinga ze 7. ledna 2013, který zjišťoval umístění 29 francouzských politických stran na světovém žebříčku podle návštěvnosti jejich internetových stránek, se UPR umístila na 4. místě, hned po Parti socialiste (PS) /Socialistická strana/ a před Front de gauche (FG) /Levicová fronta/.[34]

I přesto, že je François Asselineau pravidelně zván do regionálních francouzských médií[35] a do dvou velkých ruských médií (RIA Novosti[32][36][37] ; Russia Today[38][39][40]), zůstává stále neviditelný ve velkých francouzských médiích[41][42], která obviňuje z cenzury. Jakožto prezidentský kandidát ve volbách v roce 2012 pochopil, že francouzská média nerespektovala doporučení Conseil supérieur de l'audiovisuel [Vrchní audiovisuální rady].[43] Poté, co podal stížnost, Conseil supérieur de l'audiovisuel potvrdila, že se všemi kandidáty by se mělo jednat nestranně a že k posouzení reprezentativnosti kandidáta by měly být brány v úvahu všechny nástroje komunikace, včetně internetu.[44]

François Asselineau rovněž obvinil francouzskou Wikipedii z cenzurování jeho stránky.[45][46] Podle Numerama.com byla stránka nejednou smazána francouzskou Wikipedií, a to z důvodu, podle jejích tvůrců, že François Asselineau by nesplňoval kritéria, co se týče jeho proslulosti.[47]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c [1] Les Échos, François Asselineau, 27. červenec 2000.
  2. a b c d e f [2] u-p-r.fr, François ASSELINEAU – Président de l’UPR, 12. září 2011.
  3. [3] Les Échos, Cabinet de Françoise de PANAFIEU François ASSELINEAU, 24 mai 1995.
  4. [4] Les Échos, Cabinet de Gérard Longuet Philippe ANDRES François ASSELINEAU, 21. leden 1994.
  5. [5] Les Échos, Composition du cabinet de Françoise de Panafieu, 13. červen 1995.
  6. [6] JORF n° 14 du 17 janvier 1996, p. 828.
  7. [7] Libération, Ile-de-France. Paris (75), 19. březen 2001.
  8. [8] Le Monde, BERNARD BLED, ancien secrétaire général de la Ville de Paris, devient directeur général des services administratifs du conseil général des Hauts-de-Seine, 23. květen 2001.
  9. [9] Les Échos, François Asselineau, 20 octombrie 2004.
  10. [10] Le Parisien, Ça bouge à l'UMP, 31. prosinec 2004.
  11. [11] Le Parisien, Démission remarquée à l'UMP, 3. listopad 2006.
  12. [12] Laurent de Boissieu, Rassemblement pour l'indépendance et la souveraineté de la France (RIF), France-Politique.fr, 14. březen 2012.
  13. [13] Julien Lopez, Yannis Zebaïr, Asselineau : La dictature de l'Europe, Bondy Blog, 28. říjen 2011.
  14. a b revue-republicaine.fr, Les souverainistes radicaux créent l’Union populaire républicaine, 28. březen 2007.
  15. [14] Le Parisien, Marie-Anne Gairaud, Bertrand Delanoë bientôt dans les arrondissements..., 27. září 2007.
  16. [15] Le Parisien, 24 Heures, 22. prosinec 2007.
  17. [16] Agence France-Presse, XVIIe: un divers droite jette l'éponge, Le Figaro, 21. únor 2008.
  18. [17] Benoît Hasse, Panafieu malmenée dans son fief du XVIIe, Le Parisien, 26. únor 2008.
  19. [18] Le blog de François Asselineau, L’ascension de l’UPR continue et progresse, 20. únor 2012.
  20. [19] Le blog de François Asselineau, Premier bilan de la croissance de l’UPR en 2012, 12. prosinec 2012.
  21. [20] u-p-r.fr, 25 mars 2007 – 25 mars 2014 : l’UPR fête aujourd’hui son 7e anniversaire et son 4 400e adhérent, 25. března 2014.
  22. [21] Le blog de François Asselineau, L’UPR désormais présente dans tous les départements français, 11. květen 2013.
  23. [22] Facebook, Avec son premier adhérent expatrié au Soudan, l'UPR est désormais présente dans 54 pays du monde sur les 5 continents, 14. dubna 2014.
  24. Choq FM, L'autre monde, 14. únor 2011.
  25. [23] Le Parisien, Asselineau candidat à la présidentielle, 3. prosinec 2011.
  26. [24] La Tribune, Les candidats à la présidentielle : Jacques Cheminade a ses 500 signatures, pas Corinne Lepage, 19. březen 2012.
  27. [25] La Voix du Nord, Le Nord – Pas-de-Calais de A à Z, 28. únor 2012.
  28. [26] Ève Moulinier, François Asselineau, le candidat qui dit non à l’UE, Le Dauphiné Libéré, 12. únor 2012.
  29. a b [27] u-p-r.fr, Programme de libération nationale, 12. září 2013.
  30. [28] Laurent de Boissieu, Présidentielle: Ces "petits" candidats qui veulent se faire entendre, La Croix, 15. březen 2012.
  31. [29] La Dépêche du Midi, François Asselineau, 5. červen 2013.
  32. a b [30] RIA Novosti, La construction européenne, projet inspiré par Washington (expert français), 15. září 2012.
  33. [31] Isabelle Dupont, Un petit candidat contre la grande Europe, Nord éclair, 29. únor 2012.
  34. [32] Le blog de François Asselineau, L’UPR à la 4ème place sur l’Internet mondial, 8. leden 2013.
  35. [33] u-p-r.fr, Passages média, 12. září 2013.
  36. [34] RIA Novosti, Pussy Riot : indignation occidentale à géométrie variable (Asselineau), 12. září 2012.
  37. [35] RIA Novosti, L’euro et condamné à disparaître (François Asselineau), 12. září 2012.
  38. [36] Maria Finoshina, Resourceful Security, Russia Today, 4. únor 2013.
  39. [37] Maria Finoshina, RT Interviews French Anti-UE Politician François Asselineau, Russia Today, 28. říjen 2012.
  40. [38] Russia Today, The taxman cometh: Hollande sets France's toughest budget in 30 years, 28. září 2012.
  41. [39] L’Audible, Les candidats invisibles, 26. červen 2012.
  42. [40] Laurent Bravard, François Asselineau, le courage contre l’ostracisme, La Voix de la Russie, 16. červenec 2013.
  43. [41] Jean-Jacques Seymour, L'invité de Jean-Jacques Seymour, Tropiques FM, 5. březen 2012.
  44. [42] Michel Boyon, Lettre envoyée au Secrétaire national de l’UPR, Conseil supérieur de l'audiovisuel, 8. únor 2012.
  45. [43] Jean Robin, François Asselineau : "Ma fiche wikipedia a été censurée". Enquête & débat, 17. leden 2011.
  46. [44] Yonathan Van Der Voort, Rencontre avec le souverainiste François Asselineau, Parlons Info’, 13. červenec 2013.
  47. [45] Guillaume Champeau, Un candidat à l'élection présidentielle privé de page Wikipédia, Numerama, 5. březen 2012.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]