Exmoorský pony

Několik exmoorských ponyů na sněhu

Exmoorský pony či keltský pony je plemeno divokých koní, které pochází z anglického Somersetu a Devonu. Plemeno dostalo jméno podle vysoko položených blat Exmoor v jihozápadní Anglii.

Historické prameny i genetické studie naznačují, že exmoorský pony téměř nebyl ovlivněn člověkem. Jedná se prokazatelně o jedno z nejčistokrevnějších plemen a spolu s některými plemeny z Iberského poloostrova jde pravděpodobně o jednu z posledních postglaciálních forem evropských koní možná věrně odpovídajících, byť možná druhotně, divokému předku.

Exmoorskému ponymu hrozilo vyhynutí – druhou světovou válku přežilo pouhých 45 jedinců. Celosvětově jich žije zhruba dva tisíce (jsou podobně početní jako pandy velké).

Historie

Plemeno exmoorský pony je jedno z nejstarších a nejpůvodnějších plemen koní. Některými autory bývá označován za potomka evropských divokých koní. Tuto teorii posiluje i shoda stavby těla současných zvířat se subfosilními materiály z britského naleziště Mendip. Někteří autoři však namítají, že archeologické nálezy z dalších lokalit v Británii koně tohoto typu nezachycují a podobně jako v mnoha jiných oblastech Evropy není ani na Britských ostrovech potvrzena kontinuita výskytu koní. (Nejrecentnější doklad výskytu divokých koní na Britských ostrovech je z boreálu.) Proto bývá původ exmoorského ponyho v původní divoké populaci oprávněně zpochybňován. Alternativní hypotéza předpokládá, že předkové různých plemen tzv. horských pony (hill pony), tedy i exmoorského ponyho, byli na ostrovy dovezeni Kelty z pevniny. Pokud tak tomu je a pokud je správný obecně přijímaný a geneticky částečně ověřený předpoklad, že exmoorský pony byl v minulosti s jinými plemeny prokřížen jen minimálně, představuje možná jedno z nejarchaičtějších plemen, které navíc na rozdíl od jiných (včetně ostatních britských „hill pony“) nebylo podrobeno intenzivní výběrové plemenitbě a křížení.

První písemná zmínka o exmoorských ponyích, již tehdy žijících divoce, pochází z roku 1086. Jejich stáda jsou zmiňována v tzv. Domesday Book, zvané též kniha posledního soudu nebo Kniha z Winchesteru.

Vědecká obec poprvé začala exmoorskému ponymu věnovat pozornost v roce 1812, kdy ho Britské museum zařadilo na seznam druhů, které ještě nebyly dostatečně popsány pro zařazení do katalogu místních druhů rostlin a živočichů.

V roce 1912 byli britští pony, kteří se volně pohybovali na obecních a královských pozemcích, prohlášeni vedením Svazu zemědělců a rybářů za neocenitelný zdroj „charakteru, síly, inteligence a temperamentu“ domácích plemen koní.

Roku 1921 byla založena Exmoor Pony Society, která si dala za úkol podporovat a kontrolovat chov exmoorských ponyů. Plemenitba je pečlivě řízena a do plemenné knihy lze zapsat pouze ověřené jedince.

Největší pokles populace exmoorského ponyho nastal ve 40. letech 20. stol., kdy populace klesla na zhruba 50 kusů. Původně velké populace přežily 40. léta jen díky několika konzervativním farmářským rodinám a díky státní ochraně v Národním parku Exmoor.

Celosvětová populace čítající dnes [k roku 2014] méně než 800 jedinců je odvozena od 41 klisen a 12 hřebců narozených v období 1914–1960. To z exmoorského ponyho činí jedno z nejvzácnějších primitivních plemen koní na světě. Podobně jako v případě jiných vzácných plemen či druhů je ovšem počet zvířat schopných reprodukce mnohem menší než celkový počet jedinců. Exmoorští ponyové žijí volně na vřesovištích i v současnosti.

Popis

Výška exmoorských pony je 112–134 cm s průměrem 123 cm. (Podobně jako u holocénních divokých koní, jejichž pozůstatky byly nalezeny na Britských ostrovech i jinde ve střední, západní a severní Evropě.) Dobře klenutý hrudník je považován za známku čistokrevného chovu. Některé konkrétní charakteristické znaky plemene jsou definovány následovně: výrazně odlišná zimní (dlouhá hrubá s krátkou jemnou podsadou) a letní srst (krátká, hladká, jednovrstvá); krátká hlava; malé uši; dlouhý ocas; tzv. žabí oči (toad eyes), což je označení pro vystouplé okolí oka související s typicky mělkou očnicí; extrémně silná kompaktní kopyta. Hříva je splývavá, ovšem u hříbat do jednoho roku je vzpřímená. Zbarvení je hnědé nebo pískově hnědé, méně často černé. Hříbata jsou podobně jako u koně Převalského často až svítivě světle písková, ale během prvního roku tmavnou. Zimní srst může být zabarvena až do oranžova. Pro plemeno typická je naprostá absence bílých či jinak zbarvených značek a skvrn. Na letní srsti však může být na bocích některých jedinců naznačeno slabě zřetelné grošování ve formě oválných políček, která jsou mírně světlejší než okolí. Výrazně světle zbarvené je bezprostřední okolí očí a nozder. U některých zvířat, především s tmavším zbarvením, se na krku a zádech objevují pruhy. Pruhování však není tvořeno odlišným odstínem zbarvení, ale jiným uspořádáním srsti. Žíně hřívy a ocasu, stejně jako distálních částí končetin, jsou tmavě hnědé až černé. Hříva hříbat je nejen stojatá, ale také výrazně světlejší, s věkem však rychle tmavne, světlejší nádech se objevuje i v hřívě některých dospělců.

Některé z výše uvedených charakteristických znaků plemene jsou chápány jako „primitivní“ a zároveň jako adaptace na chladné a vlhké klima – jde zejména o zimní srst výrazně odlišnou od letní, hustou splývavou hřívu, krátkou hlavu, tzv. žabí oči a malé uši. Dvouvrstvá zimní srst začíná růst na konci srpna a začátkem září. Hustá jemná spodní vrstva má funkci tepelněizolační, svrchní dlouhá hrubá vrstva pak spolu s žíněmi hřívy a ocasu tvoří ochranu proti větru a její směr růstu navíc zajišťuje účinný svod dešťové vody. Tepelněizolační parametry zimní srsti dobře dokumentuje vznik netající vrstvy sněhu (snow thatching), která se na zvířatech běžně tvoří při sněhových srážkách. Ztrátě tělesného tepla zabraňují také malé uši a krátká hlava. Na letní srst přecházejí zvířata v dubnu až květnu. Mimořádnou schopnost využívat efektivně i málo kvalitní potravu umožňují řezáky adaptované na hrubou rostlinnou biomasu. Řezáky navíc drží do pozdního věku, což vysvětluje obecnou dlouhověkost plemene.

Chování

Exmoorský pony je houževnatý, vyznačuje se mimořádnou silou, výdrží, skokanskými schopnostmi a inteligencí, která se projevuje například rychlým učením, a přátelskou povahou.

U exmoorských ponyů jsou prakticky neznámé nemoci. Podle některých autorů to není dáno pouze jejich odolností a otužilostí, ale také jejich schopností vyhledat si ve svém přirozeném prostředí léčivé rostliny. Například parazitologická vyšetření ukázala, že exmoorský pony snáší bez klinických příznaků a snížení tělesné kondice intenzitu zamoření vnitřními parazity, která u konvenčních plemen představuje veterinární problém. Houževnatost, případně odolnost k infekcím je považována za jeden z důvodů dlouhověkosti exmoorského ponyho – maximální věk samic je do 35 let, samců do 30 let. Nejvyšší potvrzený věk je 42 let.

Když hřebečci dosáhnou zhruba druhého roku života, začne je dominantní hřebec odhánět od stáda. Mladí hřebci pak vytvoří pánské, tzv. bakalářské skupiny, ve kterých vzájemně poměřují síly. Nejsilnější z nich poté, po letech, vyzývají dominantní hřebce z okolních stád a bojují s nimi o klisny.

Česká populace

Týdenní hříbě exmoorského pony v Přírodní rezervaci velkých kopytníků Milovice

Hříbata exmoorských pony v Přírodní rezervaci velkých kopytníků Milovice

Exmoorští pony ve vojenském prostoru Milovice

Projekt návratu divokých koní do České republiky připravila obecně prospěšná společnost Česká krajina ve spolupráci s experty z Biologického centra Akademie věd České republiky, Jihočeské univerzity, Karlovy Univerzity a Ústavu biologie obratlovců Akademie věd.

Česká populace exmoorských koní je unikátní, protože ji založilo 40 nepříbuzných zakladatelů. Tak vysoký podíl zakladatelů patrně nemá žádná jiná populace. (Důležitější než celkový počet koní je počet a původ zvířat, která populaci založila. Jen vysoký počet nepříbuzných zakladatelů může vytvořit geneticky různorodou, a tedy soběstačnou tuzemskou populaci.) Protože však v české populaci nejsou zastoupeny některé vzácné linie divokých koní z odlehlých oblastí Exmooru, bude třeba kvůli maximální genetické pestrosti dovážet z Anglie další exmoorské ponye.

Na začátku roku 2015 bylo dopraveno 14členné stádo klisen do nestátní rezervace ve středočeských Milovicích. Účelem je vypásání, které má ve vymezených lokalitách milovického vojenského prostoru zastavit ústup otevřené a polootevřené krajiny. To zamezí mizení druhů různých rostlin nebo motýlů, ptáků, plazů i dalších ohrožených obratlovců. Genetické a archeologické analýzy z posledních let naznačují, že exmoorský pony nejvíce odpovídá velikostí a vzhledem včetně zabarvení původním divokým koním žijícím ve střední a západní Evropě. Analyzováni byli také huculští koně, tzv. polští konici nebo němečtí Heckovi koně, přičemž se ukázalo, že huculští koně jsou relativně mladé plemeno, které vzniklo záměrným křížením, a další dvě plemena nemají přes mnohá tvrzení s divokými koňmi „nic moc společného“. V létě 2019 žilo na dvou milovických pastvinách 71 exmoorských ponyů.

V lednu 2018 byli do lokality Na Plachtě na okraji Hradce Králové přivezeni čtyři hřebci a do Ptačího parku Josefovské louky u Jaroměře pět hřebců. Bezplatně je zapůjčila společnost Česká krajina. V srpnu 2019 žilo na Josefovských loukách devět koní. Do obou pastevních rezervací přibyli další koně v říjnu 2019.

V Národním parku Podyjí na Jižní Moravě žije na dvou pastvinách (mezi Havraníky a Hnanicemi a u Mašovic) dvacet koní. Jedenáctičlenné stádo přivezené v květnu 2018 se rozrostlo o hříbata.

Od podzimu 2018 žije stádo šesti hřebců na Šlovickém vrchu u Dobřan, který se díky výskytu chráněných živočichů zařadil na seznam evropsky významných lokalit Natura 2000. Hřebci jsou potomky zakládajícího stáda žijícího od roku 2015 v rezervaci velkých kopytníků ve středočeských Milovicích a pomohou udržovat biotop typický pro otevřená stanoviště. Dobřanští zastupitelé časem rozhodnou, zda do lokality přibudou i jiní kopytníci, například kozy.

Od začátku prosince 2021 se zabydlují tři hřebci exmoorského divokého koně v Janovském mokřadu u Nýřan na Plzeňsku. Budou spásat třtinu křovištní a umožní tak růst novým druhům rostlin, příhodnějších pro tato podmáčená stanoviště. Trojici hřebců zapůjčila Plzeňskému kraji ochranářská společnost Česká krajina bezplatně a do rezervace velké 72 hektarů je převezli pracovníci plzeňské zoologické zahrady.

Proč při zpracování projektu padla volba právě na divoké poníky z Velké Británie – na exmoorské ponye? Žádné jiné plemeno v tamější oblasti nežilo posledních tisíc let ve volné přírodě v podstatě bez vlivu člověka a bez křížení s jinými plemeny. Tito koně také nikdy nebyli používáni k tahu ani k jízdě, jejich jediným „úkolem“ bylo udržovat místní pastviny spásáním hrubé vegetace. Proč exmoorští ponyové a ne kozy, které se také osvědčily například při udržování stepních společenstev? Protože o kozy je nutné se starat: přikrmovat je, odčervovat, léčit, zatímco exmoorští ponyové vynikají zdravím a jsou imunní vůči parazitům. Krmivo budou dostávat pouze tehdy, když pastvina zapadne sněhem.

Galerie

• 
  Divocí exmoorští poníci
• 
  Klisna s hříbětem; Severní Devon
• 
  Poníci v Západním Somersetu
• 
  Exmoorský pony v Západním Somersetu
• 
  Exmoorští ponyové ve Skotsku
• 
  V anglické rašeliništní rezervaci Drumburgh Moss
• 
  U pobřeží North Sunderlandu

Podpora projektu

Na péči o divoké koně (zubry a pratury) může přispět také veřejnost zasláním dárcovké SMS ve tvaru DMS KRAJINA 30, DMS KRAJINA 60 nebo DMS KRAJINA 90 na číslo 87 777. Cena dárcovské zprávy je 30, 60 nebo 90 korun, přičemž na projekty neziskové organizace jde 29, 59 nebo 89 korun. Dárcovské SMS zastřešuje Fórum dárců. Mezi další možnosti podpory patří dárcovský portál Darujspravne.cz nebo nákup ve vybraných e-shopech prostřednictvím portálu Givt.cz

Odkazy

Literatura

• [ČERMÁKOVÁ, Martina] mce. Do Česka se po staletích vrátí divocí koně. Do Milovic míří z Británie. iDNES.cz [online]. 2015-01-27 [cit. 2019-10-31]. Dostupné online. 
• ČTK. Devět z deseti divokých hřebců z Milovic je nově ve východních Čechách. Blesk.cz [online]. 20. 1. 2018 17.00 [cit. 31. 10. 2019]. Dostupné z: https://www.blesk.cz/clanek/zpravy-udalosti/519559/devet-z-deseti-divokych-hrebcu-z-milovic-je-nove-ve-vychodnich-cechach.html
• DOSTÁL, Dalibor; KONVIČKA, Martin; ČÍŽEK, Lukáš; ŠÁLEK, Martin ; ROBOVSKÝ, Jan; HORČIČKOVÁ, Eva a JIRKŮ, Miloslav. Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius): klíčové druhy pro formování české krajiny: odborná studie. Kutná Hora: Česká krajina, o.p.s., 2014. 125 s. Dostupné také z: https://www.ceska-krajina.cz/wp-content/uploads/2015/01/Dostal-et-al_2014_Divoky_kun_a_pratur_Studie_Equus_Ferus_Bos_primigenius.pdf
• HORÁK, Jirka a ČÍP, David. Jedineční koně v lokalitě Plachta, 2017 [video]. In: Městské lesy Hradec Králové. 13. 2. 2018 [cit. 31. 10. 2019]. Přístup z: http://www.mestske-lesy.cz/aktuality/zajimavosti-z-okoli-mestskych-lesu-divoci-kone-na-plachte.html
• MARTINOVÁ, Zdena. Safari na blátě: Jak jsme potkali divoké koně. ABC [online]. 2015, č. 6, 14. dubna 2015 [cit. 31. 10. 2019]. Dostupné z: https://www.abicko.cz/clanek/precti-si-priroda/17663/safari-na-blate-jak-jsme-potkali-divoke-kone.html
• ŘEHOUNEK, Jan. Divocí koně na Josefovských loukách. Novinky.cz [online]. 27. 8. 2019 [cit. 31. 10. 2019]. Dostupné z: https://www.novinky.cz/vase-zpravy/clanek/divoci-kone-na-josefovskych-loukach-40294511

Externí odkazy

• KARLÍKOVÁ, Zuzana. S péčí o ptáky na Josefovských loukách pomáhají divocí koně. 20.2.2018
• SCHMIEDOVÁ, Kateřina. U Dobřan se bude prohánět stádo divokých koní. 14. březen 2018.
• Stádo divokých koní je kompletní, hřebec se připojil ke skupině klisen 2015-04-06
• Obrázky, zvuky či videa k tématu Exmoorský pony na Wikimedia Commons

Portály: Koně