Dynastie Ming
Šablona:Čínský text Šablona:Infobox dynastie Šablona:Historie Číny Dynastie Ming (čínsky: znaky 明朝, pinyin: Míng Cháo; doslova „Zářivá dynastie“) vládla v Číně v letech 1368–1644, na jihu země se stoupenci mingského rodu udrželi do roku 1661. Byla poslední čínskou národní dynastií, po ní nastoupila mandžuská dynastie Čching.
Jejím zakladatelem byl Ču Jüan-čang, vůdce povstání proti mongolské dynastii Jüan. On a jeho potomci pozvedli Čínu k dlouhodobé hospodářské prosperitě a politické stabilitě. Postupem doby díky polygamii běžné u vyšších vrstev čínské společnosti vzrostl počet mužských členů rodu na sto tisíc. Z politiky však byli, kromě císařů a následníků trůnu, v zájmu stability vlády vyloučeni.
Od konce 16. století hospodářské potíže a z nich plynoucí rolnická povstání přinesly oslabení mingské moci, využité roku 1644 Mandžuy ke svržení dynastie a převzetí moci v Číně.
Původ
Zakladatelem a prvním císařem dynastie byl Ču Jüan-čang, narodil se roku 1328 v rodině chudého čínského rolníka žijícího v okrese Čung-li (鍾離, dnes Feng-jang) v provincii An-chuej ve střední Číně na dolním toku Jang-c’-ťiang.[1] Poté co roku 1344 při epidemii zemřeli jeho rodiče a dva bratři, střídavě pobýval v buddhistickém klášteře anebo se živil žebrotou.[2] Roku 1352 se přidal k bojovníkům povstání rudých turbanů, záhy vynikl a získal čelné postavení mezi povstalci, porazil ostatní povstalecké vůdce i mongolská vojska dynastie Jüan, roku 1368 se prohlásil císařem Číny a do roku 1381 dobyl celou zemi.[3]
Název
Dynastii Ming vyhlásil Ču Jüan-čang (jako císař je znám pod jménem své éry vlády – Chung-wu) v tehdejším hlavním městě Nankingu v lednu 1368. Už roku 1361 byl Ču vůdcem Rudých turbanů Chan Lin-erem jmenován vévodou z Wu (吳國公),[4] 4. února 1364 se prohlásil za krále Wu (吳王).[5] Navzdory tomu se nejmenoval, jak by bylo přirozené, císařem dynastie Wu, ale pro novou dynastii vybral název „Ming“ (明) – Jasná či Zářivá, plným názvem „Ta Ming“ (大明) – Velká záře.[6]
Název Ming měl v tehdejší Číně několikerý politický kontext. Jas a záře evokovaly oheň a tedy i rudou barvu a jih, prvky vyjadřující opozici vůči dynastii Jüan.[6] Ta totiž byla v čínském systému pěti prvků a souvstažností mezi nimi na základě podobnosti slov jüan a süan (temný) spojována s vodou, černou barvou a severem.[6] Geografické položení Mongolů na severu a Číňanů na jihu asociaci posilovalo. Na druhé straně Chung-wu částečně převzal titul „Velký král světla“ (Ta Ming wang, 大明王)[7] Chan Šan-tchunga, vůdce sekty Bílého lotosu. Pojem Ming odkazoval na Ming-ťiao – „náboženství světla“, manicheismus, přítomný v ideologii Bílého lotosu a jím zorganizovaného povstání Rudých turbanů.[6] Prohlásil se tak za ztělesnění víry povstalců v příchod Ming-wanga, Krále světla a ospravedlnil odstranění Chan Lin-era a jeho rodiny od moci.[6] Za třetí se ve výběru jména dynastie projevilo císařovo pragmatické přebírání mongolských vládních praktik – použití abstraktního pojmu jako jména dynastie byla nečínská tradice založená Džurčeny (Dynastie Ťin, „Zlatá“), následně přebraná Mongoly (Dynastie Jüan, „Počátek“).[8]
Čína za vlády dynastie
Pod vládou nové dynastie byla v Číně napraveny škody vzniklé v desetiletích bojů na sklonku vlády předchozí dynastie Jüan. Mingská Čína se stala prosperujícím a bohatým státem. Do poloviny 15. století Čína zaznamenala výrazný hospodářský a kulturní rozvoj, zejména pak v jižních a pobřežních regionech. Byly vybudovány zavlažovací systémy, pěstována bavlny, rozšířena produkce hedvábných a bavlněných tkanin, skla, porcelánu.[9]
Začátkem 15. století si Čína na několik desetiletí podrobila na severu Mandžusko a na jihu Vietnam a oživila obchodní a diplomatické kontakty s Japonskem, Indií a jihovýchodní Asií. Umožnila to velká flotila dalekomořských obchodních džunek, které se od poloviny 16. století staly žádanou kořistí čínských a japonských pirátů, napadajících rovněž pobřežní města kontinentu. Druhým vážným ohrožením byly neustávající útoky Mongolů na severu. Na obranu před nájezdy kočovníků byla vystavěna Velká čínská zeď a vybudováno přes pět tisíc kilometrů příkopů.[10]
V lednu 1556 byly severní provincie Číny zasaženy silným zemětřesením, při kterém zahynulo kolem 830 tisíc lidí.[11] Také z tohoto důvodu se Čína potýkala v druhé polovině 16. století s velkými hospodářskými problémy, jejichž důsledkem byla početná rolnická povstání. Oslabení čínského státu využili Mandžuové, kteří roku 1644 obsadili sever země.[10]
Po dobytí severní Číny mandžuskou dynastií Čching pokračovala vláda dynastie Ming na jihu země do roku 1661.[10] Ze zde žijících členů rodu byli úředníky spravujícími jižní provincie vybráni noví císaři, pozdějšími historiky označeni za dynastii Jižní Ming. Poslední mingský císař Ču Jou-lang roku 1661 uprchl do Barmy a počátkem následujícího roku byl zde zabit.[12]
Císaři
Vláda
Mingští císaři stáli v čele země a vlády, byli hlavou vojenské i civilní správy. V teorii stál císař nade všemi úředníky i generály a celá země se řídila jeho výnosy. Chung-wu skutečně moc pevně držel ve svých rukou, ovšem za cenu masívních čistek,[13] které roku 1380 přinesly i zrušení ústředního sekretariátu, jehož vedoucí byl faktickým předsedou vlády. Poté císař soustředil ve svých rukou rozhodování o všech problémech přesahujících zodpovědnost jednoho ministerstva. Také třetí císař Jung-le osobně rozhodoval ve velkých i malých záležitostech a rozhněval se, když se k němu nedostalo několik hlášení o nepodstatných záležitostech.[14]
Další panovníci už postrádali rozhodnost prvních vládců dynastie a jejich moc podléhala řadě tradičních omezení.[15] Od císařů se neočekávalo iniciativní rozhodování o směřování země.[16] Memoranda a požadavky jim byly předkládány už s návrhem řešení. Od vládce se očekávalo potvrzení předložených návrhů, nebo dosáhnutí souhlasu předkladatelů s jím navrženým alternativním řešením.[16] Podobně císaři jmenovali úředníky a vojáky podle návrhů ministerstva personálu, resp. ministerstva války; v případě vysokých hodnostářů dostal císař na výběr mezi dvěma až třemi kandidáty.[16] Významnější otázky byly diskutovány na oficiálních audiencích, případně neformálních poradách. Bez relativně široké shody dvorských hodnostářů nebylo možno rozhodnout o žádné zásadní otázce.[15]
Jelikož po zrušení ústředního sekretariátu neexistovala funkce odpovídající předsedovi vlády a Chung-wu její obnovení výslovně zakázal, stál nad ministry, kontrolními a vojenskými úřady pouze císař.[17] Hladký chod vlády byl proto závislý na jeho aktivní účasti. Faktická moc velkých sekretářů anebo představených eunuchů byla závislá na potvrzení jejich rozhodnutí panovníkem; sami o sobě neměli ani ti, ani oni, právo vydávat příkazy ministrům.[17]
Mingští císaři sídlili zprvu v Zakázaném městě, komplexu paláců a budov vybudovaném v Nankingu, hlavním městě země. Císař Jung-le rozhodl o přenesení hlavního města do Pekingu, zdejší Zakázané město o rozloze 72 ha bylo postaveno do roku 1420, kdy se do něj přestěhoval panovník s celým dvorem.[18]
Nástupnictví
Ču Piao, nejstarší syn zakladatele dynastie Chung-wua, zemřel ještě před smrtí otce, proto Chung-wu za svého nástupce určil nejstaršího žijícího Ču Piaova syna Ču Jün-wena (císaře Ťien-wena). Nová vláda v čele s mladým císařem nastoupila roku 1398 a neprodleně začala rázně zasahovat vůči císařovým strýcům, což už roku 1399 vyvolalo povstání nejsilnějšího z nich – Ču Tiho. V občanské válce Ču Ti zvítězil a roku 1402 jeho vojska dobyla hlavní město Nanking.[19] Ťien-wen zahynul pravděpodobně při požáru císařského paláce. Nový císař se snažil všemožně zahladit památku svého předchůdce, popřel jeho legitimitu a dokonce zpětně zrušil éru Ťien-wen.[20]
Další císaři přebírali trůn podle zásady primogenitury – novým panovníkem se stával nejstarší (žijící) syn, případně nejbližší mužský příbuzný. Problém nastal až roku 1449, kdy tehdejší císař Jing-cung upadl do mongolského zajetí. Po kratším váhání se dvůr shodl na povýšení císařova bratra Ťing-tchaje na trůn. Následující rok ovšem Mongolové zajatého, nyní již bývalého, císaře propustili. Dalších sedm let strávil Jing-cung v domácím vězení, dokud počátkem roku 1457 Ťing-tchaj neonemocněl a protože neměl dědice, byl Jing-cung schopen zorganizovat palácový převrat, kterým se dostal opět na trůn. Vzápětí Ťing-tchaj zemřel.[21]
Vážný konflikt vypukl po roce 1521, kdy zemřel císař Čeng-te bez přímého dědice. Novým vládcem se stal jeho nejbližší příbuzný – bratranec Ču Chou-cchung (císař Ťia-ťing). Ministři navrhovali, aby byl Ťia-ťing přijat za syna zemřelého císaře a byla tak zachována nepřerušená posloupnost nástupnictví císařského rodu v linii otec–syn. Ťia-ťing ministerské požadavky odmítl a prosazoval posmrtné jmenování svého otce císařem, aby byl stav jeho otce uveden do souladu s jeho vlastním. Vzniklý spor císaře a dvora vládce vyřešil silou – popravami a vypovězením protestujících úředníků. Konflikt vážně poznamenal počátek Ťia-ťingovy vlády.[22][23]
Dlouhotrvající nástupnický spor proběhl za vlády císaře Wan-liho. Císař totiž odmítl jmenovat korunním princem svého nejstaršího syna Ču Čchang-lua (pozdější císař Tchaj-čchang) jak by bylo obvyklé a v souladu s nástupnickým řádem, ale prosazoval svého třetího syna Ču Čchang-süna, potomka jeho oblíbené konkubíny. Vzniklý spor trval přes patnáct let, než konečně panovník ustoupil tlaku úředníků a jmenoval následníka v souladu s pravidly. Vzájemné odcizení císaře a vlády vyvolané neústupností obou stran dosáhlo značných rozměrů a poškozovalo správu říše, když se panovník přestal stýkat s ministry a odmítal jmenovat nové úředníky na uvolněná místa.[24][25]
Ostatní členové rodu
Chung-wu svého nejstaršího syna Ču Piaa jmenoval následníkem trůnu (太子, tchaj-c’), ostatním synům udělil tituly knížat (親王, čchin wang, též jednoduše 王, wang) a po dosažení zhruba dvaceti let věku je vyslal do provincií s početným doprovodem a širokými, především vojenskými, pravomocemi;[26] ale přes své tituly nevládli v regionech jako údělná knížata, úředníci místní správy nadále podléhali centru.[27] Pro císaře představovali oporu jeho osobní moci nezávislou na běžné civilní i vojenské hierarchii; po císařově smrti se nová vláda pokusila omezit jejich vliv, což vyprovokovalo povstání jednoho z nich – Ču Tiho.[26] Sám Ču Ti jako císař Jung-le moc knížat v regionech omezil a po neúspěšné vzpouře knížete Ču Kao-süa roku 1426 ztratili politický význam.[26] Kromě výše uvedené skupiny byli ostatní členové rodu ze správy země vyloučeni.[27]
Za vlády Chung-wuových nástupců byl nadále už v raném věku jmenován nejstarší syn následníkem trůnu. Další císařští synové se opět stávali knížaty a byli posíláni do regionů.[28] Dědic knížete přebíral titul, ostatní synové byli knížaty druhého stupně (郡王, ťün-wang). V dalších generacích dostávali mužští členové rodu postupně se snižující tituly v celkem šesti úrovních (鎭國將軍, čen-kuo ťiang-ťün; 輔國將軍, fu-kuo ťiang-ťün; 奉國將軍, feng-kuo ťiang-ťün; 鎭國中尉, čen-kuo čung-wej; 輔國中尉, fu-kuo čung-wej a nakonec 奉國中尉, feng-kuo čung-wej), každý muž dynastie měl minimálně poslední titul.[29]
V roce smrti Chung-wua (1398) žilo 58 členů rodu s titulem, počátkem 15. století jich bylo 127, v první polovině 15. století 419 a na jeho konci už přes 2000.[26] Všichni měli dostatečné zaopatření ze státní pokladny, soudní imunitu a řadu privilegií závislých na jejich titulech a postavení; od poloviny 15. století začali hromadit i pozemkový majetek.[26] Pozdně mingští autoři odhadovali počet mužských potomků Chung-wua ve své době na více než 100 000.[30] Tituly a penzemi byly obdařeny i dcery císařského rodu a jejich manželé.[29] S růstem počtu členů dynastie náklady na jejich hmotné zabezpečení značně vzrostly, přičemž zatížily především severočínské regiony, kde sídlila většina členů rodu. Tak roku 1562 bylo na tyto účely v provincii Šan-si vynaloženo z výnosu pozemkové daně více prostředků než na výdaje provinčního, prefekturních a okresních úřadů dohromady; v některých severočínských okresech šla členům dynastie téměř polovina veškerých daňových příjmů.[31]
Rodokmen
Rodokmen dynastie je zjednodušený, zahrnuje především císaře a následníky trůnu, včetně panovníků Jižní Ming.[32][33][34][35][36]
Uvedeno je:
- pořadí narození (kolikátý syn),
- příjmení (Ču, 朱) a osobní jméno, data narození a úmrtí,
- datum jmenování následníkem trůnu
- u knížat též knížecí titul,
- chrámové jméno, bylo-li uděleno,
u císařů ještě:
- jméno éry (tučně) a doba vlády.
- pod obdélníkem počet synů
| Ču Jüan-čang 朱元璋 1328–1398 Tchaj-cu 太祖 Chung-wu 洪武 1368–1398 | |||||||||||||||||||||||||||||||||
| 26 | |||||||||||||||||||||||||||||||||
| 1 | 4 | 23 | |||||||||||||||||||||||||||||||
| Ču Piao 朱標 1355–1392 následník od 1368 Sing-cung 兴宗 | Ču Ti 朱棣 1360–1424 Čcheng-cu 成祖 Jung-le 永樂 1402–1424 | Ču Ťing 朱桱 1388–1415 kníže Ting z Tchang 唐定王 | |||||||||||||||||||||||||||||||
| 5 | 4 | ||||||||||||||||||||||||||||||||
| 2 | 1 | 2 | |||||||||||||||||||||||||||||||
| Ču Jün-wen 朱允炆 1377–1402? následník od 1392 – Ťien-wen 建文 1398–1402 | Ču Kao-čch' 朱高熾 1378–1425 následník od 1404 Žen-cung 仁宗 Chung-si 洪熙 1424-1425 | Ču Kao-sü 朱高煦 1380–1429 kníže z Chan 漢王 | Ču Čchiung-ta 朱瓊炟 † 1475 kníže Sien z Tchang 唐憲王 | ||||||||||||||||||||||||||||||
| 2 | 10 | ||||||||||||||||||||||||||||||||
| 1 | 1 | ||||||||||||||||||||||||||||||||
| Ču Wen-kchuej 朱文奎 1396–1402? následník do 1402 | Ču Čan-ťi 朱瞻基 1398–1435 následník od 1404 Süan-cung 宣宗 Süan-te 宣德 1425–1435 | Ču Č'-č' 朱芝址 † 1485 kníže Čuang z Tchang 唐莊王 | |||||||||||||||||||||||||||||||
| 2 | |||||||||||||||||||||||||||||||||
| 1 | 2 | ||||||||||||||||||||||||||||||||
| Ču Čchi-čen 朱祁鎮 1427–1464 následník od 1428 Jing-cung 英宗 Čeng-tchung 正統 1435–1449 Tchien-šun 天順 1457–1464 | Ču Čchi-jü 朱祁鈺 1428-1457 Taj-cung 代宗 Ťing-tchaj 景泰 1449–1457 | Ču Mi-čchien 朱彌鉗 kníže Kung z Tchang 唐恭王 | |||||||||||||||||||||||||||||||
| 9 | 1 | ||||||||||||||||||||||||||||||||
| 1 | |||||||||||||||||||||||||||||||||
| Ču Ťien-šen 朱見深 1447–1487 následník 1449–52 a od 1457 Sien-cung 憲宗 Čcheng-chua 成化 1464–1487 | Ču Ťien-ťi 朱见济 † 1453 následník od 1452 | Ču Jü-wen 朱宇溫 † 1560 kníže Ťing z Tchang 唐敬王 | |||||||||||||||||||||||||||||||
| 14 | |||||||||||||||||||||||||||||||||
| 2 | 3 | 4 | |||||||||||||||||||||||||||||||
| Ču Jou-ťi 朱祐极 1469–1472 následník od 1471 | Ču Jou-tchang 朱祐樘 1470–1505 následník od 1475 Siao-cung 孝宗 Chung-č' 弘治 1487–1505 | Ču Jou-jüan 朱祐杬 1476–1519 Žuej-cung 睿宗 | Ču Čou-jung 朱宙栐 † 1564 kníže Šun z Tchang 唐順王 | ||||||||||||||||||||||||||||||
| 2 | 2 | ||||||||||||||||||||||||||||||||
| 1 | 2 | ||||||||||||||||||||||||||||||||
| Ču Chou-čao 朱厚燳 1491–1521 následník od 1492 Wu-cung 武宗 Čeng-te 正德 1505–1521 | Ču Chou-cchung 朱厚熜 1507–1567 Š'-cung 世宗 Ťia-ťing 嘉靖 1521–1567 | Ču Š'-chuang 朱碩熿 † 1632 kníže Tuan z Tchang 唐端王 | |||||||||||||||||||||||||||||||
| 8 | |||||||||||||||||||||||||||||||||
| 2 | 3 | ||||||||||||||||||||||||||||||||
| Ču Caj-chuo 朱载壡 1536–1549 následník od 1539 | Ču Caj-chou 朱載垕 1537–1572 Mu-cung 穆宗 Lung-čching 隆慶 1567–1572 | Ču Čchi-šeng 朱器墭 kníže Jü z Tchang 唐裕王 | |||||||||||||||||||||||||||||||
| 4 | |||||||||||||||||||||||||||||||||
| 3 | |||||||||||||||||||||||||||||||||
| Ču I-ťün 朱翊鈞 1563–1620 následník od 1568 Šen-cung 神宗 Wan-li 萬曆 1572–1620 | Ču Jü-ťien 朱聿鍵 1602-1646 kníže z Tchang 唐王 Lung-wu 隆武 1645–1646 | Ču Jü-jüe 朱聿粵 1605-1646 kníže z Tchang 唐王 Šao-wu 紹武 1646–1647 | |||||||||||||||||||||||||||||||
| 8 | |||||||||||||||||||||||||||||||||
| 1 | 3 | 7 | |||||||||||||||||||||||||||||||
| Ču Čchang-luo 朱常洛 1582–1620 následník od 1601 Kuang-cung 光宗 Tchaj-čchang 泰昌 1620 | Ču Čchang-sün 朱常洵 1586–1641 kníže Čung z Fu 福忠王 | Ču Čchang-jing 朱常瀛 1601–1645 kníže Tuan z Kuej 桂端王 | |||||||||||||||||||||||||||||||
| 7 | 3 | 8 | |||||||||||||||||||||||||||||||
| 1 | 5 | 1 | 4 | ||||||||||||||||||||||||||||||
| Ču Jou-ťiao 朱由校 1604–1627 Si-cung 熹宗 Tchien-čchi 天啟 1620–1627 | Ču Jou-ťien 朱由檢 1611–1644 S'-cung 思宗 Čchung-čen 崇禎 1627–1644 | Ču Jou-sung 朱由崧 1607–1646 kníže z Fu 福王 Chung-kuang 弘光 1644–1645 | Ču Jou-lang 朱由榔 1623–1662 kníže z Kuej 桂王 Jung-li 永曆 1646–1662 | ||||||||||||||||||||||||||||||
| 3 (zemřeli v dětství, poslední roku 1626) | 7 | ||||||||||||||||||||||||||||||||
| 1 | |||||||||||||||||||||||||||||||||
| Ču Cch'-lang 朱慈烺 1629–1644 následník 1630–1644 | |||||||||||||||||||||||||||||||||
Odkazy
Reference
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Chinese emperors family tree (late) na anglické Wikipedii.
- ↑ DREYER, Edward L. Early Ming China: A Political History. Stanford: Stanford University Press, 1982. 315 s. ISBN 0-8047-1105-4. S. 22–23. [dále jen Dreyer].
- ↑ MOTE, Frederick W. Imperial China 900-1800. Cambridge, Massachusetts: Harvard University Press, 2003. 1136 s. ISBN 0-674-01212-7. S. 543–545. (anglicky) [dále jen Mote].
- ↑ BROOK, Timothy. Čtvero ročních období dynastie Ming: Čína v období 1368–1644. Překlad Vladimír Liščák. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 2003. 368 s. ISBN 80-7021-583-6. Doslov Vladimíra Liščáka: Mingská Čína, s. 290–291. [dále jen Brook].
- ↑ MOTE, Frederick W. The rise of the Ming dynasty 1330–1367. In: MOTE, Frederick W.; TWITCHETT, Denis C. The Cambridge History of China Volume 7: The Ming Dynasty, 1368–1644, Part 1. Cambridge: Cambridge University Press, 1988. ISBN 0521243327. S. 52. (anglicky)
- ↑ DREYER, Edward L. Military origins of Ming China. In: MOTE, Frederick W.; TWITCHETT, Denis C. The Cambridge History of China Volume 7: The Ming Dynasty, 1368–1644, Part 1. Cambridge: Cambridge University Press, 1988. ISBN 0521243327. S. 88. (anglicky)
- ↑ a b c d e Dreyer, str. 70.
- ↑ ROWE, William T. Crimson rain: seven centuries of violence in a Chinese county. Stanford: Stanford University Press, 2007. 437 s. ISBN 0804754969, 9780804754965. S. 50. (anglicky)
- ↑ Dreyer, str. 69–70.
- ↑ JURJEV, M. F.; SIMONOVSKAJA, L. V., a kol. История Китая с древнейших времен до наших дней. Moskva: Наука, 1974. S. 142.
- ↑ a b c Brook, str.291–293.
- ↑ Tsunami among world's worst disasters [online]. Londýn: BBC News, 2004-12-30 [cit. 2009-12-01]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ SPENCE, Jonathan D. The K’ang-hsi reign. In: PETERSON, Willard J. The Cambridge History of China Volume 9: The Ch'ing Dynasty, Part 1: To 1800. 1. vyd. Cambridge: Cambridge University Press, 2002. ISBN 0521243343. S. 136.
- ↑ CH’IEN, Mu. Traditional government in imperial China: a critical analysis. Překlad Chün-tu Hsüeh, George O. Totten. Hongkong: The Chinese University Press, 1982. ISBN 962-201-254-X. S. 91. (anglicky) [dále jen Ch’ien].
- ↑ BROOK, Timothy. Čtvero ročních období dynastie Ming: Čína v období 1368–1644. Překlad Vladimír Liščák. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 2003. 368 s. ISBN 80-7021-583-6. S. 54.
- ↑ a b Ch’ien, str. 93.
- ↑ a b c HUCKER, Charles O. The censorial system of Ming China. Stanford: Stanford University Press, 1966. 406 s. ISBN 0-8047-0289-6. S. 41. (anglicky)
- ↑ a b Ch’ien, str. 97–98.
- ↑ Russian.china.org.cn [online]. Peking: China.org.cn (Čínské informační internetové centrum), 2007-07-30 [cit. 2010-04-27]. Kapitola Музей Гугун. Dostupné online. (rusky)
- ↑ HUANG, Ray. China: a macro history. Armonk, NY: M. E. Sharpe, 1997. 335 s. ISBN 1-56324-730-5. S. 175. (anglicky) [dále jen Huang].
- ↑ TSAI, Shih-Shan Henry. Perpetual Happiness: The Ming Emperor Yongle. Seattle: University of Washington Press, 2002. ISBN 0-295-98124-5. S. 88. (anglicky)
- ↑ Mote, str. 626–630.
- ↑ SHEA, Marilyn. China [online]. Farmington: University of Maine, rev. 2010-01 [cit. 2010-05-02]. Kapitola Forbidden City 故宫博物院; Gate of Blending Harmony 协和门. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ EBREY, Patricia Buckley. The Cambridge Illustrated History of China. Cambridge: Cambridge University Press, 1999. 352 s. (Cambridge Illustrated Histories). ISBN 052166991X. S. 213. (anglicky) [dále jen Ebrey (1999)].
- ↑ GOODRICH, L. Carington; FANG, Chaoying, a kol. Dictionary of Ming Biography, 1368-1644. New York: Columbia University Press, 1976. xxi + 1022 s. S. 324. (anglicky)
- ↑ Mote, str. 735.
- ↑ a b c d e RYBAKOV, Rostislav Borisovič, a kol. История Востока. В 6 т:. Том 2. Восток в средние века. Moskva: Институт востоковедения РАН, 1999. 716 s. ISBN 5-02-018102-1. Kapitola V. Между монголами и португальцами (Азия и Северная Африка в XIV-XV вв.). Китай во второй половине XIV-XV в. (Империя Мин), s. 528–546. (rusky)
- ↑ a b Mote, str. 565.
- ↑ HUCKER, Charles O. Governmental Organization of The Ming Dynasty. Harvard Journal of Asiatic Studies. Prosinec 1958, roč. 21, s. 8. [dále jen Hucker]. (anglicky)
- ↑ a b Hucker, str. 9.
- ↑ Mote, str. 566.
- ↑ HUCKER, Charles O. Ming government. In: TWITCHETT, Denis C.; MOTE, Frederick W. The Cambridge History of China. Volume 8: The Ming Dynasty, 1368–1644, Part II. Cambridge: Cambridge University Press, 1998. ISBN 0521243335. S. 25. (anglicky)
- ↑ In: TWITCHETT, Denis C.; MOTE, Frederick W. The Cambridge History of China. Volume 8: The Ming Dynasty, 1368–1644, Part II. Cambridge: Cambridge University Press, 1998. ISBN 0521243335. S. xxiv. (anglicky)
- ↑ Mote, str. 624.
- ↑ Brok, str. 20.
- ↑ THEOBALD, Ulrich. Chinaknowledge - a universal guide for China studies [online]. [cit. 2010-01-10]. Kapitola Chinese History - Ming Dynasty 明朝 (1368-1644) emperors and rulers. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ 百度百科 (Baidu Baike) [online]. Peking: 百度 (Baidu) [cit. 2010-05-04]. Kapitola 朱桱 (Ču Ťing). Dostupné online. (čínsky)
Literatura
- BROOK, Timothy. Čtvero ročních období dynastie Ming: Čína v období 1368–1644. Překlad Vladimír Liščák. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 2003. 368 s. ISBN 80-7021-583-6.
- DREYER, Edward L. Early Ming China: a political history, 1355-1435. Stanford: Stanford University Press, 1982. 315 s. ISBN 0-8047-1105-4. (anglicky)
- FAIRBANK, John King. Dějiny Číny. Překlad Marin Hála, Jana Hollanová, Olga Lomová. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1998. ISBN 80-7106-249-9. (anglicky)
- HUCKER, Charles O. A Dictionary of Official Titles in Imperial China. Stanford: Stanford University Press, 1985. ISBN 0-8047-1193-3. (anglicky)
- CH’IEN, Mu. Traditional government in imperial China: a critical analysis. Překlad Chün-tu Hsüeh, George O. Totten. Hongkong: The Chinese University Press, 1982. ISBN 962-201-254-X. (anglicky)
- MOTE, Frederick W. Imperial China 900-1800. Cambridge, Massachusetts: Harvard University Press, 2003. 1136 s. ISBN 0-674-01212-7. (anglicky)
- MOTE, Frederick W.; TWITCHETT, Denis C., a kol. The Cambridge History of China. Volume 7: The Ming Dynasty, 1368–1644, Part 1. Cambridge: Cambridge University Press, 1988. 1008 s. ISBN 0521243327. (anglicky)
- TWITCHETT, Denis C.; MOTE, Frederick W., a kol. The Cambridge History of China. Volume 8: The Ming Dynasty, 1368–1644, Part II. Cambridge: Cambridge University Press, 1988. 1231 s. ISBN 0521243335. (anglicky)
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Dynastie Ming na Wikimedia Commons
- THEOBALD, Ulrich. Chinaknowledge - a universal guide for China studies [online]. [cit. 2010-05-02]. Kapitola Chinese History - Ming Dynasty 明朝 (1368-1644) emperors and rulers. Dostupné online. (anglicky)