Diskuse o Mnichovské dohodě

Diskuse o Mnichovské dohodě se zabývají především otázkou, zda se místo přijetí Mnichovské dohody mělo Československo vojensky bránit.

Vojenská příprava

Československo dokázalo během 5 dnů shromáždit 1 128 000 vojáků a bylo připraveno se bránit. Československá armáda jako celek na konflikt se soupeřem typu Německa nebyla a asi ani nemohla být připravena.^[zdroj?] Německo obklopovalo Československo z velké části ze severu i z jihu a samozřejmě ze západu. Dle teorií některých historiků útok ze všech stran na západní polovinu státu by byl nejspíše zdrcující (což byl také jeden z argumentů, které padly při jednání o dohodě) a armáda by se musela pokusit stáhnout na Moravu, odkud by mohl být veden odpor maximálně po dobu několika týdnů. Díky členství v Malé dohodě a dlouhodobé přípravě byla armáda připravena na válku proti Maďarsku, které celou meziválečnou dobu otevřeně vystupovalo proti státům, které zabraly jeho bývalé území, nepočítalo se však se zhoršením situace s Německem.^[zdroj?] Ke konci 30. let však začala být Malá dohoda již zjevně nefunkční; v Jugoslávii došlo k politickým turbulencím a zcela se změnila politická mapa.

Vojsko

Československé jednotky vynikaly vysokou morálkou a schopností improvizace, to lze ovšem říci i o jejich německém protějšku. Mobilizačního rozkazu neuposlechlo zhruba 126 tisíc mužů, z toho 100 tisíc Němců. Polovina československých Němců tak mobilizačního rozkazu uposlechla. Samozřejmostí je, že jednotky, kde Němci sloužili, nebyly většinou dislokovány v kritických oblastech, nebo v první linii (obvykle týlové jednotky a zásobování). Překvapivě loajální se ukázali maďarští a rusínští odvedenci. Britský vojenský atašé v Praze podplukovník H. C. T. Stronge na jaře 1938 odhadoval, že Československá armáda by v případě vypuknutí války mohla vzdorovat německému Wehrmachtu sama asi čtvrt roku, avšak s podporou Francie, Sovětského svazu a případně Spojeného království neomezeně dlouho. Také náčelník generálního štábu německých pozemních sil Ludwig Beck v té době soudil, že Wehrmacht není zatím na válku s Československem připraven, a pokud by se navíc do války zapojila Francie, skončil by střet pro třetí říši katastrofou.

Pevnosti

Také nákladně budovaný systém pevností ještě nebyl zdaleka ukončen, často chyběly těžší zbraně, vybavenost protitankovými kanóny nebyla ani 50 %^[zdroj?]. Není však pravdou obecně rozšířený omyl, že by nebyla opevněna hranice s bývalým Rakouskem. Zde se opevnění budovalo již od roku 1936 a bylo zde kompletně dobudovány stovky objektů.

Letectvo

V porovnání s Německem byla největší nerovnováha v letectvu, které nebylo schopno obstát v bojích s technicky vyspělejší Luftwaffe. Nebyla vybudována kvalitní hlásná služba, německé Luftwaffe by se pravděpodobně podařilo proniknout do středu Čech dříve, než by československé stíhačky Avia B-534 stačily vzlétnout^[zdroj?]. Nicméně navzdory použití starší koncepce dvojplošníků byly československé letouny v některých parametrech rovnocenné tehdejším německým Bf 109 (verze E), které ještě nebyly technicky zcela dokonalé (chybělo pancéřování a stroje měly slabou výzbroj). Avia B-534 německé stroje překonávala v obratnosti a stoupavosti. Naproti tomu byla ale výrazně pomalejší a měla zastaralou koncepci.

Tanky

Německo mělo celkem 2500 tanků (hlavně PzKpfw I a PzKpfw II a asi 100 provozuschopných kusů PzKpfw III a PzKpfw IV). Československo disponovalo 350 tanky (dalších několik desítek bylo v září 1938 zabaveno z výroby pro export). Německé lehké tanky PzKpfw I a PzKpfw II měly nízkou bojovou hodnotu (původně měly sloužit jako školní a cvičné). Různými technickými problémy, převážně s podvozkem ale trpěly i československé tanky LT vz. 34 a LT vz. 35. Proto byla v roce 1938 zadána zakázka na výrobu nových tanků LT vz. 38, které se později ukázaly jako nejlepší lehké tanky začátku války. Tanky LT vz. 34 byly v roce 1939 sešrotovány jako naprosto nevyhovující. Tanky LT vz. 38 se ale začaly vyrábět až v lednu 1939 a po okupaci zbytku ČSR si je německá armáda vyzvedla přímo v továrnách. Do možného konfliktu na podzim 1938 by zasáhnout tedy nemohly.

Německé pochybnosti

Přestože Adolf Hitler dával přednost válce s Československem, aby mohl ukázat sílu Wehrmachtu, generálové tak rozhodní nebyli. K situaci se kriticky stavěl Heinz Guderian, Erich von Manstein i Fedor von Bock, který v tomto ohledu napsal zvláštní memorandum o velkých úskalích v případě napadení Československa. Podle Alberta Speera byl Hitler i jeho generálové zaskočeni silou československého opevnění po zabrání pohraničí. Otázkou je i německá ekonomika, která se v září 1938 nacházela bezprostředně před státním bankrotem (v důsledku zbrojení, masivních výdajů na infrastrukturu atd.) a jen zabrání průmyslově bohatých Sudet a Křišťálová noc v listopadu téhož roku, zřejmě tento bankrot odvrátily.^[zdroj⁠?]

Možnosti obrany

Dle historika Jana Tesaře by i přes očekávanou odvahu a bojovou rozhodnost Československé armády nemohla vojska společného státu dlouhodobě odolávat mnohem silnějšímu nepříteli. Nemohla okamžitě počítat s žádnou pomocí od SSSR, naopak musela počítat s tím, že Maďarsko a Polsko využijí jejího oslabení u svých hranic a pokusí se přiživit na německé kořisti, k čemuž posléze také došlo.

Ani wehrmacht nebyl plně připraven na válku tohoto typu, jednotky nebyly na plných stavech a stále probíhala postupná mobilizace.^[zdroj?] Německá armáda ovšem byla stavěna na rychlé průniky tankových jednotek následovaných pěchotou a v případě války s ČSR by mohla koncentrovat síly na slabší místa ne zcela dobudovaného liniového systému opevnění, navíc měla německá armáda naprostou početní převahu v letectvu.

Diskuse o možnosti obrany budou pravděpodobně stále přetrvávat. Na jedné straně stojí přesvědčení, že díky kvalitě opevnění a odhodlanosti armády a národa bránit svou vlast byla možnost se ubránit. Na straně druhé názor, že jde pouze o „zbožné mýty o možnosti ubránit se“.

Pomoc SSSR

Diskuse se vedou i o tom, nakolik reálná byla vojenská pomoc Sovětského svazu.

Sovětský svaz se ve spojenecké smlouvě mezi Československem, Francii a SSSR zavázal, že pomůže Československu v případě, že Československu pomůže Francie.

Přesun Rudé armády do Československa by ale musel směřovat přes území Polska či Rumunska. Přechod přes Polsko by byl zcela nemožný, protože Polsko samo bylo zainteresováno v anexi českého Těšínska, navíc vztahy mezi Polskem a SSSR byly od konce první světové války velmi napjaté (vzhledem k územním sporům a častým střetům). Rumunsko však bylo Československým partnerem v Malé dohodě, a přestože se SSSR mělo velmi napjaté vztahy (z důvodu dnešní Moldávie, která patřila v této době Rumunsku, ale současně si ji nárokoval SSSR), po Mnichovu umožnilo^[zdroj?] přesun Rudé armádě koridorem v Besarábii letecky, nebo po železnici. Spojení přes Rumunsko by však znamenalo transport dlouhý a po tratích či cestách, které by nebyly využitelné pro transport většího množství techniky i lidí. Dříve než by sovětská armáda mohla účinně zasáhnout, bylo by pravděpodobně Československo obsazeno německou armádou.

Dle názoru Jana Tesaře byla pomoc SSSR reálná, ale prezident Beneš si ji nepřál. Beneš v tomto ohledu dotazoval 19. září 1938 sovětského velvyslance Alexandrovského: 1. Dostojí-li SSSR svým závazkům, dostojí-li jim Francie, 2. může-li Československo počítat s pomocí SSSR i pokud Francie svým závazkům odmítne dostát. Na první otázku dostal odpověď „jednoznačně ano“ a na druhou „obrátí-li se za takové situace ČSR na Společnost národů a ta se nadpolovičně postaví za Československo, pomůže okamžitě SSSR Československu i bez Francie.“

Odkazy

Literatura

• MAJEWSKI, Piotr Maciej. Bojovat, či ustoupit? Možnosti obrany Československa na podzim 1938. Brno: Conditio humana ve spolupráci s Muzeem druhé světové války v Gdaňsku, 2018. 397 s. ISBN 978-80-905-3234-2. 

Externí odkazy

• 75 let mobilizace Československé armády (seriál článků na technet.idnes.cz)