Přeskočit na obsah

Charles Mordaunt, 3. hrabě z Peterborough

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Charles Mordaunt, 3. hrabě z Peterborough
Narození1658
Úmrtí23. října 1735 (ve věku 76–77 let) nebo 25. října 1735 (ve věku 76–77 let)
Lisabon
Alma materTonbridge School
Christ Church
Povolánídiplomat, důstojník, politik a aristokrat
OceněníPodvazkový řád
ChoťCarey Fraser (od 1678)[1][2]
Anastasia Robinson (od 1735)[2][1]
DětiHenry Mordaunt[3]
John Mordaunt, Viscount Mordaunt[3][1]
Henrietta Gordon[3][1]
RodičeJohn Mordaunt[3][1] a Elizabeth Carey[3][1]
PříbuzníGeorge Mordaunt[1] a Lewis Mordaunt[1] (sourozenci)
FunkceLord Lieutenant of Northamptonshire (1689–1715)
velvyslanec
ambassador of the Kingdom of Great Britain in the Kingdom of Spain
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Charles Mordaunt, 3. hrabě z Peterborough, 1. hrabě z Monmouthu (Charles Mordaunt, 3rd Earl of Peterborough, 1st Earl of Monmouth, 2nd Viscount Avalon, 8th Baron Mordaunt, 2nd Baron Mordaunt of Reigate) (165825. října 1735, Lisabon, Portugalsko) byl britský generál, admirál, státník, diplomat a dvořan 17. a 18. století. Jako aktivní účastník Slavné revoluce se ve věku třiceti let stal nakrátko prvním ministrem Anglického království (1689–1690). Později se ocitl v nemilosti, znovu se uplatnil jako úspěšný vojevůdce za války o španělské dědictví. Za vlády královny Anny působil i jako diplomat a získal Podvazkový řád. Po nástupu hannoverské dynastie strávil zbytek života v Portugalsku.

Pocházel ze starobylého šlechtického rodu připomínaného od 13. století, byl synem Johna Mordaunta, 1. vikomta Avalona (1626–1675). Studoval v Oxfrodu, poté sloužil u námořnictva, po otci zdědil v roce 1675 titul vikomta a stal se členem Sněmovny lordů, kde se připojil k whigům a odpůrcům Jakuba II.. Od roku 1686 žil v Nizozemí, kde navrhl Vilémovi Oranžskému, aby převzal vládu v Anglii. K tomu došlo až o dva roky později a Mordaunt jako stoupenec Slavné revoluce dosáhl vrcholu kariéry. Osobně se zúčastnil Vilémova vylodění v Torbay, jako velitel pluku pomohl obsadit několik měst v jižní Anglii a přispěl k nastolení Viléma Oranžského na anglický trůn. V roce 1689 byl povýšen na hraběte z Monmouthu, stal se členem Tajné rady, výboru Tajné rady pro obchod a kolonie a lordem-místodržitelem v hrabství Northamptonshire. Díky svým předchozím aktivitám se jako třicetiletý stal prvním ministrem (duben 1689 až březen 1690). I když jeho působení v tomto úřadu nebylo příliš významné, nadále zůstal předním poradcem Viléma Oranžského, doprovázel jej na cestách i na válečných taženích. Nakonec se od dvora odklonil, byl zbaven úřadu královského komorníka, vyloučen z Tajné rady a pro účast na Fenwickově spiknutí byl v roce 1697 uvězněn. V roce 1697 zároveň po strýci zdědil titul hraběte z Peterborough.

Vojevůdce za války o španělské dědictví

[editovat | editovat zdroj]

Znovu se uplatnil za vlády královny Anny, kdy patřil k předním velitelům za války o španělské dědictví. Na Pyrenejském poloostrově velel anglicko-nizozemským sborům (1702), dosáhl hodnosti admirála a generála námořnictva, v armádě byl jmenován plukovníkem. V čele spojeneckých vojsk v roce 1705 dobyl Barcelonu, kam přivedl krále Karla III. a byl jmenován anglickým vyslancem u jeho dvora. Pokusil se dobýt i Madrid, ale v tom jej předběhl generál Gallway. Hrabě Peterborough poté diplomaticky a vojensky působil v Itálii, ale byl kritizován, že nezvládá všechny úkoly, jimiž je pověřován, kvůli své konfliktní povaze měl spory s podřízenými i s veliteli spojeneckých vojsk. V roce 1707 byl povolán zpět do Anglie, své postavení se snažil obhájit cestou do Turína a Vídně, ale nakonec se vrátil do Londýna. Ve Sněmovně lordů se připojil k toryům a opozici proti vévodovi z Marlborough, ze strany whigů byly učiněny neúspěšné pokusy obvinit Peterborougha z překračování kompetencí v době jeho působení ve Španělsku a Itálii. Po pádu Godolphinovy vlády byl vyslancem ve Vídni (1711–1712) a v Benátkách (1713–1714), v roce 1713 získal Podvazkový řád. Po nástupu Jiřího I. ztratil vliv a byl výslovně požádán, aby se již neobjevoval u dvora. Odešel do Portugalska, kde pak trvale žil více než dvacet let v soukromí. Zemřel v Lisabonu, pohřben je v Anglii.

Rodina a potomstvo

[editovat | editovat zdroj]

Jeho první manželkou byla od roku 1678 skotská šlechtična Carey Fraser (1658–1709), která působila u dvora královny Kateřiny. Podruhé se oženil v roce 1722 s operní zpěvačkou Anastasií Robinson (1692–1755), v zájmu zachování Peterboroughovy prestiže bylo toto manželství až do jeho smrti uchováno v tajnosti. Z prvního manželství pocházely tři děti, nejstarší z nich byla dcera Henrietta (1679–1760), manželka 2. vévody z Gordonu. Starší syn John Mordaunt, lord Mordaunt (1681–1710), byl členem Dolní sněmovny a za války o španělské dědictví dosáhl hodnosti generála, zemřel na neštovice. Mladší syn Henry Mordaunt (1682–1710) byl kapitánem Royal Navy, zasedal také v Dolní sněmovně a zemřel taktéž na neštovice. Dědicem titulů byl Charlesův vnuk Charles Mordaunt, 4. hrabě z Peterborough (1708–1778). V dalších generacích již členové rodu nehráli žádnou významnou úlohu v historii, rod vymřel v roce 1814.

Charlesův mladší bratr Henry Mordaunt (1663–1720) sloužil v armádě, za války o španělské dědictví dosáhl hodnosti generálporučíka, zastával také funkce ve vládě a byl poslancem Dolní sněmovny.

  1. a b c d e f g h Kindred Britain.
  2. a b Dostupné online. [cit. 2020-08-07].
  3. a b c d e Darryl Roger Lundy: The Peerage.

Literatura

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]