André Masséna

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
André Masséna
André Masséna
André Masséna
Rodné jménoAndrea Massena
Narození6. května 1758
Nice
Úmrtí4. dubna 1817 (ve věku 58 let)
Paříž
Příčina úmrtítuberkulóza
Místo pohřbeníHřbitov Père-Lachaise
Massénův hrob
Povolánípolitik a voják
Oceněnívelkokříž Řádu čestné legie
Řád sv. Huberta
Řád železné koruny
Záslužný řád bavorské koruny
Ludvíkův řád
… více na Wikidatech
Partner(ka)Eugénie Reniqueová[1]
DětiVictoire Thècle Massénová
François Victor Masséna
PříbuzníAndré-Charles-Victor Reille, Gustave-Charles-Prosper Reille a René Reille (vnoučata)
Funkceposlanec francouzského Národního shromáždění
starosta Nice
francouzský pair
PodpisAndré Masséna – podpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

André Masséna (italsky Andrea Massena), vévoda z Rivoli, kníže z Esslingu (6. května 1758 Nizza, dnes Nice ve Francii – 4. dubna 1817 Paříž) byl francouzský generál, maršál Francie.

Život[editovat | editovat zdroj]

Masséna byl synem majitele obchodu s olivami a olivovým olejem. Otec zemřel, když bylo Andrému 6 let. Matka se podruhé vdala a André byl dále vychováván bez jakéhokoli vzdělání u svého strýce. Ten jej vzal jako plavčíka na loď a zaučoval jej 4 roky do námořnictví i do podloudnictví. Jeho vojenská kariéra začala roku 1775, kdy mladý Masséna vstoupil do pluku Royal-Italien, kde byl jeho jiný strýc poddůstojníkem. Poté, co se naučil André číst a psát, byl povýšen na poddůstojníka. Roku 1789 se oženil s Rosalií Lamarrovou, ženou z nižších středních poměrů, vystoupil z armády a věnoval se obchodu. Civilní jednotvárný život s namáhavým výdělkem peněz jej však přestal brzy bavit a roku 1791 opět vstoupil do armády. Díky zkušenostem poddůstojníka působil jako instruktor výcvikového tábora, kde se poprvé setkal s Napoleonem.

André Masséna, maršál Francie

V revoluční armádě rychle stoupal v hodnostech a roku 1793 se po dobytí Toulonu stal brigádním generálem – stejně jako Napoleon, se kterým se zde opět setkal. Nadcházejí jeho nejslavnější léta – v prvním italském tažení Napoleona Bonaparte se vyznamenal v bitvách u Millesima (12. dubna 1796), Dega (14. dubna 1796), Lodi (10. května 1796), a hlavně Rivoli (14. a 15. dubna 1797). Byl povýšen na divizního generála (v prosinci 1793) a Napoleonem nazván „dítětem, miláčkem vítězství“.

V bojích s druhou koalicí po porážce francouzské armády u Novi (15. srpna 1799) byl jako velitel švýcarské armády poslední nadějí před invazí nepřítele na území Francie. Ruská armáda generála Rimského-Korsakova, posílena rakouským sborem pod velením von Hotzeho, byla generálem Massénou na hlavu poražena v bitvě u Curychu (25. září 1799), čímž bylo zažehnáno nebezpečí invaze nepřítele do Francie. Bitva u Curychu se stala legendární a zřejmě nejslavnější bitvou Massénovou. Roku 1800 se generál Masséna stal velitelem italské armády, ale byl zatlačen Rakušany do Janova, kde se opevnil. Hladovící a nemocemi trápená armáda 30 000 mužů 4. června 1800 kapitulovala. Dne 19. května 1804 byl Masséna jmenován maršálem císařství.

Jeho hrob na pařížském hřbitově Père-Lachaise.

V tažení 1805 byl velitelem italské armády a několikrát zvítězil nad rakouskou armádou pod velením arcivévody Karla. V rozhodující bitvě tohoto úseku tažení byl však ve dnech 29. až 31. října 1805 v bitvě u Caldiera arcivévodou poražen. Roku 1806 se Masséna podílel na obsazení Neapolského království. Roku 1807 po Tylžském míru byl jmenován vévodou z Rivoli. V dalším roce utrpěl při honu pořádaném Berthierem střelné poranění, které vedlo k oslepnutí na pravé oko. Svou pohasínající slávu oživil Masséna v tažení roku 1809, když se vyznamenal v bitvě u Aspern (Essling 21. a 22. května 1809) a zejména u Wagramu (5. a 6. července 1809). Za toto tažení byl odměněn titulem kníže z Esslingu.

Roku 1810 byl pověřen velením na Pyrenejském poloostrově, avšak po počátečních úspěších, kdy zatlačil Angličany hluboko do Portugalska, kráčel od neúspěchu k nezdaru. Přispěly k tomu hluboké rozepře s maršálem Michelem Neyem, které přerostly ve vzájemnou animozitu. Pro neúspěchy a osobní problémy (během tažení se více než armádě věnoval své milence madame Lebertonové) upadl u císaře v nemilost, dne 10. května 1811 byl odvolán z velení a postaven mimo službu. V dalších taženích neobdržel velení, ani během „Sta dní“ nebyl Napoleonem aktivizován.

Závěr života[editovat | editovat zdroj]

Po druhém pádu Napoleona byl krátce velitelem pařížské národní gardy, ale poté, co odmítl být členem poroty soudící maršála Neye, upadl v nemilost Bourbonů a zcela se stáhl do soukromí. Zemřel na tuberkulózu v pařížském paláci Lille. Je pohřben na pařížském hřbitově Père-Lachaise. Jeho dcera se provdala za napoleonského generála Piré, účastníka bitvy u Waterloo.

Význam[editovat | editovat zdroj]

Maršál Masséna byl zcela bez vojenského vzdělání, na bojišti řídil se citem – měl výjimečnou schopnost odhadnout situaci a vytušit slabinu protivníka. V mládí rozhodný a agilní, s přibývajícím věkem tyto důležité atributy ztrácel, a tím povadala i jeho sláva vojevůdce. Jeho výrazně negativní vlastností byla nadměrná touha po penězích a majetku, pro které byl ochoten a schopen drancovat, loupit, ale i okrádat vlastní vojáky. Pro tyto vlastnosti – přes osobní statečnost – patří spíše mezi záporné postavy císařského maršálského sboru.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ Napoleonica. 2014.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BARNETT, Correlli. Bonaparte. Překlad Jan Kozák. Brno: Jota s. r. o., 2005. 422 s. ISBN 80-7217-352-9. 
  • BLATNÝ, Richard. Napoleonská encyklopedie. Praha: Aquarius, 1995. 342 s. ISBN 80-902062-0-4. 
  • BOUHLER, Filip. Napoleon. Praha: Orbis, 1994. 378 s. 
  • CASTELOT, André. Napoleon Bonaparte. Praha: Melantrich, 1998. 557 s. ISBN 80-7023-265-X. 
  • JOHNSON, Paul. Napoleon. Brno: Barrister & Principal, 2003. 166 s. ISBN 80-86598-52-7. 
  • KOVAŘÍK, Jiří. Maršálové Napoleonových orlů. Třebíč: Akcent, 2000. 297 s. ISBN 80-7268-097-8. 
  • KOVAŘÍK, Jiří. Bitva u Marenga aneb Waterloo naruby. Třebíč: Akcent, 2006. 580 s. ISBN 80-7268-271-7. 
  • KOVAŘÍK, Jiří. Napoleonova tažení I. - Vítězné roky. Třebíč: Akcent, 2003. 485 s. ISBN 80-7268-261-X. 
  • KOVAŘÍK, Jiří. Napoleonova tažení II. – Nejistá vítězství. Třebíč: Akcent, 2003. 668 s. ISBN 80-7268-271-7. 
  • KOVAŘÍK, Jiří. Napoleonova tažení III. – Proti všem. Třebíč: Akcent, 2004. 593 s. ISBN 80-7268-296-2. 
  • KOVAŘÍK, Jiří. Napoleonova tažení IV. - Pád orla. Třebíč: Akcent, 2004. 571 s. ISBN 80-7268-307-1. 
  • KOVAŘÍK, Jiří. Napoleonova tažení V. – Ať žije císař. Třebíč: Akcent, 2005. 584 s. ISBN 80-7268-332-2. 
  • KOVAŘÍK, Jiří. 100 dní z Elby k Waterloo. Praha: Elka Press, 1999. 358 s. ISBN 80-902353-9-5. 
  • KOVAŘÍK, Jiří. 1812 – Napoleonovo ruské tažení. Praha: Hart s. r. o., 2001. 520 s. ISBN 80-86529-20-7. 
  • KOVAŘÍK, Jiří. 1809 - Orel proti orlu. Praha: Hart s. r. o., 2001. 466 s. ISBN 80-86529-37-1. 
  • KOVAŘÍK, Jiří. Dobyvatel Bonaparte. Třebíč: Akcent, 2009. 526 s. ISBN 978-80-7268-571-4. 
  • LACOUR-GAYET, Georges. Napoleon. Praha: F.Borový, 1931. 851 s. 
  • LUDWIG, Emil. Napoleon. Překlad Karel Hoch. Praha: Melantrich, 1930. 592 s. 
  • MANFRED, Albert Z. Napoleon Bonaparte. Praha: Svoboda, 1990. 616 s. ISBN 80-205-0129-0. 
  • TARLE, Jevgenij. Napoleon. Praha: Naše vojsko, 1950. 450 s. 
  • WINTR, Stanislav. 26 maršálů Napoleona I.. Cheb: Svět křídel, 2004. 225 s. ISBN 80-86808-14-9. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Maršálové napoleonské Francie
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=André_Masséna&oldid=23091619“