Přeskočit na obsah

Lata Brandisová

V tomto článku je použita zastaralá šablona „Příbuzenstvo“.
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Lata Brandisová
Lata Brandisová, zámeček Řitka, 1938
Lata Brandisová, zámeček Řitka, 1938
Narození26. června 1895
Úmonín
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí12. května 1981 (ve věku 85 let)
Reiteregg
RakouskoRakousko Rakousko
Příčina úmrtízápal plic
Povolánížokejka
RodičeLeopold Brandis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Příbuzenstvo
otec Leopold Brandis
matka Johanna von Schäffer
sestra Terezie Brandis
sestra Gabriela Brandis
bratr Leopold Brandis
bratr Mikuláš Brandis
sestra Kristina Brandis
sestra Alžběta Brandis
sestra Markéta Brandis
sestra Jana Brandis

Marie Immaculata Brandisová (26. června 1895, Úmonín[1], Rakousko-Uhersko – 12. května 1981, Reiteregg, Rakousko), známá jako Lata, byla československá dostihová jezdkyně, dosud jediná žena, která zvítězila ve Velké pardubické steeplechase.

Rodina

Brandisové jsou dodnes žijící stará tyrolská šlechtická rodina, doložená již ve 13. století. Roku 1580 byli přijati do panského stavu a roku 1641 povýšeni do stavu hraběcího. Latin otec Leopold hrabě Brandis (1854–1928), c. k. komoří a podplukovník husarů v záloze, byl synem tyrolského hraběte Heinricha Brandise a Barbory Kinské, jejíž bratr Oktavián Josef hrabě Kinský (1813–1896) byl jedním ze zakladatelů Velké pardubické steeplechase. V mládí působil jako vychovatel ve šlechtických rodinách. Mluvil německy i česky (s chybami). Dne 23. listopadu 1887 se v Úmoníně oženil s Johannou von Schäffer (1871–1927), dcerou Christiana rytíře Schäffera a Johanny Swobodové. Z manželství se narodilo devět dětí – prvních šest na zámku Schäfferů v Úmoníně, ostatní na zámečku v Řitce u Prahy, kde hrabě zřídil vlastní chov koní.

Dětství a první dostihy

Dne 26. června 1895 se v Úmoníně u Kutné Hory Leopoldovi a Johanně Brandisovým narodila dvojčata Marie Immaculata (Lata) a Marie Kristýna (Týna). V roce 1897 se rodina přestěhovala do zámečku v Řitce u Mníšku pod Brdy, který patřil k věnu Johanny Schäfferové.

Lata s Kristýnou se učily jezdit na koni od osmi let a od desíti samy řídily bryčku. Jejich zábavou byly „důstojnické dostihy“, kterých se účastnili sourozenci Brandisovi – dívky jezdily v mužských šatech a se sazemi namalovanými kníry. Lata měla ráda příběhy o prastrýci Oktaviánu Kinském, který se proslavil také svým velmi bouřlivým životem. S otcem navštěvovala dostihy ve Velké Chuchli a sama ráda jezdila nejen na koních, ale i na velocipédu.

V roce 1916, v jedenadvaceti letech, absolvovala svůj první dostih (handicap), který pro ni skončil nepříjemným pádem. Dostihový sport byl v té době výhradně mužskou záležitostí, proto byla přítomnost komtesy Brandisové spíše trpěna než vítána. Její otec odešel dobrovolně bojovat do první světové války a narukoval i jeho syn Mikuláš, který v Itálii zahynul. Lata dostala na starost rodinu a osm jezdeckých koní, ze kterých před rekvizicí zachránila jen svého oblíbeného valacha Sareku. V noci hlídala lesy před pytláky.

Po vzniku republiky se majetek již tak nepříliš majetné rodiny kvůli pozemkové reformě opět ztenčil. Zůstal jim jen jediný kůň – slepá kobyla Luska. Lata trénovala ve Velké Chuchli a v roce 1921 se dočkala prvního umístění v dámských dostizích. Její bilance z té doby vypadá takto: Jednou zvítězila, dvakrát byla druhá a jednou v Chuchli (německy Kuchelbad) třetí.

Spolupráce s Kinskými

Roku 1926 ji její vzdálený bratranec Zdenko Radslav Kinský (1896–1975) – synovec Oktaviána – pozval na zámek Orlík, kde připravoval koně chlumeckého chovu (dnes Equus Kinsky) pro překážkové dostihy. Lata trénovala ve Velké Chuchli, pod trenérem Karlem Šmejdou, a na zámečku Obora, kde Kinští zřídili cvičnou dráhu. Podporována rodinou a příbuznými (zvláště Zdenkem a jeho synem Zdenkem Radslavem Kinskými) přihlásila se v roce 1927 na start Velké pardubické steeplechase. To vyvolalo protesty jejích soupeřů. Velká pardubická byla považována za příliš náročný dostih pro dámu. Soupeřit se ženou odporovalo důstojnické cti – a většina tehdejších jezdců k důstojnictvu patřila. Vítězství ženy nad důstojníky by pro ně v duchu tehdejší – prvorepublikové – morálky znamenalo zesměšnění. Podali tedy protest Československému jockey-clubu. V jeho čele však stál Zdenko Radslav Kinský, jenž se o radu obrátil na anglické kolegy. Královský jockey-club neměl se startem ženy problém, pouze podotkl, že musí mít oddělenou šatnu.

Velká pardubická z roku 1927 má dvě prvenství. Poprvé se jí zúčastnil francouzský jezdec (hrabě Alexandre de la Forest) a poprvé ji absolvovala žena – Lata Brandisová na polokrevné Kinského klisně Nevěstě, se kterou přišla do cíle – po třech pádech na trati – na pátém místě.

Po smrti matky 1927 a v roce 1928 také otce se věnovala péči o rodinu. Do Velké pardubické tak nastoupila až roku 1930, kdy jí Zdenko Radslav Kinský svěřil sedmiletého polokrevného hřebce Norberta. Lata s ním získala čtvrté místo a o rok později byli ve Velké třetí. Umístění z roku 1931 bylo o to cennější, že o pět délek předstihli kapitána Rudolfa Poplera v sedle Gibraltara II. V roce 1932, kdy zemřel Zdenko Kinský i kapitán Popler, ve Velké nestartovala.

Lata a Norma

V roce 1933 se poprvé zúčastnila Velké pardubické s tehdy šestiletou plavou klisnou Normou, narozenou roku 1927 v chovu Zdenka Radslava Kinského. Získala s ní třetí místo. O rok později byla tato dvojice druhá o tři délky za vítěznou německou klisnou Wahne a v roce 1935 byla Lata s Normou pátá. Protože v té době Velkou vyhrávali němečtí koně, rozhodl se Kinský sérii jejich vítězství překazit. Do sedla Normy proto v roce 1936 posadil D. Pogliagu. Pevné mužské ruce ovšem klisnu přivedly jen na páté místo a Němci opět slavili vítězství.

Zdenko Radslav Kinský chtěl výbornou klisnu zařadit do chovu. Lata jej ovšem přesvědčila, aby ji mohla ještě rok trénovat. Norma byla ve výborné formě, a tak ji Kinský v roce 1937 ještě jednou – naposledy – do Velké pardubické přihlásil.

Napjatá nálada, v níž se v neděli 17. října 1937 konala 56. Velká pardubická, byla způsobena mnoha faktory. Dne 14. září zemřel Tomáš Garrigue Masaryk. V zemi byly spory mezi Čechy a Němci, inklinujícími k hitlerovskému Německu. Bylo v národním zájmu, aby sérii německých úspěchů přerušilo vítězství českého koně. Favoritem byl německý polokrevný bělouš Herold s Oskarem Lengnikem (vyhrál Velkou pardubickou v předchozích letech 1935 a 1936), jenž ovšem padl na Taxisově příkopu. Lengnik si zlomil klíční kost, přesto znovu nasedl a do cíle dojel třetí za valachem Quixie s Willibaldem Schlagbaumem. Lehce o sedm délek před Quixiem finišovala Lata Brandisová, česká jezdkyně v sedle české klisny, v červenobíle pruhovaném dresu českého majitele. Čtyřicetitisícový dav se ještě dlouho po dostihu odmítal rozejít a vítěznou jezdkyni překřtil na „naši slečnu“.[2] Oslavy vrcholily desetitisícovým průvodem ze závodiště až na pardubické Masarykovo náměstí. Příštích devět let se Velká pardubická v důsledku politických událostí a druhé světové války nekonala.

Druhá světová válka

Za druhé světové války žila Lata na zámečku v Řitce se sestrami Kristinou, Janou, Gabrielou a Margaretou. Přihlásily se k české národnosti, pročež byl na statek dosazen nucený správce. Sestry na situaci reagovaly tak, že zcela odmítaly mluvit německy. Nucená správa byla uvalena i na statky Kinských. Lata tak musela trénovat doma a občas v Chuchli zajela překážkový dostih. Z chlumeckého chovu měla v Řitce k dispozici koně Horymíra, Hostivíta a Holomka. Když nalezla ve stohu nedaleko silnice do Černolic nemocného ruského vojáka, spolu se sestrou Kristinou jej ošetřovala a zajistila mu potraviny. Dne 5. května 1945 slyšela na chuchelském závodišti výzvu rozhlasu o pomoc. Tehdy byl v Chuchli zastřelen též její někdejší trenér Karel Šmejda, když vyváděl koně z hořících stájí. Kvůli rozšířené fámě o Němci podminovaných pražských mostech se přes Vltavu dostala na loďce a v lazaretu pod Vyšehradem ošetřovala raněné. Stala se také svědkem lynčování zajatého Němce, o čemž po návratu domů vyprávěla sestrám. Později se k této příhodě odmítla vracet.

Poválečné období

První Velká pardubická po 2. světové válce se konala 20. října 1946. Lata sedlala hřebce Nurmiho, syna Normy. Dostih nedokončili a Lata si při pádu zlomila klíční kost. O rok později jela těžko zvladatelného plavého hřebce Otella. Dostih opět nedokončili. Lata si při pádu zlomila klíční kost a dvě žebra a pohmoždila si rameno; Otella nakonec zadržela. V roce 1948, kdy byl Kinským zestátněn zámek Obora, kde Lata trénovala, ani o rok později ve Velké nestartovala. Dne 23. listopadu 1949 nastoupila do pardubického Kinského memoriálu v barvách Státního hřebčína Slatiňany s klisnou Ninou. Po těžkém pádu na Hadím příkopu, kde se octla ve změti kopyt a padajících koňských těl, měla proraženou lebeční kost, komplikovanou zlomeninu levé nohy, zlomených několik žeber a klíční kost a pošramocenou páteř. Týden byla v kómatu. Úraz pro ni znamenal konec jezdecké kariéry a až do smrti musela chodit s hůlkou. Záhy po neštěstí se rozšířily nepravdivé fámy, že se ve změněných politických podmínkách pokusila při nájezdu na Hadí příkop o sebevraždu.

Závěr života

Zámek v Řitce byl zestátněn, sestry Brandisovy v něm však měly byt až do roku 1953, kdy jim byla přidělena tzv. Kadláčkova chata nad Babí roklí u nedalekého Bojova. V chatě zůstaly sestry Lata, Kristýna a Jana. Poslední dvě pracovaly v čokoládovně Orion v Modřanech, Lata byla v invalidním důchodu a pro domácnost připravovala dříví a nosila vodu. Teprve v roce 1965 byla pořadateli Velké pardubické pozvána do Pardubic jako host. V tomto ročníku symbolicky se jako druhá umístila Eva Palyzová s Cavaletem.

Po smrti sestry Kristýny 25. listopadu 1979 již Lata s Janou život na samotě nezvládaly. Po problematicky překonané zimě se Jana odstěhovala do Líšnice a Latu vzal k sobě do štýrského zámku Reitereggu poblíž Hitzendorfu jejich synovec Ernst Haan, syn nejstarší ze sester, Terezie. Lata si s sebou vzala jen nejnutnější věci a plánovala na jaře se do Kadláčkovy chaty vrátit. Dne 12. května 1981 ale ve věku pětaosmdesáti let zemřela na zápal plic. Pohřbena je v Reitereggu v rodinné hrobce (kapličce) svobodných pánů Haanových, stojící v sousedství koňského výběhu.

Citáty

„Vbíhala jsem s milovanou Normou do cílové rovinky a čtyřicet tisíc lidí šílelo radostí. Vnímala jsem, jak mě Norma nese k prvenství, a vychutnávala jsem radost z potlesku a volání diváků. Nikdy předtím mi nebylo dopřáno zažít nádhernější pocit. Pocit, že široko daleko není nikdo, kdo mě nemá rád!“ (Lata Brandisová)

„Komunismus nás vystěhoval ze zámečku v Řitce. … Připravil nás o nábytek, dům, lesy a pole, ale nevzal nám lidskou hrdost. I když jsme se sestrami odcházely jako žebračky z míst, kde jsme vyrůstaly a která nám byla tak vzácná. Proto jsme navždy zaklaply tu knihu a nikdy ji už neotevřely.“ (Lata Brandisová)

Děti Leopolda Brandise

Děti Leopolda hraběte Brandise (1854–1928) a Johanny von Schäffer (1871–1927):

  • Marie Terezie (22. září 1888 Úmonín – 25. prosince 1971 Reiteregg), sňatek 22. září 1921, Řitka, manžel Leopold svobodný pán Haan (26. června 1885 Graz – 6. března 1976 Reiteregg)
  • Gabriela (3. ledna 1890 Úmonín – 5. ledna 1970 Niederberg)
  • Leopold (6. srpna 1892 Úmonín – 22. června 1906 Řitka)
  • Mikuláš (23. prosince 1893 Úmonín – 1917, Roveretto)
  • Marie Immakulata (Lata, 26. června 1895 Úmonín – 12. května 1981 Reiteregg)
  • Marie Kristýna (Týna, 26. června 1895 Úmonín – 25. listopadu 1979, Klínec u Prahy)
  • Alžběta Marie (30. ledna 1898 Řitka – 9. listopadu 1983 Praha), sňatek 26. června 1920, Řitka, manžel kpt. Josef Pospíšil (8. března 1890 Sarajevo – 8. února 1923 u Neředína u Olomouce)
  • Margareta Josefa (26. října 1899 Řitka – 10. června 1944 Řitka), místo a datum sňatku neznámé, manžel Ing. Sergej Jaroševský (2. února 1899 – 20. srpna 1973)
  • Jana Žofie (5. srpna 1901 Řitka – 7. listopadu 1982 Praha)

Odkazy

Reference

Základní text této stránky se opírá o práci Pavla Kováře Šampaňské s příchutí pelyňku.

  1. ↑ Matriční záznam o narození a křtu farnost Bykáň
  2. ↑ SVOBODA, Miloš. 100 ročníků Velké pardubické steeplechase. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1990. 254 s. ISBN 80-209-0129-9. S. 147. 

Literatura

  • ASKWITH, Richard. Nezlomná : hraběnka, která se postavila nacistům ve Velké pardubické. Překlad Anna Kudrnová. Praha: Mladá fronta, 2019. 341 s. ISBN 978-80-204-5280-1. 
  • KOVÁŘ, Pavel. Šampaňské s příchutí pelyňku : příběhy lidí a koní včerejška i dneška Velké pardubické steeplechase. Pardubice: Secret Partnership, Dostihový spolek, 2000. 121 s. ISBN 80-902694-1-9. 
  • Brandisové. In: POUZAR, Vladimír. Almanach českých šlechtických rodů. Praha: Martin, 1999. S. 43–45.
  • SVOBODA, Miloš. 100 ročníků Velké pardubické steeplechase. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1990. 254 s. ISBN 80-209-0129-9. S. 147. 
  • Osobnosti - Česko : Ottův slovník. Praha: Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 69. 
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : I. díl : A–J. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 132. 
  • VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí : 7. sešit : Bra–Brum. Praha: Libri, 2007. 110–224 s. ISBN 978-80-7277-248-3. S. 131. 

Externí odkazy

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Lata_Brandisová&oldid=20748145“