Romové v Česku

Romská menšina je jednou z etnických menšin v Česku. K romské národnostní menšině se při sčítání lidu 2001 přihlásilo celkem 11 746 osob. Počet příslušníku této menšiny je však odhadován až na 300 000 osob. (Liégois 1994) Do střední Evropy a na území dnešní České republiky Romové přicházeli asi od konce 14. století. V současnosti zde žije několik větví romského národa. Nevýznamnější a nejpočetnější skupinou jsou „Slovenští Romové“, kteří na území Čech a Moravy přišli po druhé světové válce. Během níž byla většina původních Českých Romů vyhlazena. Další významnou větví Romského národa jsou Olašští Romové. Romové v ČR patří mezi skupiny, které jsou nejvíce postižené sociálním vyloučením, a to se všemi negativními důsledky tohoto jevu, konkrétně; nízkou úrovní dosaženého vzdělání, vysokou nezaměstnaností a kriminalitou. V postojích české veřejnosti se výrazně projevuje silně protiromské naladění.

Historie

Středověk

Autor Jna. (farář Josef Ješina) v Ottově slovníku popisuje, že za husitských dob česká snášenlivost lákala do země ještě větší houfy Cikánů, kteří se po Čechách rozšiřovali „valně a volně“, přičemž v jižních Čechách a v Praze pokojně žili i ve 2. polovině 15. století, a v dobách pronásledování v západní Evropě nacházeli v Čechách útočiště. Byli však podezírání ze spolčování s Turky a paličství v jejich prospěch. 21. dubna 1688 vydal císař Leopold I. dekret o vypovězení Cikánů z české země, avšak ten se ukázal neúčinným a do Čech přibývali další Cikáni z Moravy a Slezska.

Reskript z 2. července 1697 prohlásil Cikány za psance, každý dopadený muž mohl být beztrestně zabit. Následovala rozsáhlá krvavá štvanice proti romskému obyvatelstvu, avšak přesto ještě další uherští Cikáni pronikali do lesů jižních Čech. Za Josefa I. z Uher a Moravy pronikaly další skupiny, které byly státem stíhány a jejichž členové byli při dopadení věšeni a mrzačeni, vojenským zákrokem byli pak Cikáni vyhnáni. Karel VI. vydal 20. června 1721 další dekret, v němž prohlásil cikány za psance i včetně žen, vraždění se nyní rozšířilo i na ženy. Marie Terezie represe zmírnila; dekretem z roku 1749 nařizovala vypovídání dopadených Cikánů ze země, při návratu mrskání a ocejchování, trest smrti byl až za třetí návrat, přičemž v Moravském markrabství bylo od roku 1751 zmrskání stanoveno už při prvním dopadení. Císařské výnosy zmocnily jednotlivé země, aby krajským hejtmanům umožnily s pomocí vojska a místního obyvatelstva provádět tzv. vizitace, tedy prohledávat těžko přístupné oblasti a vyhledávat v nich Cikány.

Osvícenská asimilace

Roku 1751 vydala Marie Terezie nový dekret, který umožňoval vyhošťovat již pouze cizí Cikány, zatímco domácí měli být odesíláni do svých rodišť, která měla povinnost se o ně postarat. Od počátku 60. let 18. století zahájila císařovna systematický projekt usazování a asimilace Cikánů k rolnickému životu, zejména v Sedmihradsku a v Uhrách. Součásti asimilačních opatření bylo i nahrazení slova „cikán“ výrazy Novomaďar, novorolník či novoosadník a nahrazování cikánských příjmení necikánskými, zákaz používání cikánského jazyka i specifických cikánských oděvů, zákaz působení cikánských starostů (vajdů) a povinné přijetí katolické víry. Za konkubinát (za nějž bylo považované jakékoliv soužití neuzavřené podle státních standardů, tedy církevním sňatkem – tradiční cikánský obřad stát neuznával) byly stanoveny fyzické tresty a nemanželské děti mohly být rodičům odebírány a předávány k výchově do řádných rodin. Důraz byl kladen i na povinnou školní docházku a dodržování hygienických zásad. Josef II. v programu asimilace pokračoval, na Moravě k usazování Cikánů využil pozemků zabavených rušeným církevním řádům a klášterům. Například roku 1784 rozhodl císař o usazení cikánských rodin v 18 moravských a 2 slezských obcích; dlouhodobě přetrvaly takto založené osady jen v 5 z nich, přičemž nejvýznamnější, Bohosoudov u Jihlavy a Oslavany u Brna, zanikly až v rámci romského holocaustu za druhé světové války. Českou zemi asimilační program vůbec nezasáhl.

Ojediněle však docházelo i v době osvícenství k brutálním proticikánským akcím, například ve vykonstruovaném Hontianském procesu v roce 1782 bylo 173 Cikánů obviněno a 40 popraveno kvůli domnělému kanibalismu, ač přiznání byla vynucena mučením a dodatečně se domnělé oběti našly živé a zdravé.

Pozdější policejní opatření proti Cikánům splývaly s opatřeními proti tulákům. 14. července 1927 vydala československá vláda Zákon o potulných cikánech (117/1927 Sb. n. a z.), který umožňoval pořizovat zvláštní policejní soupisy kočovného a do jisté míry i usedlého cikánského obyvatelstva a upravoval vydávání cikánských legitimací a kočovnických licencí (kočovnických živnostenských listů). Československý zákon byl inspirován francouzským zákonem o kočovnících z roku 1912 a bavorským zákonem „o cikánech a zahalečích“ z roku 1926. Tento zákon se ale netýkal ani tak etnických Romů, jako spíše osob s tuláckým způsobem života; postihováni byli dle něj „nejen Cikáni z místa na místo se toulající, nýbrž i jiní tuláci po cikánsku žijící, a to v obojím případě i tehdy, mají-li po část roku - hlavně v zimě - stálé bydliště“ (§ 1).

Romský holocaust

Související informace naleznete také v článku Porajmos.

14. prosince 1937 vydal říšský vůdce SS a šéf německé policie Heinrich Himmler výnos o preventivním potírání zločinnosti, který mezi asociály jmenoval cikány, cikánské míšence a cikánským způsobem kočující osoby, které řádně nepracovaly a prováděly trestnou činnost. V červenci 1938 začali být Cikáni v Říši hromadně vězněni a deportování do koncentračních táborů. 8. prosince 1938 vydal říšský vůdce SS a šéf německé policie Výnos o potírání cikánského zlořádu, který nařídil podchycení všech cikánů, cikánských míšenců a cikánským způsobem kočujících osob. V říjnu 1939 provedla říšská kriminální policie soupis všech cikánů, cikánských míšenců a cikánským způsobem kočujících osob starších 6 let a zakázala jim volný pohyb. 10. července 1942 vydal obdobné nařízení o soupisu cikánů i velitel protektorátní neuniformované policie. Dosavadní kárné pracovní tábory byly změněny na cikánské sběrné tábory.

Moderní asimilační a integrační snahy

V socialistickém Československu úřady usilovaly o asimilaci tím způsobem, že na Cikány kladly stejné požadavky jako na ostatní obyvatelstvo. Stíháno bylo, pokud člověk nebyl zaměstnán (trestný čin příživnictví) a pro potulný život nedával systém nikomu mnoho prostoru. Problémy v soužití byly potlačeny a nebyly společností vnímány jako akutně aktuální. Symbolem neúspěšnosti snah o asimilaci se však v Čechách stalo mostecké sídliště Chanov, do nějž po roce 1978 byli sestěhováni Romové ze starého Mostu. Životní styl obyvatel vedl k úplné devastaci (vybydlení) panelových domů.

Po pádu komunistických režimů se vyhrotil kontrast mezi částmi společnosti vyžadující tvrdší represi a kritizující neúčinnost sociálního systému a jeho zneužívání ze strany Romů a částmi společnosti usilujícími o integraci Romů a kompenzaci jejich sociálního znevýhodnění. Jako cesta k řešení začala být vedle asimilace a dorovnávání šancí považováno také kultivování specifické romské identity a kultury; tyto snahy však mají omezený dopad a nestačí čelit prohlubujícímu se společenskému rozvratu.

Na přelomu 20. a 21. století začaly zájem Romů přitahovat například Spojené království a Kanada. Zpočátku některým motivovaným Romům umožnily tyto země úspěšnou asimilaci, avšak pod náporem větších skupin, které začaly neúměrně zatěžovat štědré sociální systémy těchto zemí, se státy začaly dalšímu přílivu přistěhovalců bránit. Etnické souvislosti těchto opatření však z důvodu demokratických tradic politické korektnosti nemohou být oficiálně přiznávány, byť fakticky mohou hrát roli například v metodice rozhodování o žádostech o víza.

Medializován byl v letech 1998–2000 například spor o zděný plot, který měl oddělovat holobyty u Matiční ulice od běžné obytné zástavby na druhé straně ulice. Po dlouhá léta se táhne politický spor o budoucnost vepřína v Letech u Písku, který se nachází v blízkosti někdejšího českého internačního tábora pro Romy z doby nacismu. Jako typičtí představitelé protiromských extremistických uskupení, jako jsou zakázaná Dělnická strana jejíž demonstrace v Litvínově a následný pokus proniknout na sídliště Janov ukončil policejní zásah.

V dubnu 2009 zaútočila skupina neonacistů na dům ve Vítkově obydlený romskou rodinou. Následkem útoku byli zraněni tři lidé; nejvážněji byla zraněna dvouměsíční holčička. Kvůli hromadným exodům českých Romů do Kanady zavedla v červenci téhož roku Kanada pro Českou republiku vízovou povinnost, podobně dlouhodobě přistupuje Kanada i k Bulharsku a Rumunsku.

Romský aktivista Ondřej Giňa podporuje postup, aby Romové zůstávali na "na autonomním území romských ghett" a na obcích, městech, regionech, státu a Evropské unii požadovali peníze na vybudování infrastruktury takovýchto ghett.

Sociální situace

Mladá Romka z České republiky jako družička na svatbě

Romská žena z České republiky

Až 57 % Romů žijících v Česku v produktivním věku v roce 2009 bylo nezaměstnaných. To bylo způsobeno zejména jejich nízkou kvalifikací a s ní spojenou neochotou zaměstnavatelů je přijímat do pracovního poměru. Dalším důvodem bylo také nevhodné nastavení sociálního systému (pro mnoho lidí je výhodnější pobírat sociální dávky než pracovat). Nezaměstnanost a chudoba části romské populace vede k vytváření romských ghet a zvýšené kriminalitě. Mnoho Romů se stávalo obětí lichvy.

Problémy mezi Romy a většinovou populací zjištěné dotazníkovým průzkumem mezi romskými poradci a asistenty provedeným Institutem pro kriminologii a sociální prevenci Ministerstva spravedlnosti jsou rozděleny do následujících skupin:

1. Sociální problémy, kam spadá nezaměstnanost Romů nebo špatná bytová situace. Romům je vytýkán příjem sociálních podpor jako jediného zdroje obživy a nechuť se zapojit do pracovního procesu.
2. Problémy v občanském soužití, například v sousedských vztazích, hlučnost a nepořádek v okolí bydliště. S tímto problémem se potýká 33 českých měst s více než 7000 obyvateli.
3. Trestná činnost Romů, kterou jako problém vnímá 19 měst, poměrně rovnoměrně rozmístěných po celém Česku. Často jde i o trestnou činnost dětí a někdy i trestnou činnost s rasovým podtextem.
4. Problémy Romů s drogami, alkoholem a prostitucí. Stěžuje si na ní 11 zkoumaných měst ze 170, nejvíce v severních, západních a východních Čechách.
5. Problémy v komunikaci mezi Romy a většinovou společností a při jednání s úřady. Vyplývají z nepochopení zvláštností romského etnika a rozšířeného požadavku na asimilaci Romů. Problém byl zaznamenán v 10 městech, zejména v jižních a severních Čechách.
6. Rasismus, netolerance a předsudky vůči romskému obyvatelstvu se projevují ve 23 městech, nejvíce v jižních (29 % měst) a severních Čechách (21 % měst).
7. Diskriminace Romů ve službách, především časté nevpouštění Romů do restaurací a kulturních zařízení. Problém uvádějí jen tři města.

Důsledkem těchto problémů je mj. i silně protiromské naladění většiny českého obyvatelstva.

Vzdělání

Josef Wolf ve své knize z roku 2000 uvádí, že až 30 % Romů v České republice je negramotných. Jen 4 procenta mají dokončené středoškolské vzdělání. Romské děti jsou častěji než děti většinové populace umísťovány do praktických základních škol (jde o bývalé zvláštní školy). Např. v 60. letech 20. století bylo v Praze-Nuslích prakticky 100 % romských dětí zařazeno do zvláštní školy. Odhady počtu romských dětí na základních školách praktických se liší. Pohybují se však v rozmezí cca 30 až 80% z romských žáků.

Tento stav byl opakovaně kritizován ze strany organizací jako Český helsinský výbor či Amnesty International a označován za segregační. Ve svém rozsudku se proti této praxi vyslovil i Evropský soud pro lidská práva (jeho prvoinstanční rozhodnutí bylo však opačné).

Vysvětlení vysokého počtu Romů na zvláštních školách jsou různá. Některá hovoří o jazykové bariéře, hodnotovém systému a sociálně-kulturním handicapu, jiná jako jednu z podstatných příčin vidí v průměru nižší geneticky vrozené inteligenci Romů oproti většinové populaci.

Ze strany některých autorů a sdružení je teze o tom, že mají základní školy praktické segregační charakter, odmítána. Poukazují zejména na skutečnost, že do nich nemůže být žák zařazen bez souhlasu svého zákonného zástupce.

Kriminalita

V současnosti policie nevede evidenci kriminálních přestupku, v které by sledovala etnický původ pachatelů. Podle Československých údajů z roku 1992 byl podíl Romů na trestné činnosti v ČR 16%, tj. třikrát až pětkrát vyšší než jejich podíl v populaci, pokud se přihlédne k věku pachatelů (nejčastěji do 30 let), v absolutním srovnání byl podíl Romů zhruba osmkrát vyšší. Říčan (1998) uvádí, že 20-30% ekonomicky aktivní romské populace získává prostředky k obživě nelegálně (prostitucí, překupnictvím a jinou majetkovou trestnou činností). Vězení pro dospělé jsou více než ze 60% romská. Podíl recidivistů je u Romů vyšší. Podle Říčana se Romové dopouštějí velkého množství trestných činů a přestupků, jež se nestíhají pro liknavost policie a mezery v zákonech. Na počátku 90. let byly pro Romy charakteristické následující typy trestné činnosti: mravnostní (podíl na celkové kriminalitě v ČSFR 25%, ČR 20%), násilná (ČSFR 17%, ČR 13%), krádež vloupáním (ČSFR 27%, ČR 22%) a krádež prostá (ČSFR 24%, ČR 19%).

Pokud se z domu činžovního vystěhují Romové, získávají byty v něm výrazně na ceně.

Odkazy

Související články

• Anticikanismus
• Česká romština
• Obyvatelstvo Česka
• Porajmos
• Romská menšina na Slovensku
• Chánov
• Janov

Externí odkazy

• Zpravodajský server Romea.cz
• Romové v českých zemích - romove.radio.cz